V souvislosti s osmdesátým výročím atentátu na zastupujícího říšského protektora a následného hrdinského boje parašutistů proti obrovské přesile v pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje se nabízí připomenout opomíjenou stránku pohnutých událostí. V médiích se mluví o statečnosti československých vojáků, bohužel někdy jen českých vojáků. Také Gestapo po atentátu hovořilo zásadně o českých banditech či teroristech. Možná ani ne proto, že by byl slovenský původ Jozefa Gabčíka pod rozlišovací schopností německých úřadů, hlavně nebylo vhodné v protektorátním tisku nepřímo naznačit společný boj Čechů a Slováků za obnovení svobodné republiky.
I dnes je občas Gabčíkovo jméno uváděno chybně, psáno totiž česky Josef. V novinách typu Deník lze nad tím snad mávnout rukou. Pokud se tak ovšem děje na panelech v lidickém památníku, je to ostudné. Právě takové drobnosti přispívaly k vzájemnému odcizení Slováků a Čechů v době zániku společného státu.
Striktně vzato měli největší podíl na odstranění kata českého národa Moravané. Žádný z členů výsadků podílejících se na přípravě a pprovedení atentátu nepocházel z Čech. Mezi jejich rodiště patří zejména odlehlé moravské obce, někdy je to Vídeň (Alfréd Bartoš, velitel paraskupiny Silver A). U rodného domu radiotelegrafisty Jiřího Potůčka (působícího ve východních Čechách, v širším okolí Ležáků) v severoitalském Brunecku jsem měl možnost stanout jako účastník výpravy Sdružení historických měst a obcí ČR. Když projíždím autobusem kolem rodného statku Jozefa Gabčíka v Poluvsie nedaleko Žiliny, vždy skloním hlavu nejen před hrdinstvím, ale také před česko-slovenskou vzájemností, kterou mladší generace nedokázaly dovést bez úhony až do sjednocené Evropy.
Josef Valčík pocházel ze Smoliny (součást Valašských Klobouk), Adolf Opálka z Rešic na Znojemsku, Josef Bublík z Bánova na moravsko-slovenském pomezí, Jan Hrubý z Kunovic a Jaroslav Švarc z Velkého Újezdu na Olomoucku. Všichni v Praze padli za zemi, která neexistovala, ale v jejíž obnovu pevně věřili, i když v té době byla v nedohlednu.
V poslední době nabývám stále neodbytnějšího dojmu, že ideály sametové revoluce se vyčerpaly a je nezbytně nutné hledat nové, navazující ideje. Kariéristé a zbabělci se množí jako houby po dešti. Ono to tak nejspíš bylo vždy, do jisté míry jde o evoluční výhodu. Dobré bydlo však ke šťastnému životu rozhodně nestačí a dříve či později se to projeví. Proto se stále objevují a do skonání světa budou objevovat podivíni, kteří budou dokazovat, že je nutné dělat věci zdánlivě nesmyslné či vrhat se do předem prohraných bojů. A že slabší může zvítězit, bojuje-li statečně a po právu. Sláva Ukrajině!
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.