Ernst Hillebrand

Lze nastolit mír beze zbraní?

Debatu o míru vedeme v českém prostředí v souvislosti s ruským útokem na Ukrajinu jen okrajově. Převažuje postoj, že je třeba napadený stát podpořit dodávkami zbraní a Rusko zatížit maximem sankcí. Jistý ohlas coby součást domácích střetů získaly texty kritizující západní levici za její slepotu k ruskému imperialismu při současné kritice Západu. Příkladem je Dopis západní levici z napadeného Kyjeva historika Tarase Bilouse (např. Deník Referendum, 26. února 2022). Intenzivněji probíhá debata o míru v návaznosti na ruský útok na Ukrajinu v Německu. Tématem je často otázka dodávek těžkých zbraní Ukrajině coby jednoho z důvodů prodlužování války. Otiskujeme jednu z replik vzniklých v prostředí německé sociální demokracie.

-red-

Výzva Waffenstillstand jetzt! (Okamžité příměří!) zveřejněná v týdeníku Die Zeit 29. června 2022, vyzývající Západ, aby ukončil válku na Ukrajině cestou vyjednávání, značně rozbouřila vody. K signatářům a signatářkám výzvy chovám v zásadě sympatie. Od mnohých z nich jsem v minulosti četl obohacující texty, knihy a příspěvky. Některé jsem v průběhu života poznal osobně a vážím si jich. Nové nenucené rozeznívání válečné struny v některých německých médiích ve mně vyvolává instinktivní nedůvěru a hlasy volající po reflexi a rozvaze více než vítám. S těžkými zbraněmi se nehraje.

Avšak text v týdeníku Die Zeit budí rozpory. Jeho premisy zkrátka nepovažuji za správné. V argumentačním úvodu vzbuzuje dojem, že rozhodnutí, jak dlouho válka potrvá, je v zásadě na Ukrajině. Ona se musí rozhodnout, zda skutečně chce vést válku až do opětovného ovládnutí okupovaného území, včetně částí země obsazených Ruskem od roku 2014. A Západ se pak podle toho musí rozhodnout, zda to bude podporovat (v určitém momentu bude skutečně muset).

Jaké realitě to však odpovídá? Ukrajina v této chvíli (zatím) vojensky ani strategicky nerozhoduje vůbec o ničem. Rozhodnutí, kde, jak a s jakou intenzitou bude válka na Ukrajině vedena, je stále ještě na straně Ruska. Ukrajina se brání proti neutuchajícímu útoku na vojenské a civilní cíle. Z komunikace ruské strany nelze nijak dovodit, že by snad chtěla upustit od dosažení svých válečných cílů. A mohu-li soudit, jsou tyto cíle z pohledu dnešního průběhu fronty i nadále ofenzivní: Když (už) to nebude rozbití fašistického ukrajinského státu, pak alespoň ovládnutí celého Donbasu a jihu Ukrajiny podél Azovského a Černého moře. Z ruského pohledu tato válka stále ještě nesečetla všechny účty.

V této chvíli proto nejde o definici dlouhodobých ukrajinských (a západních) válečných cílů. Stále ještě jde o obranu proti trvající ruské agresi. Rozhodnutí je na Moskvě, nikoli na Kyjevu. Rusko by válku mohlo okamžitě ukončit, ale neudělá to. A dokud tomu tak bude, nemá valného smyslu uvažovat nad tím, co by měl Západ udělat, kdyby se to snad jednou mělo změnit. Hic Rhodus, hic salta.

Apel současně vyzývá Západ, aby vytvořil podmínky, za nichž bude vyjednávání vůbec možné. I zde se však člověk ptá, co tím chtěl básník říci. Copak to není tak, že právě vojenská podpora Ukrajiny představuje rozhodující faktor, který vytvoří podmínky pro jednání? Vyjednával by snad Putin s vojensky poraženou Ukrajinou? Války se ukončují u jednacího stolu, nikoli kapitulací většinou tehdy, když ani jedna strana není schopna dosáhnout vojenského vítězství. Kdo chce dosáhnout jednání a kompromisu, musí nejprve nastolit vojenský pat. Jinak totiž útočník udělá to, k čemu se rozhodl, totiž bude sledovat své cíle válečnými prostředky. Proč by nepokračoval, když to jde?

Zůstává dojem rozporuplnosti a velmi vágní věcné argumentace. Autoři a autorky například spatřují na straně Moskvy počáteční ochotu dorozumět se. Bylo by zajímavé vědět, k čemu odkazují. Kremelská argumentace stran této války je naprosto nejednotná. Směrem dovnitř, pro ruské obyvatelstvo, se argumentuje údajnou genocidou na Donbase páchanou ukrajinskými fašisty. Směrem ven, k Západu, potřebou bezpečí ohroženou expanzí NATO.

Putin se vidí jako pokračovatel Kateřiny Veliké a Petra Velikého, na historické misi sbírání ruských zemí, k nimž počítá i Ukrajinu. A nelze vyloučit, že nakonec půjde o imperialismus uplatňovaný pomocí nerostných surovin, kdy surovinová ekonomika Ruska sníží značné ukrajinské zásoby zemního plynu a převzetím ukrajinských výrobních kapacit bude chtít utvrdit své postavení na globálních trzích s nerostnými surovinami – počínaje obilím, pokračuje kovy, konče uhlím. K čemu se tedy autoři a autorky apelu vztahují, když vidí na moskevské straně počáteční ochotu dorozumět se? A kdy byl onen počátek? Před vypuknutím války? Na jejím začátku? Po selhání ruského útoku na Kyjev?

Útočník, který je podle textu v Die Zeit již celé roky připraven na útočnou válku, má být zapojen do strategie postupné deeskalace. Chybí i jen náznak toho, jak by se takové změny smýšlení v Kremlu mělo dosáhnout. Nezdá se příliš pravděpodobně, že by Rusko chtělo ukončit válku proto, že Západ v souladu s přáním autorů a autorek oznámí, že už nemá zájem na dalším vedení války. Mnohem pravděpodobněji působí předpoklad, že agrese skončí tehdy, až se její pokračování – ať už z jakéhokoli důvodu – Kremlu přestane vyplácet nebo pokud už nebude možné.

Jako už první výzvě zveřejněné časopisem EMMA (Der Offene Brief an Kanzler Scholz, 29. dubna 2022) chybí i tomuto apelu jedna rozhodující věc: Autorky a autoři se vyhýbají jasnému vyjádření toho, o co podle nich v této válce ve skutečnosti jde. Podobají se trochu lékaři, který nestanoví anamnézu, a přesto navrhuje léčbu. Dokud obhájci a obhájkyně deeskalace explicitními politickými argumenty nevysvětlí, proč by dle jejich názoru Moskva neměla vést válku, kterou zahájila s cílem rozbít Ukrajinu jako samostatný stát za hranicemi ruského mocenského vlivu, až do úplné ho konce, přestože může – do té doby bude podobným apelům chybět nosný argumentační základ.

K zodpovězení těchto otázek se nelze nutit, protože jsou rozhodující ke stanovení správné strategie, jak ke konfliktu přistupovat. Nejde a není přesvědčivé, zůstáváme-li v abstraktní a normativní rovině. Má-li někdo strach z aktérů jednajících s jistotou náměsíčníků kráčejících nad propastí, nemusí se nutně mýlit. Musí ale předložit lepší argumenty, aby o svých pozicích přesvědčil většinu ve společnosti.

Text vyšel původně 4. července 2022 pod názvem Frieden schaffen ohne Waffen? na webu ipg-journal.de. Vydáváme ho se souhlasem a za podpory pražské kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung (fesprag.cz).

Z německého originálu přeložila Zuzana Schwarzová.

Ernst Hillebrand je vedoucí projektu European Economies of the East budapešťské kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung. Dříve vedl Referát mezinárodní politické analýzy, Referát pro střední a východní Evropu a kanceláře FES ve Varšavě, Paříži, Londýně a Římě.

Obsah Listů 4/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Ernst Hillebrand

Lze nastolit mír beze zbraní?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu