Libor Martinek

Prozaik a novinář, který by neměl být zapomenut

Polsky píšící publicista, prozaik, dramatik a překladatel Kazimierz Jaworski se výrazně angažoval v kulturním životě polské menšiny na Těšínsku. Byl členem SLA při PZKO, GL 63, sdružení Stowarzyszenie Literatów Polskich, sekce Hlavního výboru Polského kulturně-osvětového svazu zabývající se historií regionu (Sekcja Historii Regionu ZG PZKO), Obce spisovatelů ČR, Syndikátu novinářů a také Fotografické společnosti Těšínského Slezska. Tvůrčí a badatelská činnost ho neopouštěla ani po odchodu do důchodu. Kazimierz Jaworski zemřel 12. června 2022.

Životní osudy zajímavého polsky píšícího autora nebyly jednoduché. Narodil se ve vesnici Konská u Třince 4. 2. 1940 jako pohrobek. Otec (Józef Strokosz 13. 3. 1911–22. 6. 1941), kterého nikdy nepoznal, utekl před nacistickou okupaci do Lvova, ale ten byl vzápětí okupován Sověty. Ve Lvově se Józef Strokosz zapojil do odboje proti sovětským okupantům Polska. Po nějaké době byl zatčen a uvězněn. Když Hitler zaútočil na Sovětský svaz, jednotky NKVD věznici ve Lvově zapálily a tamní vězni zaživa uhořeli.

K. Jaworski nejprve absolvoval pět tříd polské základní školy v Konské. Osmiletku ukončil v Českém Těšíně. V letech 1956–1959 absolvoval Jedenáctiletou střední školu v Českém Těšíně a následně I. ročník lesnické fakulty VŠZ v Brně, poněvadž chtěl studovat polonistiku v Brně, studia přerušil. V letech 1960 až 1963 pracoval v Třineckých železárnách na ocelárně, v roce 1961 onemocněl tuberkulózou. V roce 1963 se přihlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (polština-čeština). Po dvou letech zde otevřeli obor filozofie, takže pokračoval ve studiu 3. ročníku polštiny a 1. ročníku filozofie. Studia polštiny dokončil v roce 1968, filozofii ukončil dálkově v roce 1970 – v témže roce byl obor zrušen. Počátkem 80. let minulého století si vzdělání ještě prohloubil postgraduálním studiem na Univerzitě Karlově v Praze se zaměřením na estetiku a uměleckou kritiku (absolvoval diplomovou prací Czeski dramat w Scenie Polskiej Teatru Cieszyńskiego – České drama v Polské scéně Těšínského divadla, 1981).

Během studií v Olomouci také poznal svou budoucí choť Pavlu (středoškolskou profesorku románských jazyků na gymnáziu v Třinci), v níž získal překladatelku svých pozdějších textů do češtiny. Novomanželé původně mluvili mezi sebou česky. Po narození dětí (Daniela v roce 1970 a Mariana v roce 1973) na ně otec mluvil polsky, matka česky, babička (Helena Jaworska 1917–2000) místním polským nářečím. Chlapci vyrostli v bilingvním prostředí, maturovali na Gymnáziu s polským jazykem vyučovacím v Českém Těšíně a pak odešli studovat do Prahy. Daniel absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK, Marian ČVUT.

Pavla Jaworská (1945), rozená Staňková, pochází z Bystřice pod Hostýnem. Kromě překladů nejen próz svého manžela coby romanistka publikovala také překlady povídek současných autorů z francouzštiny a španělštiny. Jako jazykově nadaná pochopitelně v krátké době zvládla i polštinu, z níž přeložila několik povídek, hry pro loutkové divadlo v Třinci apod. Je autorkou Česko-francouzské konverzace (Český Těšín 1992), ze slovenštiny přeložila knížku Evy Hajdu Kouzelná země hub aneb Pohádkový atlas hub pro děti (nakladatelství Beskydy 2010) a z polštiny, z oboru alternativní medicíny, jsou to dva tituly: Jan Kwaśniewski a Marek Chyliński Optimální dieta (vyd. SAK 1998) a Andrzej Janus Nebuď potravou pro houbu Candida (vyd. Beskydy 2013). Překládala také texty z polštiny do češtiny v místopisných vícejazyčných monografiích nakladatelství WART. Například Těšín – Český Těšín na starých fotografiích (1999), Beskydy hory a lidé (2003), Dřevěné kostely a kaple v Beskydech a okolí (2009) apod.

Povídky

S nedávno zesnulým Kazimierzem Jaworským spojovalo autora píšícího tyto řádky dlouholeté přátelství. Po absolvování vysoké školy jej osud zavedl profesně zpět do Třineckých železáren. Od 1. 9. 1968 zde byl po konkursním řízení přijat jako polský redaktor tehdy závodního, dvoujazyčného týdeníku Třinecký hutník – Hutník Trzyniecki. V těchto novinách působil Jaworski až do roku 2000, kdy odešel do důchodu. Prožil v nich tedy nejen léta normalizační, ale i období probouzející se demokracie, a jelikož vždy usiloval o humanistickou a pravdivou kulturu, mnohokrát si spálil prsty a byl minulým režimem často perzekvován různými postihy a výtkami. Své články podepisoval známými zkratkami kaja nebo kj. Vedle redaktorské činnosti v Třineckém hutníku působil při zaměstnání po určitou dobu jako dramaturg Polské scény Těšínského divadla a do polských periodik přispíval recenzemi divadelních her – připomeňme, že v Divadle v Českém Těšíně funguje jediná polská profesionální divadelní scéna mimo Polskou republiku. Jaworského velkým životním zájmem je literatura, divadlo, film a hudba.

Počátky literární tvorby Kazimierze Jaworského je možno datovat do období studií na UP v Olomouci, kdy kolem roku 1966 začal psát a později také publikovat krátké úvahy o divadle v podobě divadelních recenzí a fejetonů. Později začal psát i krátké povídky, prózy a původní rozhlasové hry. Vydával je většinou polsky v časopisech Zwrot, Głos Ludu, později jeho příspěvky nalezneme i v různých časopisech v Polské republice (Poglądy, Nadodrze, Gość Niedzielny) nebo v kalendářích (Kalendarz Śląski, Kalendarz Cieszyński) a jinde. V českém překladu uveřejňoval své příspěvky v Kulturním měsíčníku (Ostrava) a v Literárním měsíčníku (Praha). Později například v časopise Alternativa (Alternativa nova). (Jeho profil je uveden rovněž ve slovníku Kdo je kdo – Obec spisovatelů, Praha, 1996.)

Kromě četných časopiseckých publikací povídek vyšly Jaworskému i dvě sbírky próz – první, vydaná v roce 1981 v nakladatelství Profil, dostala název Złomowisko, druhá vyšla v roce 1990 pod názvem Granice. V těchto polsky psaných prózách, rozsahem velmi krátkých, se snaží proniknout do hlubin lidské duše, do nitra člověka, který se nachází ve zcela obvyklé životní situaci, ale nachází v ní – hrabalovsky řečeno – perličku na dně. Náměty často čerpá z vlastních vzpomínek, zážitků z dětství v rodném kraji. Jaworski naznačuje, že drama lidského bytí se odehrává především v lidském nitru.

Jaworského próza Złomowisko (Skládka odpadu; Ostrava, Profil 1981) je tvořena souborem devatenácti povídek, v nichž autor vzpomíná na své vlastní poválečné dětství. Ústředním motivem povídek je nadšení z nálezů rozličných předmětů pocházejících ze skládky průmyslového odpadu místních Třineckých železáren a určených k přetavení. K těm se pojí následné zážitky a různé příběhy protkané autorovými životními zkušenostmi. Knížka mimo jiné obsahuje i povídku Rozhovor s tátou, v níž se autor pomyslně vyrovnává se vztahem k nikdy nepoznanému otci a jeho tragickou smrtí během okupace. V jiných povídkách, např. Dělostřelci a Osud, se dotýká různých historických témat, například osudu těšínských Poláků během druhé světové války a dalších historicky pozoruhodných námětů.

Soubor povídek Granice (Hranice; Třinec 1990) je naplněn úvahami o životě na pomezí tří států, o hranicích mezi státy, národy, lidmi, vzpomínkami a současností, představami a skutečností. Obsahuje šest povídek – Granica, Jaskółka, W poszukiwaniu czasu, Tries faciunt collegium (tzn. Tři tvoří spolek), Vera to Weronika a Wczasy na południu (Prázdniny na jihu). Titulní povídka sbírky Granica pojednává o tom, jak dvanáctiletý chlapec, poslouchaje vyprávění svého dědy, který mu byl zároveň duchovním otcem, neboť jeho vlastního tátu chlapci sebrala válka, jdou společně navštívit dědova bratra žijícího v Polsku. Chlapec má poprvé v životě překročit státní hranici, jejíž význam nemůže pochopit. Na dědovo vysvětlení reaguje: A czy to dobrze, że jest granica? Svou čistou a naivní dětskou myslí nemůže malý Janek pochopit smysl hranic pro lidstvo. Vždyť je to jen obyčejný most a závory jako na železničním přejezdu. V obdobném duchu, úvahách o obyčejných věcech a skutečnostech, se nesou i ostatní povídky sbírky. Tématem je většinou znovu jakási, ať už skutečná či pomyslná, hranice – paralela času a prostoru v souvislosti s lidským životem. Hranice, kterou mohou překročit jen vlastní zážitky a vzpomínky – např. povídka Jaskółka (Vlaštovka).

Formální experiment představuje povídka W poszukiwaniu czasu (V hledání času) kterou tvoří jeden dlouhý proud myšlenek, jedna nepřerušovaná věta (povídka se z hlediska stylu již blíží některým prózám Bohumila Hrabala, například povídce Taneční hodiny pro pokročilé). Filozofický ráz povídky je dán představou, že život je nití stále se odvíjejícího klubíčka a smrt je jeho úplné rozvinutí čili neexistence klubka. Vypravěč se ocitá v přístavním městě Oděse, kam se vydal hledat ztracený čas, avšak ne tak docela svůj vlastní, jako spíše čas, do něhož vstoupil četbou knížek, v tomto případě Buninových: ... nebo jsem možná věčný hledač ztraceného času, kromě toho cizího, ačkoli mně blízkého spisovatele... Vypravěč hovoří o svém dosavadním životě jako o nudném zajišťování živobytí, přičemž snil o literární budoucnosti. Toužil žít ve stejné atmosféře, potkávat stejné lidi jako kdysi Bunin. Ve svém očekávání byl zklamán. Odlétá z Oděsy a Buninovy sebrané spisy v originále daruje rusistce zamilované do Bunina. Hranici mezi těmito lidmi tvoří různé životní zkušenosti, generační příslušnost, doba i pohled na svět.

Hold rodišti a divadelní hry

Ve všech autorových psychologicky zaměřených prózách se odráží určitým způsobem pojatá realita všedního dne. Jeho znalosti české i polské kultury jej předurčovaly k pěstování tolerance a vzájemnosti mezi národy a národnostmi. Jaworski ve svých dílech usiloval o rozvoj kultury a myšlenek humanistické filozofie, jichž byl ve svém životě vždy zastáncem.

Svému rodišti vzdal hold v knihách Historia kościoła Wszystkich Świętych w Końskiej 1447–1964 (Historie kostela Všech svatých v Konské 1447–1964; Třinec, 2020), 220 lat szkolnictwa w Końskiej – 220 let školství v Konské (Třinec 2011), za kterou v roce 2012 obdržel ocenění Srebrne Spinki (Stříbrné sponky; jde o ocenění Generálního konzula PR v Ostravě), Sylwetki ludzi związanych z Końską – Osobnosti v historii Konské (2021) nebo 65-lecie działalności Miejscowych Kół PZKO w Końskiej w kontekście przedwojennych Kół Macierzy Szkolnej i przedwojennych Miejscowych Grup SMP (65 let působení Místních organizací PZKO v kontextu předválečných Místních organizací Matice školské a předválečných skupin organizace Sdružení polské mládeže; Třinec 2012), Dom to prywatna ojczyzna (Dům je soukromá vlast; Třinec 2021; jde o vzpomínky autora) nebo Kajzarówka (Třinec 2022); na dvoujazyčných edicích se překladatelsky podílela Pavla Jaworská. Dodejme tu skutečnost, že poslední bohoslužba v kostele Všech svatých v Konské, postaveném v roce 1447, se konala v březnu 1964, poté byl uzavřen. Za velmi nízkou cenu jej koupila expandující ocelárna v Třinci. V letech 1967–1969 byl zlikvidován původní hřbitov v Konské a kostel byl v roce 1969 vyhozen do povětří. Rovněž již neexistuje rodný dům Jaworského, postavený na pozemku, jejž odkoupily železárny. Naše mapa paměti z dětství a dospívání se skládá ze série vzpomínek, zážitků a podobností, kde se i triviální věci stávají důležitými a jedinečnými. Motivy malých vlastí můžeme chápat v různých souvislostech, nejen jako návraty do ztracených míst, ale také usnadnění hledání či upevňování vlastní identity. Kajzarówka v Konské pro mě byla trochu z toho všeho. (K. Jaworski, Kajzarówka, Trzyniec 2022.)

Vedle povídkové a publikační činnosti patří mezi další oblíbené autorovy literární žánry původní rozhlasové hry. První z nich se vysílala v září 1979 v rámci polského vysílání ostravské stanice Českého rozhlasu, celkem jich má na autorském kontě osm: Błękitny dywan (Modrý koberec), Weronika, Wakacje na południu (Prázdniny na jihu), Tylko trzy miesiące (Jenom tři měsíce), Fałszywy krok (Špatný krok), Wszystko mogło być inaczej (Všechno mohlo být jinak), Natalia. Hry mají různorodou tematiku, ale jejich společným jmenovatelem je výpověď o životě, jeho jistotách, láskách i bolestech. Jsou odrazem bezprostředního vztahu k základním hodnotám lidství. Jaworského myšlenky nejednou pronikají pod každodenní povrch jako chirurgický skalpel a odhalují absurditu soudobé společnosti. Další tematickou oblastí Jaworského beletristické tvorby jsou sondy do mezilidských citů a vztahů, které při vší složitosti autor vidí především jako předmět radosti a krásy. Jestliže je například jeho sedmá hra Weronika napsána spíše lehce a s nadhledem, pak osmá a prozatím poslední rozhlasová hra Špatný krok je závažnou výpovědí o morálních problémech člověka v době komunismu. (Premiéra se uskutečnila v rámci polského vysílání Českého rozhlasu v Ostravě 25. 5. 1991). Je situována do roku 1968 a jejím ústředním motivem jsou dialogy rodičů a syna. Příslušník mladé generace nemůže pochopit jednání svého otce, který se v padesátých letech minulého století nedokázal vzepřít nátlaku stranického funkcionáře a zradil nejlepšího přítele. Zradil kolegu básníka, jenž psal lyrickou poezii místo chvalozpěvů na novou vrchnost, a dostal se tudíž do nemilosti. Syn vyčítá otci, že byl nepřímo vinen smrtí svého přítele, protože poté, co otec musel napsat na objednávku strany zdrcující odbornou recenzi, na jejímž základě básník nesměl publikovat, spěla celá záležitost k tragickému rozuzlení. Básník začal podléhat alkoholu a předčasně zemřel, snad sebevraždou, snad nešťastnou náhodou v opilosti. Je rok 1968, začíná rehabilitace křivd, básníkova památka je očištěna. Po srpnové okupaci armádami Varšavské smlouvy jsou nicméně iluze vystřídány realitou a opět nastane čas pro kariéristy, kteří budou manipulovat životními osudy svých kolegů a jejich dětí. Hra končí podzimem roku 1968 a to další si jen domýšlíme: básníkův odkaz bude znovu na mnoho let odsouzen k zapomenutí. Nejmladší hrdina této hry snad pochopil, že pravda a otevřenost se v totalitním režimu nevyplácejí.

Bermudský trojuhelník

Kromě vlastních původních textů je Kazimierz Jaworski autorem řady polských překladů významných českých, ale také slovenských nebo ruských autorů. Jde sice pouze o časopisecké překlady, na druhé straně se jedná o autory z nejpřednějších. Přeložil např. Seiferta, Hrubína, K. Čapka a Škvoreckého, ze Slováků pak Blažkovou a Puškáše, z Rusů např. Kuprina, Paustovského, Vampilova a Bunina. Překlady z češtiny, ruštiny a slovenštiny dosáhly počtu několika desítek titulů. Mimo překlady pro dospělé čtenáře přeložil také z češtiny do polštiny hry pro dětské loutkové divadlo Bajka v Českém Těšíně. (Viz Libor Martinek, Současná překladatelská aktivita polských spisovatelů českého Těšínska, in: týž, Polská literatura českého Těšínská po roce 1945, Opava, 2004.)

Kazimierz Jaworski po roce 1990 přestal psát beletrii (povídky), soustředil se na publicistiku, kromě zmíněných publikací se zabýval dějinami hasičských sborů v oblasti Třinecka, zpracoval materiály o zdejších šlechtických rodech apod. Kromě vlastní tvorby se podílel na vzniku četných děl místní literatury i jako spoluautor, když v mnohých z nich zároveň uplatnil svou zálibu ve fotografování a cestování. Podílel se například na vzniku odborné knihy Olza od pramene po ujście (Region Silesia, 2000), přeložil do polštiny texty v publikacích: Liana Brabcová Pozdrav z Hlučínska, Pohlednice a historie – Pozdrowienia z Hulczyńskiego, Widokówki i historia (Opava 1995), Třinec a okolí v proměnách času (Třinec 1997) a Czeski Cieszyn na starych widokówkach i fotografiach (Třinec 1999).

Vedle své literární tvorby se Jaworski zabýval se také fotografováním. Zaměřoval se zejména na různá zákoutí, portréty osob a především přírodu. Snímky starých stromů s jejich vrásčitou kůrou a mohutnými kořeny doprovodil např. prózu svého přítele, polsky píšícího autora z Českého Těšína Władysława Sikory (1933–2015) s názvem Ojcowizna (Český Těšín 1998), která tak bezpochyby nabyla výraznějšího vzhledu. Spolu s Władysławem Sikorou a výtvarníkem Bronisławem Liberdou (1937–2020) tvořil Kazimierz Jaworski ustálenou trojici přátel. Jeden jejich literární kolega o nich svého času poněkud nerozvážně řekl, že představují jakýsi Bermudský trojúhelník. Měl tím patrně na mysli určitou katastrofičnost, které si toto sousloví časem vysloužilo. Brzy se však toto označení v uměleckých kruzích vžilo, a tak si je Sikora, Liberda a Jaworski, k nimž se později připojil také ostravský prozaik polského původu Wiesław Adam Berger (1926–1998), ponechali jako název vlastního autorského sdružení. Trójkąt Bermudzki představoval na jedné straně nezávislou paralelu vůči zkázonosnému ohrožení české a polské kultury, které v uplynulé době bylo velmi reálné, na druhé straně pro trojici autorů symbolizoval jejich úzké sepětí před nebezpečím ohrožujícím jejich osobní svobodu a vnitřní integritu osobnosti. Toto sdružení vlastním nákladem vydávalo drobné tisky (vzpomínky, povídky, verše, korespondenci apod.). Takže odchodem tohoto posledního kulturního mušketýra v osobě Kazimierze Jaworského byla ukončena jedna důležitá etapa rozvoje kultury a umění na českém Těšínsku, zejména v prostředí polské národnostní menšiny.

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 4/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Libor Martinek

Prozaik a novinář, který by neměl být zapomenut

Povídky

Hold rodišti a divadelní hry

Bermudský trojuhelník

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu