Jacek Kuroń a Ukrajina

Polská reflexe polsko-ukrajinských vztahů patří mezi témata v českém prostředí málo známá, jistou výjimkou je snad jen Volyňský masakr z let druhé světové války. Formulace pozic k událostem historicky komplikovaného soužití spojeného s proměnami hranic v regionu přitom během 20. století poutala u našich severních sousedů značnou intelektuální kapacitu. Až po dlouhých debatách – které lze jen částečně přirovnat k českým debatám o vztahu k sudetským Němcům – došla polská elita k formulaci pozice říkající, že nezávislost Ukrajiny, Litvy a Běloruska je v zájmu Polska, které je tak mj. chráněno před ruským expanzionismem.

Vybrali jsme do tohoto čísla Listů dva texty polského politika s mnohaletou disidentskou zkušeností Jacka Kuroně. Chceme jednak přiblížit jeho, Poláka ze Lvova, přemýšlení o vztahu Poláků k jejich východním sousedům. Jednak pokračujeme ve zpřístupňování textů Jacka Kuroně českým čtenářům. Prvním krokem bylo vydání knihy Naděje a rozčarování (2022) s výběrem jeho textů věnovaných převážně hospodářské transformaci 90. let 20. století.

-red-

Vystoupení Jacka Kuroně na setkání ve Lvově

Dne 1. listopadu 2002 se ve Lvově, v sídle Ukrajinské katolické univerzity, konal seminář věnovaný polsko-ukrajinským vztahům, jehož se zúčastnili polští a ukrajinští intelektuálové. Vystoupil na něm i tehdy vážně nemocný Jacek Kuroń (zde nabízíme zkrácený záznam publikovaný v časopisu Zeszyty Literackie). Poté se účastníci semináře spolu se skupinou obyvatel Lvova – Ukrajinců i Poláků – společně ve dvou jazycích pomodlili u hrobů Lvovských orlů [mladých obránců Lvova z let 1918–1920] a Sičských střelců [jedné z pravidelných jednotek Ukrajinské lidové republiky v letech 1917–1919] na Lyčakovském hřbitově. Modlili se v den 84. výročí vypuknutí polsko-ukrajinské války, během níž umírali členové obou těchto formací. Na závěr symbolicky křížem překlenuli místo, kde zeď odděluje hroby Lvovských orlů a pomník Sičských střelců. Jacek Kuroń zastával názor, že společné polsko-ukrajinské setkání a modlitby na Lyčakovském hřbitově byly nejdůležitějším přelomem ve sporu o otevření hřbitova Lvovských orlů. Existuje televizní záznam z tohoto setkání a společných modliteb nazvaný Pojednanie (pro krakovské studio TVP SA ho připravil Leszek Skuza).

Odpusťte mi, omlouvám se, budu mluvit polsky. Můžeme mluvit ukrajinsky, můžeme mluvit i polsky, ale když jsme se sešli na tomto místě, bylo by vhodné, abych já, Polák ze Lvova, dokázal hovořit ukrajinsky, což ale neumím.

V osmdesátých letech mi jeden přítel řekl, že mír v Evropě, a tedy i ve světě, závisí na polsko-ukrajinských vztazích. Zarazila mě výstižnost těchto slov, ačkoli jsem v podobném přesvědčení vyrůstal už do dětství. My, lidé odsud, jsme byli po staletí mostem mezi východem a západem, mezi severem a jihem. Z toho vyrůstala moc tohoto města, bez ohledu na to, co se v těchto dobách dělo – a děly se hrozné věci. Avšak my, Ukrajinci a Poláci odsud, jsme byli živou součástí tohoto mostu a pro svět, pro nás samotné i pro naše děti budeme mít hodnotu jen natolik, nakolik si tuto zkušenost dokážeme podržet v paměti, nakolik dokážeme ochránit ono živé a vroucí pouto, jež sbližuje, nikoli odděluje.

Říkám si nicméně – pokud je to tak důležité, kde se bere tolik nenávisti? Krve a nenávisti, protože krev se nevsakuje do země, vyvolává pomstu. Po desetiletích, po staletích nacházíme onu krvavou stopu, která se táhne našimi dějinami. Odpusťte mi, že zde nezdůrazňuji všechno, co mezi námi svědčilo o přátelství a blízkosti, ale vyzdvihuji to, co nás staví proti sobě. Říkám: staví proti sobě, a právě tak to vypadá. Jako by existovaly nějaké tajemné síly mimo nás a ty nás popouzely proti sobě. A jsme za to zodpovědní my sami, naše svědomí. Tím vzniká otázka: proč? ()

Poláci přinesli ukrajinské kultuře řadu důležitých a významných věcí, ale stejně tak spoustu strašlivé nenávisti. Navíc Ukrajině ukradli inteligenci.

Vynikající geograf profesor Romer říkal, že etnická hranice mezi Poláky a Rusíny v Haliči a ve východním Malopolsku procházela postelemi. Proto stále opakuji a opakovat budu: skutečně jsme jedné krve, v metaforickém významu tohoto slova, jsme jedním rodem, jedním etnikem a jednou krví. Jen se ptám: proč jsme tolik této krve prolili? ()

Od raného dětství, od doby před válkou, slýchám ve svém rodném Lvově o zločinech a genocidě obou stran. V těchto příbězích je ovšem méně faktů a více představ, jde o historický slepenec spojený v jediné: nenávist mezi národy. ()

Naprosto jsem se do Ukrajiny zamiloval, už jako malý kluk. Ona neuvěřitelná, mimořádná touha Ukrajinců po nezávislosti, touha vybojovat si nezávislost, která se prosazuje po generace, navzdory lágrům a utrpení, mě fascinuje, činí mě silným. Dojímá mě ono obětavé hrdinství, ale současně se mě zmocňuje strach, protože abychom nezávislosti dosáhli, je třeba prolít tolik vlastní i cizí krve.

Lze vůbec provést bilanci polsko-ukrajinských vztahů? Dokážeme zúčtovat s křivdami Je zřejmé, že nikoli. () Ale bilanci zločinů provést lze. Volyňský masakr [masové vraždy páchané od února 1943 do února 1944 v oblasti Volyně ukrajinskými nacionalisty z Ukrajinské povstalecké armády, ozbrojené frakce Organizace ukrajinských nacionalistů – pozn. překl.] byl etnickou čistkou. Ukrajina ale nikdy, nikdy nezbavila Polsko nezávislosti a neokupovala ho, k ničemu takovému nedošlo. Naopak Polsko to Ukrajině udělalo. Klíčová je otázka, čí je vlast. Tato otázka vzniká až v 19. století, předtím totiž nikdo nepochyboval. V okamžiku, kdy začalo sílit vlastenectví, nádherné vlastenectví našich národů, sílila i nenávist. Čí je tato půda? Říkal jsem: malá vlast je naše společná. Mít společnou vlast je však nesmírně komplikované. V písni Rota (Přísaha) Marie Konopnické, jež se stala téměř polskou hymnou, se zpívá: Každý práh nám tvrzí buď. Práh existuje proto, aby se na něm sousedé posadili, popili, poklábosili o sklizni nebo o svatbách, ale tady je práh tvrzí. ()

Sváděli jsme boje, aby společná vlast nebyla společná, ale aby to byla moje vlast, nikoho jiného. Později jsme něco podobného viděli na Balkáně. Nikde není psáno, že už to skončilo. Snad Bůh dá a mezi námi se tyto boje nevrátí. Ačkoli když slyším verbální agresi, často mám pocit, jako bychom každou chvíli měli vytáhnout nože a sekery. Když se přitom podíváme na bilanci toho, kdo komu kdy a kolik sebral, není pochyb, že ukřivděnou stranou je strana ukrajinská. ()

Byli jsme odsouzeni žít jeden vedle druhého, byli jsme odsouzeni k válce. () Naši vlast, naši společnou vlast – protože vlast máme společnou – rozdělují hroby.

Státy vytyčily hranice, ale tento pořádek nám kazí hroby, které máme na obou stranách, které uctíváme na obou stranách, které chceme uctívat na obou stranách, a proto vypukají války. Pomalu se nám to daří překonávat a vím, že na Ukrajině dnes existují hřbitovy oddílů Zemské armády, které jsou součástí vesnických hřbitovů. Musíme proto usilovat o společenství vlastí, společenství hrobů, společenství míst paměti, protože ta jsou společná Musíme je jen jasně pojmenovat: hrdinové padlí v boji za svobodné Polsko, za nezávislou Ukrajinu, v bratrovražedné válce.

Pamatujte, ať se na to podíváme z jakékoli strany, že v roce 1918 vedlo Polsko válku na všech možných pomezích. Pak nám osud přinesl rok 1939 a svět nás nechal samotné. Ještě hrozivěji, ještě temněji ponechal samotné Ukrajince, kteří se najednou ocitli bez jakékoli podpory. Když ukrajinský generál hovoří o UPA v posledním období slovy bojovali jsme, abychom zemřeli jako Ukrajinci, zní mi to jako vyznání Marka Edelmana [jednoho z vůdců povstání ve varšavském ghettu na jaře 1943 – pozn. překl.], když se ho ptali na povstání ve varšavském ghettu. Lidé si zvykli, že hrdinsky lze zemřít jedině v boji. Nelze se nechat zabíjet, je třeba usmrcovat.

Když jsme zvítězili v haličské válce, připravili jsme Ukrajinu o nezávislost. Potom jsme uzavřeli pakt s Petljurou a byl podepsán rižský mír, čímž došlo k dalšímu rozdělení Ukrajiny. Samozřejmě lze říct, že za operací Visla [politicko-vojenská operace vedená v letech 1947–1950 oficiálními polskými orgány proti členům Ukrajinské povstalecké armády a Organizace ukrajinských nacionalistů působícím na územích polského státu, jejíž součástí byly i masové deportace – pozn. překl.], při níž přišli o své malé vlasti, nestáli Poláci, ale bolševici. Musím však smutně konstatovat, že si onu dobu, tehdejší atmosféru i lidi dobře pamatuji Vše se dělo se souhlasem společnosti. Říkalo se: zatočíme s Ukrajinci. Jistě, stál za tím i počáteční příklon Ukrajiny k nacistickému Německu. Vědomí, že nás Ukrajinci zradili s Němci, převládalo, musíme si však položit otázku, proč by nás Ukrajinci neměli zradit s Němci. Všechny dohody, všechny závazky jsme znevažovali, nedokázali jsme jim dostát. Po celé meziválečné období Ukrajinci bojovali, aby mohla ve Lvově fungovat ukrajinská univerzita.

Dnes musíme tvořit budoucnost, v níž dokážeme překonat rozpory, ale nenarušit naši jinakost. Tedy nezahladit to, že jsme Poláci, Francouzi nebo Ukrajinci, ale současně dbát na to, aby nás naše odlišnosti obohacovaly. Jako je tomu v mém případě, protože mám pocit, že jsem o Ukrajinu bohatší, že Ukrajincům vděčím za své vnitřní a duchovní bohatství.

Cesta k zázraku

Recenze knihy o polském myšlení ve vztahu k Ukrajincům Nie jesteśmy ukrainofilami. Polska myśl polityczna wobec Ukraińców i Ukrainy. Antologia tekstów, eds. Paweł Kowal, Jan Ołdakowski a Monika Zuchniak, Wydawnictwo Kolegium Europy Wschodniej, Wrocław 2003.

1. listopadu loňského roku se několik stovek obyvatel Lvova – Ukrajinců i Poláků – spolu s desítkami intelektuálů, kteří přijeli z Varšavy, modlilo společně ve dvou jazycích na hřbitově Lvovských orlů a Sičských střelců. Modlili se v den 84. výročí vypuknutí polsko-ukrajinské války, v níž umírali členové obou těchto formací. Kardinálové, kteří modlitbu vedli – Lubomyr Huzar z řeckokatolické diecéze a Marian Jaworski z diecéze římskokatolické – s velkým dojetím zdůrazňovali, že se jedná o historický okamžik.

A přitom se říká, že zázraky neexistují, obrátil se na mě metropolita Huzar.

Překonat nepřátelství

Jistě, byl to zázrak. Abychom ale minimálně zčásti pochopili, jak dlouhá a náročná cesta k tomuto setkání vedla – jak z polské, tak z ukrajinské strany –, je třeba přečíst si nově vydanou publikaci Nie jesteśmy ukrainofilami. Polska myśl polityczna wobec Ukraińców i Ukrainy. Antologia tekstów (Nejsme ukrajinofilové. Polské politické myšlení ve vztahu k Ukrajincům a Ukrajině. Antologie textů).

Uplynulé století postavilo před Poláky problémy a výzvy spojené i s nutností urovnat vztahy se sousedy. Zvlášť dramatické bylo sousedství v oblasti východních kresů, neboť – jak v úvodu knihy píše historik Adolf Juzwenko – do 20. století vkročili Ukrajinci plně si vědomi své národní odlišnosti a připraveni bojovat o svůj stát.

Kniha obsahuje texty vynikajících polských publicistů z tohoto období. Ukazuje, jak komplikovaná byla evoluce našeho politického myšlení – od smíření se s nesporným faktem, že mezi obyvateli území někdejší Republiky obou národů jsou i Ukrajinci, až po podporu nezávislé existence ukrajinského státu.

Začít musíme u Stanisława Tarnowského, spojeného ještě s Hotelem Lambert [monarchistickou, konzervativně-liberální frakcí polské emigrace po porážce listopadového povstání v roce 1831, pojmenovanou po stejnojmenném pařížském paláci – pozn. překl.] a později jednoho z autorů pamfletu Teka Stańczyka [politický pamflet vydaný v Krakově v roce 1870, v němž autoři vyjadřovali loajalitu k Rakousku – pozn. překl.]. V článku O Rusi a Rusinach (O Rusi a Rusínech, 1891) Tarnowski zdůrazňoval nutnost smíření a sladění polských a ukrajinských politických kroků. Odmítal tehdy populární názor, že ukrajinský problém vymysleli Rakušané. Při bilancování vzájemných křivd se však přesto bil pouze do rusínské hrudi.

Meziválečné období zastupují v antologii významná jména. Nicméně, pokud si vzpomeneme na tehdejší atmosféru ve společnosti, nelze si nevšimnout, že se v knize ocitly texty těch nejvíc proukrajinsky orientovaných autorů, jako byl Tadeusz Hołówko, Piotr Dunin-Borkowski nebo Stanisław Łoś. Tito publicisté hlásali nutnost polsko-ukrajinské dohody. Samozřejmě si ji představovali pouze v hranicích polského státu, navrhovali však širokou autonomii východních vojvodství, kde většinu obyvatel tvořili Ukrajinci.

Ukrajinci, jak víme, odmítali veškeré návrhy dohody a usilovali o plnou nezávislost. Hołówko byl zavražděn v srpnu 1931 bojůvkou Organizace ukrajinských nacionalistů. Podle vrahů to měla být krvavá pečeť, jež definitivně pohřbí jakékoli naděje na kompromis. Víme také, že to nebyl jediný zločin OUN.

Publicisté z meziválečného období si stěžovali na nepřátelský postoj Ukrajinců k Polákům. Ne vždy však pamatovali na to, že Ukrajinci museli v tehdejším polském státu svést tvrdý boj o své osvětové, kulturní a hospodářské instituce. A nejen to, důsledná politika asimilace uplatňovaná polskou správou vedla k tomu, že se ukrajinský majetek ve srovnání s obdobím rakouské, ale možná i ruské nadvlády ztenčoval.

Potřebná byla sovětská a nacistická okupace, vzájemné vyvražďování polských a ukrajinských vesnic, deportace desítek tisíc lidí, ale i velké intelektuální úsilí pařížského exilového časopisu Kultura a široce chápané demokratické opozice, aby Poláci po letech pochopili kořeny ukrajinského nepřátelství a pokusili se prolomit bariéry, které nás dělí.

My, záborci

Pojednávají o tom texty z poválečného období, které dohromady tvoří polovinu antologie. Zvlášť důležitá se mi zdá skica historika Andrzeje Sulimy Kamińského W kręgu moralnej i politycznej ślepoty (V kruhu morální a politické slepoty). Autor v ní píše: Polská ignorance a morální domýšlivost spolu s ukrajinským pocitem křivdy a dávnými předsudky nemohou ani jednu ze stran přivést k upřímné debatě a vzájemnému porozumění. () V očích Ukrajinců jsme my, Poláci, záborci a okupanty. Není to zcela absurdní hodnocení. Musíme si totiž uvědomit, že naše civilizační politika na území kresů se dá srovnat s pruským Kulturkampfem a ukrajinské národní hnutí lze zase směle srovnat s takovými akty obrany polské identity, jaké na Poznaňsku symbolizovaly Drzymałův vůz nebo školní stávka ve Wrześni [stávka žáků Katolické lidové školy ve městě Września v letech 1901–1902, žáci a jejich rodiče tímto způsobem protestovali proti germanizaci školního vzdělávání – pozn. překl.]. Pokud na toto srovnání přistoupíme, respektive pokud my, Poláci chlubící se Drzymałou, pochopíme, že jsme pro Ukrajince byli Bismarckem, Hakatou a kolonisty, pak v dialogu s nimi budeme moci stanovit jistější zásady soužití než ty, kterými jsme se řídili doposud a které tak pěkně zosobňuje Kali z Sienkiewiczova románu Pouští a pralesem.

Tadeusz Hołówko (1889–1931) – polský politik, veřejný činitel, publicista. Zastánce polsko-ukrajinského porozumění, mluvčí dialogu s ukrajinskými národními silami, spojený s prometeismem. Zavraždili ho členové Organizace ukrajinských nacionalistů.

Piotr Dunin-Borkowski (1890–1949) – polský konzervativní politik, veřejný činitel, autor politických textů. V letech 1927–1928 byl lvovským vojvodou, v letech 1928–1929 poznaňským vojvodou. Byl spojený s časopisy Bunt Młodych a Polityka, které redigoval Jerzy Giedroyc. Zastánce polsko-ukrajinské spolupráce proti společnému ohrožení ze strany SSSR. Za 2. světové války se účastnil lvovských jednání mezi Úřadem vládního delegáta [jenž řídil správní aparát polského podzemního státu za 2. světové války] a Zemskou armádou na jedné a ukrajinským podzemím na druhé straně. Tato jednání se týkala vzájemného neútočení a podmínek politické spolupráce. Po válce emigroval do Říma.

Stanisław Łoś (1890–1974) – diplomat, spisovatel, historik starověku. Spolu s Piotrem Duninem-Borkowským přišel s iniciativou přiznat Východnímu Malopolsku autonomii ve větším rozsahu, než byla autonomie slezská.

Michał Drzymała byl polský rolník, který v letech 1904–1905 vedl spor s úřady Pruského království o povolení na stavbu domu ve vesnici Kaisertreu (dříve Podgradowice, po roce 1939 Drzymałowo) na Poznaňsku. Poté, co mu úřady odmítly povolení vydat, pořídil si maringotku, kterou každý den přesouval na jiné místo, aby se vyhnul uplatnění předpisu, podle něhož byl vůz stojící déle než 24 hodin na stejném místě považován za dům. Tzv. Drzymałův vůz se stal symbolem polského boje proti germanizaci na území ovládaném Pruskem [pozn. překl.].

Verein zur Förderung des Deutschtum in den Ostmarken (Spolek na podporu němčiny na východních Kresech, Německý spolek východních Kresů) byl založen v roce 1894. Hakata je hovorové označení, které dali spolku Poláci z Poznaňska, a to podle prvních písmen jeho zakladatelů (H. Hansemann, H. Kennemann, H. Tiedemann). Hlavním cílem této organizace byla germanizace polských území, potírala mimo jiné užívání polštiny na soudech a ve školách [pozn. překl.].

Z polských originálů publikovaných ve svazku Nadzieja i rozczarowanie: pisma polityczne 1989–2004 / Kuroń, Warszawa 2010, s. 636-641, přeložila a označenými vysvětlivkami opatřila Michala Benešová. Překlady publikujeme se souhlasem paní Danuty Kurońové.

Obsah Listů 4/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Jacek Kuroń a Ukrajina

Vystoupení Jacka Kuroně na setkání ve Lvově

Cesta k zázraku

Překonat nepřátelství

My, záborci

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu