Pavel Šaradín

Na detaily nemáme čas

Nedávno jsem procházel s Jindřichem Štreitem naší sudetskou vesnicí. Je poslední v širším okolí Sovinecka, kde nikdy nefotil. Zaklepali jsme na dveře, pozdravili se se sousedy a on fotil a fotil. Chvilku jsme si s domácími povídali a každý měl nějakou zajímavost, která mi doplňovala mikroregionální historii. Ať už drobný příběh o zabitém vojákovi v bývalém gasthausu, Němci vydaný soubor srovnávacích fotografií od roku 1911 do roku 2010, nebo zpěvník s předmluvou Adolfa Hitlera. Během těch dvou dnů jsem se dozvěděl spoustu informací, které mi budou užitečné v další práci. Na konci fotografování jsem si uvědomil, jak důležité je mluvit s lidmi, poslouchat je a poznávat. Jenomže na to my nemáme čas. Mirotínek, 11 kilometrů od Rýmařova a 44 kilometrů od Olomouce. V roce 1939 už jen 191 obyvatel, kolem roku 1800 ještě 300. Poslední linkový autobus odjel v roce 1992. Dnes hlavně chalupy, chaty a kolem 15 trvale usazených obyvatel. To je tak všechno, co víme.

Stejný pocit jsem měl z knížky, která mi asi dva roky ležela v knihovně. Dřív jsem na ni neměl čas. Jessikka Arová, Putinovi trollové. Čtenáři Listů se k ní možná dostali dříve než já, takže jen stručně. Finská novinářka popisuje především situaci po obsazení Krymu Ruskem, dokládá, jakým způsobem využívá Putinův režim propagandu a dezinformace, na Ukrajině, v Norsku, Srbsku, Finsku ale i dalších zemích. Pokud bychom si ji přečetli dříve, mohli jsme být lépe připraveni. Jessikka Arová popisuje desítky nejrůznějších případů, z nichž běží mráz po zádech, desítky situací, které jsme porůznu v Evropě podceňovali, přehlíželi je a dost možná nevěřili, že se vůbec staly. Zpětně si čtenář uvědomuje, jak je působení propagandy a dezinformací podobné v Norsku, Finsku i u nás. Všude existuje tzv. pátá kolona, kterou jsme takto možná ze slušnosti nechtěli pojmenovávat. V zájmu nás samotných o ní nejpozději od letošního února hovořit musíme. A nedávné cesty členů vedení Svobody a přímé demokracie do Moskvy dostávají zcela jiný rozměr.

A na co ještě nemáme čas? Na spoustu dalších důležitých věcí. Kdybychom více četli historickou literaturu, sledovali pečlivěji zprávy, nezapomínali, asi by se nám žilo lépe. Podařilo by se nám populismus odsunout na druhou kolej, nedělali bychom tak velký počet chyb. Více bychom si důvěřovali. K ideálu máme daleko, můžeme se mu jen pomalu přibližovat, a to ve své podstatě jedinou možnou cestou, vzděláváním. Z prvních kroků Petra Gazdíka jsem měl dojem, že jde správnou cestou, u nového ministra školství zatím nevíme, na čem jsme. Úsek ministryně Langšádlové, který by ke vzdělávání mohl také velmi přispět, nám zatím připravil jen Strategii rozvoje publicity a komunikace vědy, výzkumu a inovací, která má 52 stran, ale takřka s ničím novým nepřichází. Koneckonců, řada výzkumných institucí komunikaci a popularizaci zvládá naprosto skvěle.

Čas bychom si měli najít také na politiku. Ačkoliv se právě zde rozhodujeme nejčastěji na základě emocí, a s největší pravděpodobností tomu jinak nebude, mohlo by se nám to vyplatit. Protože řadě lidí, možná třiceti procentům z nás, třeba unikla, racionálně vzato, podstatná věc. Jisté hnutí po celou dobu osmiletého vládnutí tvrdilo, že s ním bude líp. Když prohrálo volby a ocitlo se v opozici, začalo tvrdit, že líp už bylo, pak k tomu přidalo zase bude líp. No řekněte, nestálo by za to udělat si čas a promyslet, jak to vlastně s tím líp bylo?

Pavel Šaradín (1969) je politolog, působí na katedře politologie a evropských studií Filozofické fakulty Univerzity Palackého.

Obsah Listů 4/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Šaradín

Na detaily nemáme čas

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu