Mathieu Fulla

Vzestup a pád francouzských socialistů

Zatímco několik sociálnědemokratických a socialistických stran získává v západní Evropě opět jistou voličskou podporu, ve francouzském prezidentském klání získala socialistická kandidátka Anne Hidalgová 1,75 procenta, což je pro Socialistickou stranu (PS) nejméně od počátku Páté republiky, tedy o roku 1958. Hidalgovou přitom nelze považovat za jedinou odpovědnou osobu za tento velmi špatný výsledek. Vedla k němu kombinace dlouhodobých, střednědobých a v menší míře i krátkodobých faktorů.

Pád PS mohl zaujmout každého, kdo sleduje francouzský politický život. Po úspěchu Françoise Hollanda v prezidentských volbách v roce 2012 měla PS většinu ve všech volených shromážděních na celostátní i místní úrovni. Platilo to dokonce i v tradičně pravicově orientovaném Senátu, horní komoře francouzského parlamentu. O deset let později však strana kráčí podobnou cestou jako řecký PASOK od roku Hollandova vítězství. Ze sebevědomé vládní strany se PS mění v organizaci neschopnou jakkoli ovlivňovat celostátní dění – jev, který komentátoři označují jako pasokizaci.

Dlouhodobé proměny kapitalismu a demokracie, které mají svůj původ v 70. letech 20. století, se výrazně podepsaly na úpadku PS a v širším smyslu celé francouzské levice. Deindustrializace silně proměnila pracovní podmínky nižších a dělnických tříd. Stejně jako všechny západní průmyslové země vstoupila i Francie v 80. letech do éry vysoké strukturální nezaměstnanosti, která oslabila uspořádání kolektivních pracovních struktur, především odborů. Přehlížení mezičlánků mezi politickou levicí a dělnickým milieu pomáhá vysvětlit, proč se stále více pracujících postupně odklánělo od PS a Francouzské komunistické strany.

Většina z nich vyjádřila svou nedůvěru k zastupitelské demokracii tím, že se pravidelně neúčastnila voleb. Někteří se naopak rozhodli volit radikálně pravicovou Národní frontu (FN), která začala získávat podporu od voleb do Evropského parlamentu v roce 1984. Pouze menšina se shodla na volbě radikálních levicových organizací. Zejména pak rostoucí většina z nové generace dělníků, zaměstnanců a řemeslníků právě přestala volit, anebo se rozhodla volit pravicové, či radikálně pravicové strany.

Politická rozhodnutí socialistických vlád v době prezidentství Françoise Mitteranda (1981–1995) urychlila oddělení francouzských socialistů od jejich dělnického zázemí. Během Mitterandova prvního funkčního období začala PS postupně dávat přednost úsporným opatřením, která prosazoval západní svět a mezinárodní organizace jako MMF a Světová banka. Patřila k nim silná měna, uznání

výhod konkurence jako ospravedlnění dezinflace a také přijetí globalizace a finanční liberalizace. Podobně i posílení Evropského hospodářského společenství, které Mitterrand po roce 1983 označil za jednu z hlavních priorit, znamenalo přijetí protržního modelu na úkor libovolné radikální transformace francouzské společnosti.

Tato politická rozhodnutí vedla k zásadním sociologickým proměnám jak socialistických voličů, tak řadových aktivistů. PS se proměnila v organizaci sociologicky a ideologicky ovládanou elitami, které disponovaly silným kulturním a ekonomickým kapitálem. Na rozdíl od většiny svých sociálnědemokratických protějšků nebyla PS nikdy masovou stranou, což se stále více projevovalo od 80. let 20. století, kdy se profesionalizovala a procházela procesem označovaným jako kartelizace, tedy růstem závislosti na státním financování a odbornosti na úkor široké veřejné podpory.

V nultých letech 21. století, po šoku vyvolaném nečekanou porážkou Lionela Jospina v prvním kole prezidentských voleb v roce 2002, došlo k velkému ideologickému rozkolu v evropské otázce. Zatímco vedení PS v roce 2005 – tehdy v čele s Françoisem Hollandem – stálo v referendu o Smlouvě o Ústavě pro Evropu na straně ano, významná menšina strany prosazovala ne. Tato frakce vedená bývalým Miterrandovým liberálním a protržním premiérem Laurentem Fabiusem, který zejména z taktických důvodů podporoval ne, tvrdila, že návrh ústavy je příliš ekonomicky liberální a nebere vážně otázku sociální Evropy, kterou měly evropské socialistické a sociálnědemokratické strany prosazovat.

Během tohoto desetiletí se vnímání PS zhoršilo také v důsledku ostrých sporů o vedení strany. V roce 2008 proti sobě stály ve velmi kontroverzním souboji Ségolène Royalová (poražená socialistická kandidátka v prezidentském klání v roce 2007) a Martine Aubryová, která zůstala mezi levicovými voliči populární díky tomu, že za Jospinovy vlády (1997–2002) schválila zákon o 35hodinovém pracovním týdnu. Historicky byla PS stranou, v níž se mohly veřejně projevovat ideologické a taktické odlišnosti, ale tento boj o vedení (během něhož byly oba tábory obviněny z podvodů a manipulací) zanechal u voličů špatný dojem.

Rozhodnutí, která PS učinila během své vlády, ani její vnitřní rozpory v letech 1981–2012 však její nadvládu na levicovém politickém spektru nezpochybnily. Strana měla stále několik silných předností. Zaprvé, byla dobře zakořeněná v místní politice, neboť spravovala řadu obcí a regionů. Jednalo se o velká mezinárodní a kosmopolitní města jako Paříž, Lyon a Toulouse i o obce

v západní a jihozápadní Francii. Zadruhé, díky velkým zkušenostem s řízením státu byla považována za důvěryhodnou, pokud jde o vládnutí. Zatřetí, socialistické vlády přijaly důležité zákony, které PS umožnily rozvíjet svou image sociální strany – tu však zhoršily její vlastní ekonomická rozhodnutí. Šlo o zkrácení pracovní doby, placenou dovolenou a reformy určené k boji proti nové chudobě v 80. a 90. letech. Mezi nejznámější příklady patří Revenu minimum dinsertion Michela Rocarda – program sociální péče pro lidi bez příjmu – a Jospinův La couverture maladie universelle – program sociálního zabezpečení zdravotní péče. Oba svědčily o vlivu politiky PS na rozvoj a modernizaci sociálního státu.

Hollandovo prezidentství je proto klíčové pro pochopení drtivého propadu francouzských socialistů. Šest měsíců po převzetí moci se socialistická hlava státu veřejně přihlásila k sociálnímu liberalismu. Narozdíl od očekávání socialistických voličů Hollande předpokládal, že nabídkový socialismus cílící na zvýšení konkurenceschopnosti francouzských firem prostřednictvím daňových úlev je účinnější než tradiční keynesiánská opatření, jako je zvyšování nízkých mezd za účelem stimulace růstu. Podobně jako Gerhard Schröder a Tony Blair na konci 90. let se Hollande považoval za následovatele třetí cesty socialismu – té mezi sociální demokracií a liberalismem.

Socialismus na straně nabídky, který Hollande během svého funkčního období upřednostňoval s požehnáním většiny ministrů své vlády pod vedením premiéra Manuela Vallse – byl mezi nimi i ministr hospodářství Emmanuel Macron –, odráží velmi podobný přístup k roli, kterou by stát měl hrát při formování ekonomiky, jako přístupy ostatních západoevropských politických stran, které byly v té době u moci. To platí pro konzervativní i sociálnědemokratické vlády v celé západní Evropě. Politická cena těchto rozhodnutí však byla obrovská. Krátce po Vallsově jmenování premiérem v březnu 2014 musela vláda čelit fronde, vzpouře socialistických poslanců. Tento zlom se do konce Hollandova předsednictví nepodařilo vyřešit a trvá dodnes. Skupina poslanců podporovaná bývalými ministry jako Arnaudem Montebourgem a Benoîtem Hamonem, stejně jako předními osobnostmi PS jako Martine Aubryovou, veřejně vyjádřila své obavy z paktu konkurenceschopnosti, který se zaměřil na úlevy na korporátní dani ve výši 30 miliard eur do roku 2017. Naléhali na vládu, aby zavedla opatření ve prospěch sociální spravedlnosti a také zvýšila kupní sílu zvýšením nízkých mezd, důchodů a poskytnutím dalších sociálních opatření. Hollandův návrh na zrušení občanství teroristů s dvojím občanstvím z konce roku 2015, rok, po kterém následovalo schválení zákona posilujícího flexibilitu pracovního trhu, prohloubil rozpory mezi Hollandovou vládou a socialistickými voliči. Příznačné je, že i učitelé, kteří byli od sedmdesátých let snad nejvěrnější skupinou voličů socialistů a kteří Hollanda v roce 2012 masivně podporovali, se od PS odklonili.

V roce 2017 byl vnitřní nesouhlas ve straně tak silný, že se tehdejší prezident musel vzdát obhajoby prezidentského mandátu. Oficiálnímu kandidátovi PS Benoîtu Hamonovi se pak nepodařilo získat podporu stranického aparátu. Většina stranických elit se rozhodla připojit k Emmanuelu Macronovi, zatímco menšina volila Jeana-Luca Mélenchona a jeho radikální levicové hnutí La France insoumise (LFI). To hrálo významnou roli v mizivé podpoře, kterou získal Hamon (6,36 procenta).

PS pak zažívala těžké časy, i když se jí podařilo udržet pozice v místních samosprávách. Nový předseda strany Olivier Faure nedokázal sjednotit soupeřící tábory uvnitř strany. Nepodařilo se mu ani prosadit novou strategii, díky níž by se spojili s jinými levicovými organizacemi. V roce 2020 se jeho návrh podpořit v nadcházejícím prezidentském klání kandidáta zelených setkal s nelibostí velké části elit a místních aktivistů PS.

Podobně jako v letech 2007 a 2017 ani v roce 2022 kandidátka PS Anne Hidalgová, která si jinak od strany vždy spíš držela odstup, nezískala skutečnou podporu PS. Počet přívrženců strany povážlivě klesal (dnes čítá strana méně než 30 000 členů – oproti více než 170 000 v roce 2012). Přestože se Hidalgová snažila tyto slabiny překonat mobilizací socialistických starostů a místních zastupitelů – poslední devízy francouzského socialismu – její kampaň nikdy nenabrala obrátky.

Před parlamentními volbami rozhodujícími pro budoucnost PS zůstávala strana a její místní elity v otázce spojenectví hluboce rozděleny. Nabízely se dvě možnosti. Olivier Faure a jeho spolupracovníci se přikláněli k podpoře Jeana-Luca Mélenchona, který během prezidentských voleb shromáždil nejvíce levicových hlasů (21,95 procenta). Tato volba znamenala odsunout na druhou kolej programové rozpory s Mélenchonovou stranou LFI v zahraniční a evropské politice a zahájit (poněkud ponižující) vyjednávání o získání hrstky vítězných volebních obvodů s vědomím, že vliv LFI na místní úrovni je mnohem slabší než vliv PS. Další možností, kterou hájila řada místních socialistických elit i zbývajících stoupenců Françoise Hollanda, bylo jít vlastní cestou a zahájit obnovu zdola, ovšem s rizikem, že se straně v parlamentních volbách nepodaří sestavit koalici nutnou k tomu, aby byla významnou silou v Národním shromáždění. To by bylo poprvé v historii Páté republiky.

PS nakonec ve volbách do Národního shromáždění kandidovala v koalici s LFI a dalšími stranami jako Nová ekologická a sociální lidová unie (NUPES). Kandidátka získala 32,64 procenta hlasů a 142 křesel. Samostatný poslanecký klub PS má dnes 32 členek a členů. Silnější zastoupení pak má strana ve francouzském Senátu.

Z anglického originálu přeložila Eva Ticháková.

Mathieu Fulla je členem katedry historie Sciences Po.

Obsah Listů 4/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Mathieu Fulla

Vzestup a pád francouzských socialistů

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu