Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Hlavně se neuzavírat do sebe

Divadelní Flora polojubilejní

Mezi českými divadelními festivaly si díky své dramaturgii vydobyla značný respekt olomoucká Divadelní Flora. Polojubilejní 25. ročník nabídl během třinácti dnů na třinácti scénách na sedm desítek akcí: vedle oceňovaných divadelních inscenací různých žánrů nechyběl ani doprovodný program zahrnující především odborné besedy, workshopy, koncerty i filmové projekce. Jaká ale vlastně Divadelní Flora skutečně byla? Překonala ročníky minulé?

Letošní motto New World 2.022 mělo původně reflektovat nejistotu po vlně pandemie a zároveň tematizovat pocity a strachy z čehosi neznámého. V souvislosti s válkou na Ukrajině pak do anotací většiny inscenací – možná až trochu uměle – proniklo zdůraznění vazeb na aktuální události. V nabídce tak převažovaly zejména náročné a temné tituly plné akcentace až jakési životní beznaděje.

Dramaturgie, za kterou stojí již několik let ustálený tým spolupracovníků ředitele Petra Nerušila, nabídla hned několik podstatných linií. Festival i tentokrát lákal hlavně na tituly německojazyčného prostoru a diváci tak mohli ocenit herecký koncert Stefko Hanushevsky představuje Diktátora v podání Kolínské Schauspiel, v němž tvůrci tematizovali otázku vypořádání se Rakušanů s vlastní minulostí, ale i se zvukovou vrstvou výrazně experimentující titul – v podstatě jakýsi politický statement chilské scenáristky a režisérky Manuely Infante – Noise: šumění davu bochumského Schauspielhausu. Zaujaly i dva taneční festivalové hity: Nejisté pohyby hendikepovaného Rakušana Michaela Turinského i Tanzanweisungen – Pokyny k tanci choreografa Moritze Ostruschnjaka a tanečníka Daniela Conanta. Ty spojovala preciznost zpracování i potřeba hledat nové cesty k vyjádření neobvyklých témat – v prvním případě to bylo vyrovnání se s fyzickými omezeními, v druhém se samotou. Obě produkce přinesly velmi specifické a intenzivní zážitky. V obou případech byla patrná transformace běžných prvků reality do stylizovaných choreografií, a tedy i sbližování tanečního umění s běžným publikem.

Festival pak komplexněji představil tvorbu dvou souborů: brněnského HaDivadla (s důrazem na režie jeho uměleckého šéfa Ivana Buraje) a olomouckého Divadla na cucky, spolupracujícího s talenty nastupující režijní generace – např. Slovenkou Júlií Rázusovou, Adamem Svozilem či Lucií Ferenzovou. Produkce obou divadel nicméně působily poněkud problematicky: výrazně generačně cílená, až komunitní forma činnosti odváděla pozornost od divadelních principů a oba soubory pak prezentovaly své tituly s přemírou odtažité vážnosti, a především s důrazem na pseudointelektuálnost, nikoli prožitek. Samotné vnímání divadla se tu – byť zjevně záměrně – posouvá do roviny intelektuální nicoty. Je ale zajímavé, že např. výsledek spolupráce Ivana Buraje s pražským Národním divadlem v případě inscenace Kosmos, kterou festival také představil, se ukázal jako zcela opačný. I tento režisér dokáže vytvořit titul s přesahem, který je mimořádný i formálně, když využívá kromě běžných prostředků i formu live-cinema – tedy přímé snímání a promítání dění na plátno.

Nechyběla ani linka současného tanečního divadla se zástupci jak české scény – např. tanečnicí roku Markétou Vacovskou, tak úspěšnými tituly z mezinárodního networku Aerowaves. Do Olomouce se také vrátila v minulosti frekventovaná jména jako např. Dušan D. Pařízek (Zdeněk Adamec + Sebeobviňování), Miroslav Bambušek (Moje říše je z tohoto světa), Michal Hába (Kohlhaas) nebo Marián Amsler (Tři sestry). Nechyběly ani edukativní program FloraLab pro vysokoškolské studenty divadelních oborů, dále četné diskuse s tvůrci či odborníky po představeních, ale i široký doprovodný hudební program. Především rozpravy o divadle a jeho podobách byly – alespoň letos – opravdu v rovnováze s bohatým divadelním programem. V podstatě u nás asi nenajdeme podobný festival, kde by takové aktivity byly prosazovány až v takové míře.

Divadelní Flora se i letos prezentovala jako jedna z nejprogresivnějších přehlídek svého druhu v České republice, která mapuje divadelní trendy a reflektuje umělecké i společenské fenomény. Kladla si opět vysoké cíle, ale nejsem si jistá, jestli se – tím svým neustále zdůrazňovaným soustředěním se výhradně na bolesti světa kolem nás – tak trochu neuzavřela do vlastní, někdy uměle vyhlížející bubliny určené jen pro vymezený okruh diváků-intelektuálů. I dramaturgie se stále dokola zaměřuje na vybraný okruh tvůrců, jako by tu nebyla větší ochota objevovat i jiné oblasti a pouze se odkazovalo na okruh spřízněných

Já osobně bych uvítala – hlavně v činoherní části – větší dramaturgickou pestrost s možností zprostředkovat divadelní dění i mimo Čechy, Slovensko a německojazyčný prostor. Zároveň mi chyběl větší nadhled, humor, grotesknost, které byly v programu zastoupeny spíš výjimečně. A pokud ano – jako např. v případě Hábova Koolhaase nebo Pařízkova Zdenka Adamce –, bylo více než evidentní, že je divák přijímal vstřícněji a intenzivněji. Festivalu také chybí jistá žánrová pestrost: mohl by nabídnout více programu pro děti, stejně je opomíjena např. oblast loutkového divadla, které v českém kontextu nabízí také mimořádné počiny. Ale to už je samozřejmě věc dramaturgie, jakou cestou se chce dále ubírat a jak a jaké diváky oslovovat.

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 3/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavla Bergmannová

Hlavně se neuzavírat do sebe

Divadelní Flora polojubilejní

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu