Jako občan a člen Hnutí československého porozumění jsem proti jednání mezi Klausem a Mečiarem o rozdělení republiky protestoval 26. srpna 1992 plakátem Hanba zrádcům Československa před vilou Tugendhat. Snímek plakátu přikládám. K 10. výročí tohoto jednání jsem do česko-slovenského týdeníku Mosty napsal tento článek:
Patřím k těm, kteří spolu s Vlado Čechem zastávali názor, že obnova republiky po revoluci 1989 byla nejen ,Šanca pre Slovensko, ale právě šance pro Československo. Skutečnost, že jsme spolu dokázali přežít říši sovětského impéria, nám dávala šanci, že spolu dokážeme obnovit nadějný domov v nově se formující Evropě. Vybudovat československou demokracii byl vyšší a významnější úkol než budovat slovenskou a českou demokracii separátně. Bohužel velmi brzy byla mezi nás zaseta rezidua minulých nedorozumění a nenávisti, a ta nás – spolu s osobními cíli, politických pletichářů – svedla z naší perspektivní cesty a zvítězila nad zdravým rozumem.
V srpnu 1992, před 10 lety, jsme již měli za sebou demonstrace na náměstích s hesly a výkřiky, sérii návštěv politiků po slovenských a českých zámcích, kteří si již druhý den svou uzavřenou dohodu sami zpochybnili, vatry svrchovanosti i rezignaci federálního prezidenta. Avšak také výzvu ,Za spoločný štát, kterou podepsaly na tři miliony občanů – a tu politici nevzali v úvahu. Po volbách 1992 vykrystalizovala situace, kdy si tehdejší vůdcové vítězných stran náramně porozuměli, což ostatně trvá dodnes. V srpnu jim šlo jen o dohodu, jak technicky a organizačně co nejrychleji pád republiky připravit.
Tato dohoda se uskutečnila v prvorepublikánském zámečku, ve vile Tugendhat v Brně, jejímž autorem je proslulý architekt Mies van der Rohe. Dva vůdcové (či svůdcové?) vedli své rozhovory samotni na zahradě pod platanem, jejich kompars si povídal ve vile. Na závěr jednání byla na terase pořádána informace pro tisk a pro lid shromážděný v ulici Černopolní. Vše podstatné z jejich dohody vychrlil – za radostných úsměvů paní Nagyové – Vladimír Mečiar. Václav Klaus si mohl zahrát roli ústupného dobráka, vciťujícího se do tužby svého partnera a chápajícího ,šanci tisícročí jeho národa.
Nebylo nás mnoho, kteří při jejich projevech pískali, transparent Hanba zdárcům Československa jsem přinesl jediný. Plačící dcera za mnou přiběhla, že mne někteří považují za Sládkova republikána a chtějí si to se mnou vyřídit. Většina přítomných naslouchala napjatě, ale v klidu a zřejmě pociťovala to, co vyjádřil Ludvík Vaculík ve svém fejetonu: úlevu z rozhodnutí. Za zmínku stojí, že můj transparent nebyl otištěn v žádných novinách, nebyl snímán televizí, neměl se dostat do veřejnosti. Jeho výzva se již nehodila do milieu dne. V teplém srpnovém odpoledni se zde rozhodlo o osudu státu, jenž byl za Rakouska-Uherska pro naše předky snem, o nějž společně bojovaly generace v první a druhé světové válce, vlastenci ve Slovenském národním povstání a vězni v komunistických žalářích...
K setkání Klaus – Gašparovič v březnu 2013 ve vile Tugendhat jsem přinesl oběma prezidentům tento plakát opět.
Jan Kruml, Brno, jednatel bývalého Občanského sdružení Česko-slovenské Mosty
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.