Album

Tomáš Tichák

Vinní a nevinní

Když jsme letos v únoru, zrovna den po útoku na Ukrajinu, vezli dva mladé stopaře a ukázalo se, že jsou Rusové, chtěl jsem se jich samozřejmě hned zeptat, co si o tom myslí. Ale pak jsem se zalekl, že bychom je třeba, kdyby odpověděli k naší nelibosti, v hnutí mysli na místě vysadili. To by od nás bylo neomalené. A tak jsem raději mlčel a přemýšlel, jak je to vlastně s kolektivní vinou či nevinou.

Ukázkový příklad – na chodbě činžovního domu visí cedulka: Milí nájemníci, kdo po vás má sbírat ty špačky na schodech? Už toho mám dost! Majitel. Cítím se tím být zahanben, přestože už léta nekouřím, ba navíc v tom domě ani nebydlím. Anebo když se ve vzdělávacím ústavu vyšetřuje nějaké darebáctví a celá třída musí kvůli tomu zůstat za trest po škole. Mně se něco podobného stalo naposledy na semináři z marxistické filozofie ve třetím ročníku Vysokého učení technického. Když vyučující bodrý filozof – sám se za něj při labužnickém pokuřování doutníku prohlašoval – dokráčel k nástěnce, přerušil výklad o empiriokriticismu a zahřímal: Kdo zapíchal špendlíky do fotografie soudruha prezidenta Husáka?! Po škole jsme být naštěstí nemuseli, důsledkem byla pro nás jen doživotní mezera v dějinách filozofie.

Věc je třeba nahlédnout i z druhé strany. Příklad: každým rokem začátkem dubna uklízíme se sousedy okolí, letos jsme nasbírali dvacet pytlů odpadků všeho druhu, od lahví po záchodovou mísu ukrytou v křoví. Za pár dní jdu přes hřiště za domem, a co nevidím: kolem mladých na lavičkách na zemi zase smetiště. Užuž chci zvednout hlas, ale pak si vzpomenu na nesprávné uplatňování kolektivní viny, a řeknu jen: Promiňte, ale vám nevadí sedět v takovém prostředí? A oni samozřejmě odpovědí: Vadí, ale my nic nevyhazujeme, my po sobě uklízíme.

Možná mají pravdu, tak proč je kárat? Napadá mě v té chvíli analogie: kdosi, třeba jen jedna osoba, znečistí veřejný prostor, a vrhne tím podezření i na všechny pořádné. A totéž platí i pro prostor digitální. I na internetu může jediný účastník strhnout úroveň diskuse na samé dno. Pak slyšíme zoufalé hlasy, že Češi jsou luza – stačí si přečíst ty komentáře pod články!

Jsem naivní, asi už stařičký a zkostnatělý uživatel internetu, ale jsem si jistý, že to vše plyne z anonymity. Znečišťování trávníků i kyberprostoru. Pořád mi to nejde do hlavy: V místních novinách jsme kdysi anonymy házeli do koše a štítili se je i číst. Po Listopadu jich přicházelo docela hodně, hlavně udavačských, a já jsem se jejich jedem cítil být podobně přiotrávený jako hnilobným puchem protokolů StB. Proto mě už v začátcích internetu zarazilo, že pokud chci na nějaký text reagovat, mám se podepsat jen křestním jménem, nebo ještě lépe pseudonymem. Jenže já si chci za svým názorem veřejně stát, a taky chci vědět, s kým polemizuji.

Zřejmě je to marné volání. Určitě někdo namítne, že svoboda tkví právě v anonymitě, vždyť i volby v demokracii jsou tajné, abych mohl volit i tu největší podivnost, aniž by to vešlo ve známost. A taky tu máme GDPR, jistě ne bezdůvodně, a tak dále.

Pro vyváženost je myslím záhodno, ptáme--li se na kolektivní vinu, položit si i opačnou otázku – co kolektivní zásluha? Nepochybně i ta se vyskytuje, například dnes se u nás týká Ukrajinců. Házení všech do jednoho pytle je prostě jednoduché a v lidech zažité. Kolektivní zásluhovost má ovšem svá omezení. Když se vrátím z fotbalového stadionu a řeknu vyhráli jsme, je to nahrávka na smeč. Odpověď zní: Tys kopal?

A na závěr, aby bylo jasno, že ani autor neví, jaké z toho všeho vyvodit poučení: Kdysi jsem na procházce lesem s malými neteřemi napomenul starší z nich, asi osmiletou: Aničko, slez z té skály, ať neuklouzneš a nespadneš.

Seskočila, probodla mne zlým pohledem a procedila skrz zuby: Jste všichni stejní!

Tomáš Tichák

Obsah Listů 3/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Vinní a nevinní

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu