Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Zatímco hřbitov se celý den usmívá z obzoru svou táhlou sluncem rozzářenou zdí z cihel v hospodě na protějším nábřeží trčí večer u stolu tristní Ir s Irkou jako by je oba vyřízli z téže zcepenělé krávy Za oknem záchodku je zase z večeře jen skučení vichřice v přilehlé uličce
Zbytek mizí ve tmě uvnitř těl masitých Italek a domů jejichž sézam se za nimi na noc zavírá Přišli jsme nazí a nazí odejdeme víme
Venku jen my a vítr Razí v nás pustou chodbu a každým cípem pláště nebo odchlíplého plakátu jejž roztřásá nedohledně slaví všechno jsoucí
Při četbě básně Petra Krále Ještě Benátky mě nejprve zaujala její zvláštní atmosféra. Klidný usmívající se hřbitov je protikladem podvečerního města plného prapodivně nahlížených dějů souvisejících se životem. Hřbitov jako by byl ochozem, útočištěm, inspirací, místem, z něhož básníkovo vědomí pokoušející se pro jednou na chvíli oprostit od pozemských starostí, námahy, dřiny a vztahů, vnímá labyrint stmívajícího se města. Básníkova pozornost těká, momentky z města jsou nasnímány evidentně z různých kamer.
Pozorujeme společně s ním v této perspektivě svět živých, nepřehlédneme osamělého Ira a Irku, dva zvláště houževnaté snad osamělé turisty, nahlížíme tmu uvnitř těl místních Italek. Najíst se a vyspat, plus ty další věci, koloběh života a jeho povinností.
Je po jídle, domy se na noc zavírají, se soumrakem milosrdně přicházejí andělé bdící nad domovním i soukromým tajemstvím. Výrazným zážitkem se pro mě stalo slovo sézam. Zvláštně použité slovo v jinak stroze, snad až lakonicky působícím jazyce tohoto textu.
To slovo mě přimělo přemýšlet a pátrat. Zdálo se mi být knoflíkem skrytých dveří vedoucích do chodby tajného příběhu. Klíčkem k němu se pak stala drobná knížka Sézam a lilie, přednášky Johna Ruskina z roku 1871, které k nám ve svém překladu uvedl F. X. Šalda. Autor se věnuje otázkám vnímání kultury, výchově mládeže nebo ženské otázce. John Ruskin o Benátkách psal, často tam jezdil
Jak zvláštně našemu sluchu zní Šaldova předmluva k těmto úvahám, a co teprve ta část z úvodu knihy, kde již samotný autor udílí rady mladé dívce vstupující do života. Lektura je to až neuvěřitelně osobní a zvláštně vnitřně rozporná. Znalci jeho díla mají za jisté, že zmíněné přednášky vycházejí z myšlenek, ke kterým mu byla inspirací dívka z rodiny zámožného irského obchodníka, do níž byl Ruskin pozván jako učitel kreslení a malby. Svým živým intelektem jej upoutala jedna z jejich dcer, Rose La Touche, s níž pak korespondoval a které v jejím dospívání nabídl sňatek. Rodina sňatku i pozdějším setkáním bráníla. Rose La Touche umírá ve svých sedmadvaceti letech následkem tělesného i duševního vyčerpání. Ruskin se v zoufalství obrací k úvahám o posmrtném životě, snaží se navázat kontakt s duchem zemřelé dívky, útěchu nachází v cestování, píše eseje o autorech svého mládí, později obnovuje svoji křesťanskou víru. S následkem duševního otřesu se potýká až do své vlastní smrti.
Slovo sézam mě tak dovedlo až k rozporuplnému příběhu těch dvou. V básni Petra Krále se píše o tajemství života a smrti. Myslím na záhadu našich domů, ve chvíli naší osobní krize, ve chvíli nespavosti, ve chvíli přemýšlení o důležitých otázkách.
Chtěl nám autor předat myšlenku, že mrtví o tom cosi vědí, že o tom vědí mnohem víc? Čtenář společně s ním přemítá nad ději pohřbenými kdesi dávno, daleko a jinde. Život v téhle básni jako by se pro jednu chvíli odehrával v jakési nehostinné čekárně – jsme však v Benátkách, vane vítr, stačí jen povystoupit a otevřít oči. Promarněný život inteligentní a nadané mladé dívky, z dnešního úhlu pohledu podivínské názory myslitele Ruskina na výchovu, to se mi jeví být skryto v jednom zrníčku jednoho slova z téhle básně.
Nejenom hřbitov, ale také samo město přece jen přináležející živým, místním i turistům, představuje dar, jehož začátku ani konce definitivně my ještě živí prostě nikdy nevidíme.
Zdeněk Mitáček (1970), prozaik, básník, esejista a autor kritických textů o literatuře, pochází ze Zlína, od roku 2010 žije v Ústí nad Labem. Vydával časopisy Arkáda a Jihovýchodní pošta.
Petr Král (1941–2020), básník, prozaik, esejista a překladatel; zásadní postava české poezie (a přemýšlení o ní) 20. a 21 století.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
