Zdeněk Víšek

Poslední německý ministr v československé vládě

Před osmdesáti lety se za tragických okolností uzavřel život někdejšího předsedyněmecké sociální demokracie v Československé republice Ludwiga Czecha. Zemřel v srpnu 1942 v terezínském ghettu jako jedna z nesčetných obětí nacistického rasového vyhlazování.

Jméno této svého času významné politické osobnosti patří dnes v České republice mezi ta spíše opomíjená, přestože zastával – na rozdíl od postojů dalších dvou dalších předáků německé sociální demokracie v první republice (s výjimkou let 1918–1919) – postoje jednoznačně pročeskoslovenské. Čeští čtenáři bohužel dosud nemají k dispozici biografii Ludwiga Czecha, zatímco životopisy dalších dvou předsedů německých sociálních demokratů v ČSR Josefa Seligera a Wenzela Jaksche již v nedávné době v českých překladech vydány byly.

Czechovo rodné

Ludwig Czech se narodil 14. února 1870 jako druhorozený syn v rodině Leopolda a Sofie Czechových ve Lvově v Haliči, která byla tehdy součástí Rakouska-Uherska. Jeho otec byl železničním úředníkem.

Dramatické osudy města jako by odrážely svízelné osudy celé střední Evropy v 20. století. Po rozpadu Rakouska-Uherska byla Ukrajina (a tedy i Lvov) připojena k Polsku a na počátku druhé světové války pak k Sovětskému svazu. V letech 1941–1944 byl Lvov okupován nacisty. Během války byla místní židovská komunita vyhlazena německými okupanty – za aktivní pomoci místních kolaborantů. Po skončení války bylo původní polské obyvatelstvo Lvova, které zde ve třicátých letech převažovalo, vysídleno do nově získaných polských území, především do Vratislavi v Dolním Slezsku, a Lvov s celou západní Ukrajinou byl opět připojen k Sovětskému svazu. Po rozpadu SSSR se stal součástí samostatného ukrajinského státu.

Současným obyvatelům Lvova osobnost tohoto československého politika německé národnosti není asi vůbec známa, což je ale pochopitelné, neboť od jeho narození uplynulo již více než 150 let a veřejné aktivity Ludwiga Czecha s tímto městem nebyly nijak spojeny.

Studium ve Vídni a vstup do politiky

Na počátku 90. let 19. století se rodina přestěhovala do Brna a Ludwig Czech začal studovat právnickou fakultu vídeňské univerzity. Roku 1893 se do Brna vrací a toto nejvýznamnější moravské město, které bylo důležitým centrem dělnického hnutí v tehdejším Rakousku-Uhersku, se stává jeho domovem. Zde také vstoupil do sociálně demokratické strany, což bylo u člověka jeho středostavovského původu a vzdělanostního profilu tehdy dosti neobvyklé. Tento Czechův krok byl nepochybně motivován jeho upřímným zájmem o zlepšení neutěšeného postavení dělnictva.

Kromě trvalého bydliště a veřejných a politických aktivit Ludwiga Czecha s Brnem spojovaly i výrazné osobní vazby, neboť se zde 21. října 1906 oženil s tehdy dvacetiletou Elisabeth Kafkovou. Jejich manželství trvalo třicet šest let – až do Czechovy tragické smrti v Terezíně.

Po ukončení studií, během nichž se ve Vídni seznámil se spoluzakladatelem rakouské sociální demokracie Victorem Adlerem, Ludwig Czech působil v Brně jako advokát. Krátce pobýval i v Curychu ve Švýcarsku, kde složil advokátské zkoušky. V Brně se aktivně účastnil politického života a od roku 1899 stál v čele německé organizace rakouské sociálně demokratické strany na Moravě. V letech 1897–1901 redigoval brněnský sociálně demokratický časopis Volksfreund. Stal se rovněž členem brněnského obecního zastupitelstva.

Na přelomu 19. a 20. století Brno nebylo českým městem, neboť zde převažovalo německé obyvatelstvo – například v roce 1890 zde žilo 94 462 obyvatel; z toho 61 834 Němců a 26 836 Čechů. Svůj převážně německý charakter město ztratilo až po roce 1918, avšak ještě ve volbách do obecních zastupitelstev v červnu 1919 zvítězila v Brně kandidátní listina německých sociálních demokratů pod vedením Ludwiga Czecha.

Aktivity německých sociálních demokratů v letech 1918–1919

Po vzniku samostatného Československa německá zemská sociálně demokratická organizace na Moravě spolupracovala s německými sociálními demokraty v Čechách, k založení jednotné německo-české sociálně demokratické strany došlo až v září 1919.

Němečtí sociální demokraté společně s německými pravicovými stranami okamžitě po vzniku ČSR usilovali o odtržení českého, moravského a slezského pohraničí a následné připojení těchto historicky českých (etnicky ovšem převážně německých) oblastí k zamýšlenému Velkému Německu, zahrnujícímu nejen Německo, ale i Rakousko a česko-moravské pohraničí. Tento státní útvar byl podle názoru tehdejších rakouských a sudetoněmeckých vůdců sociální demokracie ideálním prostorem pro uskutečnění socialistické revoluce.

Nejvýznamnějším představitelem těchto separatistických snah německé sociální demokracie v Československu se stal tehdejší předseda strany Josef Seliger. Po jejich nezdaru v důsledku uzavření versailleské (28. 6. 1919) a později saint-germainské mírové smlouvy (10. 9. 1919) začala ovšem německá sociální demokracie v ČSR postupně přecházet na aktivistické a státotvorné postoje.

Založení a vývoj DSAP 1919–1921

K založení jednotné německé sociální demokracie, oficiálně označované Deutsche Sozialdemokratische Arbeiterpartei in der Tschechoslovakischen Republik (DSAP), došlo spojením bývalých zemských svazů Čech, Moravy a Slezska někdejší rakouské sociálně demokratické strany na sjezdu v Teplicích, který se konal ve dnech 30. 8.–3. 9. 1919. Ludwig Czech byl za tuto stranu zvolen poslancem Národního shromáždění v prvních parlamentních volbách v dubnu 1920. Poslanecký mandát obhájil ve všech následujících volbách v letech 1925, 1929 a 1935. Poslancem tak zůstal až do zániku Československé republiky.

Ve vnitrostranickém konfliktu v roce 1920 mezi Seligerovým proudem a tzv. libereckou levicí v čele s Karlem Kreibichem Czech podpořil Seligerovo demokratické křídlo. V rozhodujícím hlasování delegátů na stranickém sjezdu na počátku října 1920 v Karlových Varech byli představitelé liberecké levice poraženi v poměru 292 ku 154 hlasům. Kreibichova frakce později vstoupila do Komunistické strany Československa.

Na podzim roku 1920 – po předčasném skonu Josefa Seligera 18. 10. 1920 ve věku padesáti let – se Ludwig Czech stal prozatímním (od prosince 1921 definitivním) předsedou německé sociální demokracie v ČSR. Zůstal jím až do března 1938 – tedy téměř osmnáct let.

Volební výsledky DSAP 1920–1935

Svého největšího volebního úspěch dosáhla německá sociální demokracie v parlamentních volbách do Poslanecké sněmovny roku 1920, kdy ji podpořilo 689 589 voličů, což znamenalo zisk 31 poslaneckých mandátů z počtu 289 poslanců.

Ústava přijatá 29. 2. 1920 sice závazně stanovila celkový počet mandátů v Poslanecké sněmovně na 300, avšak volby se tehdy nekonaly na Podkarpatské Rusi ani na sporných územích Valticka, Vitorazska, Hlučínska a Spiše.

Pro DSAP hlasovalo v dubnu 1920 celkem 11,1 % všech voličů, v etnicky německém prostředí pak dokonce 44 procent. Tento úspěch se německé sociální demokracii ale již nikdy nepodařilo zopakovat, neboť rozkol mezi státotvorným a krajně levicovým křídlem postihl na podzim 1920 nejen českou sociální demokracii, ale i její sesterskou německou stranu, byť ne tak dramatickým způsobem. DSAP v dalších volbách o pět let později zůstaly věrny dvě třetiny voličů, kdežto československá sociální demokracie dvě třetiny voličů naopak ztratila.

V dalších volbách, v nichž vedl německé sociální demokraty již Ludwig Czech, DSAP v roce 1925 získala 410 010 hlasů (5,8 %, 11 mandátů), o čtyři roky později pak 506 761 hlasů (6,9 %, 17 mandátů), což byl nepochybně určitý úspěch. V roce 1935 však ztratila polovinu svých dosavadních voličů, neboť ji podpořilo pouze 299 945 občanů (3,6 %, 11 mandátů).

Poslední parlamentní volby v prvorepublikovém Československu v květnu 1935 tak znamenaly citelné oslabení pozice německé sociální demokracie mezi sudetoněmeckými voliči, avšak v těchto volbách výrazně oslabily i další německé aktivistické strany stojící mimo SDP – především agrárníci a křesťanští sociálové.

Sudetoněmeckou stranu tehdy podpořilo 1 249 497 voličů, a tak v Poslanecké sněmovně získala 44 mandátů. Volilo ji téměř 70 % sudetských Němců a její vítězství – na počet hlasů, nikoliv mandátů – bylo pro české demokraty šokující a pro ty sudetoněmecké zdrcující. Neúspěch DSAP ve volbách se projevil změnou politické atmosféry i v této straně, kde bylo postavení Ludwiga Czecha pochopitelně oslabeno. Na brněnském sjezdu německé sociální demokracie v červnu 1935 předsednickou pozici ještě obhájil, avšak vůči jeho politické linii se začal výrazně vymezovat národněji orientovaný Wenzel Jaksch, od roku 1935 úřadující místopředseda DSAP, jenž kritizoval Czechovu údajnou pasivitu vůči posilování Henleinovy strany (SDP).

Vstup německých pravicových stran do vlády 1926

Výrazný – i když dnes již téměř zapomenutý – mezník v politických dějinách první republiky představuje vstup dvou německých pravicových stran do vlády tzv. panské koalice, která trvala od 12. října 1926 do 1. února 1929 a jejímž předsedou byl předák agrární strany Antonín Švehla.

Bylo to poprvé od roku 1918, kdy v československé vládě nebyly zastoupeny levicové strany sociálních demokratů a národních socialistů – s výjimkou existence tzv. úřednických vlád Jana Černého v letech 1920–1921 a 1926. Tyto dvě československé strany byly v Švehlově kabinetu nahrazeny ministry německých stran – Svazu německých zemědělců a Německé křesťansko-sociální strany lidové.

Koaličními stranami Švehlovy vlády se staly také Československá strana lidová, Československá živnostensko-obchodnická strana středostavová a Československá národní demokracie. Dvěma ministry byla od 15. ledna 1927 zastoupena v tomto kabinetě i autonomistická Hlinkova slovenská ľudová strana. Jedním ze dvou jejích ministrů byl kněz Josef Tiso, který stanul v čele ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Jednalo se ovšem pouze o projev krátkodobého politického posunu, neboť jinak tato strana patřila mezi hlavní opoziční síly.

Účast německých stran ve vládě panské koalice potvrzovala již delší dobu trvající usmiřování mezi českou a německou pravicí, zároveň společné působení v opozici umožnilo postupné sblížení také mezi českými a německými sociálními demokraty, jejichž vztahy byly do té doby zatíženy národnostními resentimenty z let 1918–1919.

Vláda panské koalice trvala i po demisi vážně nemocného Antonína Švehly, kdy pokračovala od 1. 2. 1929 pod vedením agrárního politika Františka Udržala. Odchod Hlinkovy strany do opozice v důsledku Tukovy aféry v říjnu 1929 znamenal nejen pád Ud

ržalovy první vlády, ale i koncepci výlučně pravicových vlád v Československu.

Návrat levice do československých vlád 1929 a nástup hospodářské krize

Druhá vláda Františka Udržala se zformovala po předčasných volbách 27. října 1929, v nichž již podruhé zvítězila agrární strana. Tento kabinet byl – navzdory své politické i národnostní pestrosti – poměrně stabilní a spravoval zemi relativně dlouhou dobu: od 7. prosince 1929 do 29. října 1932. Jednalo se o vládu tzv. široké koalice, v níž byly svými ministry zastoupeny jak české (respektive československé) politické strany (agrárníci, lidovci, národní socialisté, sociální demokraté i strana obchodníků), tak německé strany – agrárníci a sociální demokraté. Zájmy německých sociálních demokratů v této vládě zastupoval právě Ludwig Czech, který se tehdy poprvé – jako ministr sociálních věcí – stal po desetiletém působení v opozici členem československé vlády.

Dr. Czech ovšem vykonával tento ministerský post v době vrcholící hospodářské krize, a proto jeho pozice byla politicky dosti obtížná, neboť tehdejší sociální systém nebyl z ekonomických důvodů schopen zajistit důstojný život především nezaměstnaným, kterých bylo na počátku roku 1933 téměř milion. Jejich neradostný úděl se snažilo ministerstvo sociální péče od srpna 1930 zmírňovat vydáváním poukázek na potraviny pro nezaměstnané ve výši 20 Kč týdně pro ženaté a 10 Kč pro svobodné. O jejich přidělování složitým byrokratickým způsobem rozhodovaly okresní a obecní sociální komise, dále také okresní a notářské úřady.

Tyto poukázky, označované Němci jako czechkarty a Čechy spíše jako žebračenky, bídu nezaměstnaných mohly pouze zmírnit, nikoliv systémově řešit, či dokonce odstranit.

Navzdory mnoha přijatým sociálním i zdravotním opatřením ve prospěch zaměstnanců i nezaměstnaných a jejich rodin v této době docházelo k častým konfliktům mezi nespokojenými dělníky a ozbrojenou státní mocí, a to především v pohraničních oblastech, které byly krizí postiženy nejvíce. Nejznámějšími projevy těchto konfliktů se stala střelba do demonstrantů u duchcovského viaduktu v únoru 1931 a později také velká stávka mosteckých horníků na jaře 1932.

Obtížně řešitelná hospodářská krize a sílící henleinovská propaganda proto způsobily postupný pokles podpory německé sociální demokracie a následný přechod značné části sudetoněmeckých dělníků od DSAP k henleinovcům.

Ve vládách Jana Malypetra a Milana Hodži

Ludwig Czech působil i ve třech vládách dalšího představitele agrární strany Jana Malypetra, které byly v letech 1932–1935 rovněž sestaveny na základě široké koalice pravicových, středových a levicových československých a německých stran. Czech tak postupně vykonával v Malypetrových kabinetech funkci ministra sociálních věcí (1932–1934), ministra veřejných prací (1934–1935) a ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (1935).

Od roku 1934 dochází v Československu k překonání hospodářské krize, i když její ekonomické důsledky, především vysoká nezaměstnanost, přetrvávaly až do zániku ČSR v letech 1938/1939.

Německá sociální demokracie byla svým předsedou L. Czechem zastoupena také ve třech vládách pokračující široké koalice premiéra Milana Hodži. Tento politik agrární strany byl prvním Slovákem v čele československé vlády. V Hodžových vládách Czech opět vedl ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

První vláda Milana Hodži byla jmenována 5. 11. 1935. Vláda pokračovala ve stejném politickém a personálním složení jako předchozí Malypetrova vláda, avšak již pod vedením nového premiéra. Další dvě Hodžovy vlády, které působily od 18. 12. 1935 do 22. 9. 1938, zahrnovaly kromě československých politických stran také tři strany německé (sociální demokraty, agrárníky a křesťanské sociály), které byly zastoupeny vždy jedním ministrem.

Sociální dopady dlouholetého Czechova působení v ministerských postech zhodnotil ve svém dvojčísle 3/4 z roku 1938 Mezinárodní lékařský bulletin, což byl ústřední tiskový orgán tehdejší Mezinárodní asociace socialistických lékařů: Od roku 1929 byl bez přerušení členem každého kabinetu. Nejprve byl ministrem sociální péče, kde dosáhl trvalých úspěchů, zejména v oblasti péče o mládež, ochrany horníků a stravovacích kampaní pro nezaměstnané.

Jako ministr veřejných prací inicioval výstavbu bytů pro desítky tisíc dělníků. Poté převzal odbor veřejného zdravotnictví a tělovýchovy. Tento úkol byl poznamenán bojem proti rakovině, kampaní proti nemocem srdce a revmatickým onemocněním, bojem s infekčními nemocemi, nemocemi z povolání i péčí o nemocniční personál.

Tento socialistický ministr svou ozdravnou kampaní pro děti nezaměstnaných v tichosti vykonal velkou pomocnou práci. Desetitisíce dětí z krizových oblastí, které byly ve vážném ohrožení, byly poslány do zotavoven s vydatnou stravou a znovu vychovávány.

Odchod DSAP z vlády na jaře 1938

Vývoj mezinárodní situace ve druhé polovině třicátých let nutil i německou sociální demokracii v ČSR reagovat na neblahý posun v chování sudetoněmeckého společenství. Oproti umírněnému postoji, který ve vládě dlouhodobě zaujímal Czech, prosazoval tehdy ve straně jeho vnitrostranický oponent Wenzel Jaksch radikálnější koncepci Volkssocialismu – lidového socialismu s cílem obnovit upadající popularitu sociální demokracie mezi sudetskými Němci, a to důrazem na plnění nejen ekonomických, ale především národnostních požadavků, čímž mělo být oslabeno henleinovské hnutí. Jaksch tímto způsobem chtěl pro německou sociální demokracii nejen udržet voličskou podporu mezi dělnictvem, ale především rozšířit voličskou základnu DSAP o příslušníky německých středních vrstev či rolnictva.

V březnu 1938 byl proto Jaksch na sjezdu strany, který se původně měl konat v Liberci, ale z bezpečnostních důvodů byl přeložen do Prahy, zvolen jejím předsedou. Ludwig Czech následně 11. dubna 1938 abdikoval na funkci ministra. Protože předseda vlády Milan Hodža v napjaté situaci hrozícího válečného konfliktu váhal s výběrem jiného politika německé národnosti do své vlády, žádný německý sociální demokrat již na Czechovo místo jmenován nebyl. Ludwig Czech se tak stal posledním německým politikem v československé vládě.

Již březnu 1938, po nacistické anexi Rakouska, která naprosto změnila geopolitickou situaci ve střední Evropě, vystoupil z Hodžovy vlády Svaz německých zemědělců pod vedením Gustava Hackera. Tento politik posléze prosadil sloučení strany se Sudetoněmeckou stranou a sám se stal později členem NSDAP. Pod tlakem henleinovců se ve stejné době rozpadla i Německá křesťansko-sociální strana lidová a ve své většině rovněž splynula se Sudetoněmeckou stranou.

DSAP i pod vedením W. Jaksche zůstala parlamentní demokracii věrná jako jediná německá strana, třebaže po Czechově rezignaci na ministerský post v dubnu 1938 již ve vládě zastoupena nebyla. Proti Henleinově straně vystupovala německá sociální demokracie nejen politickými prostředky, jako bylo vydávání novin a letáků či pořádání antinacistických manifestací, ale v rámci polovojenských oddílů Republikánské obrany někteří němečtí sociální demokraté v září 1938 bojovali proti henleinovcům – po boku československých vojáků, četníků a příslušníků Stráže obrany států – i se zbraní v ruce. Jejich statečnost připomíná například pamětní deska, která byla odhalena v Mikulově ještě před rokem 1989.

Tragická smrt v době okupace

Po mnichovském diktátu a následné nacistické okupaci Čech a Moravy uprchlo do švédského, britského či kanadského exilu přibližně 5000 německých sociálních demokratů. Do exilu odešel i Wenzel Jaksch, který se ale za druhé světové války stavěl proti Benešově koncepci obnovy předmnichovských hranic a požadoval pro sudetské Němce právo na sebeurčení. Po druhé světové válce se stal jedním z nejznámějších představitelů Sudetoněmeckého krajanského sdružení.

Ludwig Czech na rozdíl od mnoha svých spolustraníků ovšem odmítal možnost emigrace, a proto jako člověk považovaný nacisty za osobu židovského původu zažíval – podobně jako další židé v protektorátu – ústrky zločinné moci, které vyvrcholily jeho deportací z brněnského domova.

Dne 23. 3. 1942 byl převezen společně s manželkou transportem označeným Ad-730 do Terezína. Tímto transportem bylo z Brna deportováno celkem 1001 osob, z nichž přežilo pouze čtyřicet osm. Před okupací v tomto největším moravském městě žilo 11 003 osob, které byly podle nacistických rasových zákonů považovány za židy. Velká většina z nich byla deportována do koncentračních táborů. Konce války se dožilo asi 2500 z nich.

Bývalý ministr mnoha československých vlád Ludwig Czech zemřel v Terezíně 22. srpna 1942 ve věku 72 let – podle dochovaného úmrtního listu podlehl otoku plic. Jeho manželka Elisabeth válku přežila. V Terezíně byla rovněž vězněna Czechova sestra Lina Stern, synovec JUDr. Leopold Deutsch a neteř JUDr. Gertrude Deutsch. Ti se konce války nedožili.

Uznání zásluh po roce 1989

Až do politických změn v naší vlasti na podzim 1989 nebyly politické aktivity Ludwiga Czecha – stejně jako dalších českých, slovenských a německých sociálních demokratů i dalších politiků první republiky – oficiální historiografií a publicistikou připomínány. K uznání jeho zásluh československým státem došlo až roku 1992, kdy byl Ludwigu Czechovi prezidentem Václavem Havlem udělen Řád T. G. Masaryka 4. třídy in memoriam.

Dne 1. září 1993 byla uctěna jeho památka odhalením pamětní desky v Terezíně, a to za účasti Václava Havla a kancléře Rakouské republiky dr. Franze Vranitzkého. Tato deska v českém, německém a anglickém jazyce připomíná jeho mučednickou smrt. Na tomto místě při své návštěvě v květnu 2005 položil květiny také tehdejší německý kancléř Gerhard Schröder.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 4/2022
Archiv Listů
Autoři Listů