Jan Novotný

Ecce poeta!

Kde je u nás nejkrásněji? Znovu jsem si to potvrdil: mezi beskydskými horami: ve Frenštátě pod Radhoštěm, v Kunčicích pod Ondřejníkem, v Čeladné. Měl jsem neskutečné štěstí, že jsem trávíval prázdniny v tetině kunčické vile, kde na mě ze všech stran hleděly hory: Ondřejník, Lysá, Smrk, Kněhyně, Malá a Velká Stolová, Nořičí, Radhošť, Javorník. Neztratily nic ze své krásy, teprve teď ale vím, že měly svého básníka.

V Čeladné ho připomíná malé muzeum ve škole, kde po většinu života bydlel a učil. Dále tu má v lázeňském parku mluvící bustu: stiskneme-li tlačítko, promluví k nám z houštiny vlídný hlas, poučí nás o jeho životě a přednese ukázky z díla.

Josef Kalus se narodil jako čtrnácté – poslední – dítě chudých rodičů ve Frenštátě roku 1855. Zdědil po otci tkalcovské řemeslo. Již v dětství ho však okouzlila schopnost skládat slova do veršů a rýmů. Nakonec i tatínek uznal, že ze synka by mohlo něco být, a umožnil mu, aby ve svých pětadvaceti letech usedl do lavic měšťanské školy a poté absolvoval učitelský ústav v Příboře. Jako učitel nadlouho zakotvil na základní škole v Čeladné, kde se později stal ředitelem. Po penzionování roku 1925 se vrátil do Frenštátu, kde v roce 1934 zemřel.

Kalusovy básně ocenil Josef Václav Sládek a publikoval je v Lumíru. První sbírky, nazvané prostě Písně, se Kalus dočkal roku 1882. S několikaletými přestávkami pokračoval v básnické činnosti. Česká elektronická knihovna zaznamenává 12 jeho sbírek. Zalistujme v nich.

Hned v první sbírce nás upoutá jistota, s níž se básník cítí povolán: Nakloněni jsou mi bozi, miláčkem jsem zpěvných múz. Se vzpomínkou na maminku, která mu nedovolila věznit ptáčka v kleci, přijímá jako krédo: Synu, hleď, ať čin tvůj neporaní žádné srdce, byť by bylo ptačí. Obdivuje hory, bystřiny, květy, krajinu a její kosmické pozadí: Slunce, zlatá číše ohnivého vína. Na konci sbírky prozrazuje svůj životní sen: Moře, moře ještě písní mojí schází.

Tento sen se mu splnil až za mnoho let. Navštívil Terst a Benátky a zachytil své zážitky ve sbírce Přímořské idyly a elegie z roku 1903. Radikálně proměnil svou poetiku: Spadly mi rýmy, stříbrné zvonky, do hlubin mořských s příkrého svahu. Nyní bez rýmů skanduje v rytmu moře. Opět nechybějí tragické záblesky: Pobřežní vlna vyvrhla na břeh mrtvého ptáka s krvavým křídlem. Více než dříve se zamýšlí nad osudem svého národa či nad tím, zda lidstvo jednou odhodí krvavé zbraně a v světě širém vítězit bude soucitem, něhou.

Po návratu básníka z hor už nikdo nevyláká. Obrací se opět k rodnému kraji. Zaznamenává jeho pověsti a zvyky, vymýšlí nové pohádky, inspiruje se svým učitelským povoláním, velká část jeho tvorby je určena dětem, které ho jistě milovaly stejně jako on je. Kritika občas vyčítala Kalusovi idyličnost – ve skutečnosti ji vždy dokázal účinně narušit. Někdy vlastní vzpomínkou: Tkám, tkám nasycen jen polo jako v stroji kolo. Vnímá i bolest a strach jiných tvorů: Zajíčkové chví se pod hroudami, když nad nimi krouží káně.

Další zlom v básníkově tvorbě znamená rozloučení se školou. Pozoruhodná je kritikou přehlížená sbírka Tříšť z roku 1933, jejíž lapidární čtyřverší mi připomněla Omara Chajjáma: Život, všeho míchanina, všeho chuť a všeho směs, trocha octa, trocha vína, stříbro, pozlátko i rez. Na stáří se básník bouří proti Osudu: Popatř směle, bez rozpaků, na rtech pohrdavý smích, do tajemných jeho zraků, jak pes odplíží se tich. Pokračuje rebelsky o rok později ve Valašských romancích: Ne, k tomu nebyla má píseň zrozena, aby se hrbila, shýbala kolena, prosila o milost, o přístup do domu, kde není milý host, nevejde k nikomu.

Myslím však, že vrcholné dílo vyšlo básníkovi až po smrti, pod názvem Na konci života. Statečný člověk, nepodléhající iluzím (není Bohem z hlíny uhnětený pánbíček), přemýšlí, jak doorat lán a pak odejít. Jeho životní bilanci snad nejlépe shrnuje věta:

Jsem pták, jenž na peruti k slunci pozdrav nese.

Jan Novotný

Obsah Listů 4/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Ecce poeta!

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu