Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Tentokrát o jiném

Divadlo D21, o jehož inscenaci Emil aneb O Háchovi jsem tu minule psala, nedostalo od Ministerstva kultury ČR pro příští rok grant. Současně získala zmíněná inscenace původní hry Tomáše Jarkovského v režii Jakuba Vašíčka Cenu Marka Ravenhilla, která se uděluje nejlepší inscenaci původního dramatického textu, lhostejno jestli českého nebo zahraničního. (Cena ovšem má podobu originálně zpracovaného kožichu z dílny oděvní/ho výtvarnice/výtvarníka. Ve financování divadelního provozu tedy nijak nepomůže). Divadlo D21 sídlí ve dvoře domu v Záhřebské ulici v Praze na Vinohradech, v takové čtvrti, kde poslední dobou vzniklo množství nejrůznějších kaváren a vegetariánských i exotických restaurací, kde to večer působí velkoměstsky, a přitom družně (na rozdíl od okolí historického Divadla Na Vinohradech, kolem kterého se ženou auta a za ním nežije nic). Svým repertoárem vychází D21 vstříc rodinám s dětmi, školám a večer publiku, které nevyhledává extrémní divadelní zážitky, ale není ani úplně konvenční. Podle nového způsobu vyhodnocování žádostí je jinak (snad přesněji, protože matematicky) zohledňováno kritérium ekonomické. A to je po dvouleté covidové zátěži poznamenáno četnými nečekanými zrušeními představení na poslední chvíli kvůli nemoci nebo třeba jen pozitivnímu testu některého z účinkujících anebo techniků. Taky divák si nebyl jistý, zda mu covid nezabrání v návštěvě představení, na které už má lístek. A tak si lístek do divadla ani nekoupil a odvykl si chodit do divadel, k čemuž přispěla i drahota. Té divadla neuniknou, protože pracují nejen s lidmi, ale třeba také se světly s velkou spotřebou elektřiny. Současně ale musí dohrát třeba abonentní řady za původní ceny (což třeba pekař nemusí). Soukromá divadla v hlavním městě, založená na zvučných jménech svých impresáriů (někdy už hodně in memoriam jako divadlo Radka Brzobohatého), spoléhají na středostavovské publikum, jejich obchodní oddělení se obracejí na firmy, které nabízejí poměrně drahé lístky zaměstnancům jako benefit. Této praxi odpovídá zařízení a vybavení divadelních prostor. Má to svůj smysl, divák může mít zdravotní omezení, které mu může učinit zážitek kvůli přílišnému nepohodlí nedostupným. Přiznám se, že i má záda mají půldruhahodinového sezení na lavici bez opěradla v Alfrédu ve dvoře dost. Generační kritérium pohodlí je při výběru divadla pochopitelné, bývá však spojeno i s pohodlností intelektuální a estetickou. Inscenace v soukromých divadlech, ve kterých se dobře sedí, jsou tak v nejlepších případech standard, ale poctivě musím říct, že jsem v žádném soukromém divadle nikdy nezažila umělecký výboj, a to ani v podobě hereckého výkonu. Kdo jde za divadelním uměním, musí prostě jinam.

Nezávislá divadla, financovaná převážně z grantů a dotací, mají i jiné cíle než pouze poskytnout publiku zábavu a příjemný večer. Jejich sdělení příjemná nebývají a jejich publikum do hledišť nechodí proto, aby na strasti tohoto světa zapomnělo, ale aby si je naopak pojmenovalo. Jasně, že se u toho baví (jako třeba zrovna na inscenaci Emil aneb O Háchovi), zdrojem zábavy a potěšení však není elegantní napodobenina života, ale divadelní kreativita, s jakou je dílo provedeno. Člověk nemá v hledišti takového divadla pocit, že je tam zbytečně.

Přiznám se, že pokud jde o divadlo, píšu o něm ráda jako o umění, psaní o jeho financování je frustrující záležitost. Je to problém, který jsme od roku 1990, kdy jsme divadelním aktivitám dali svobodu, nedokázali vyřešit. A současná hospodářská situace, spojená s válkou na Ukrajině, vyžaduje skromnost. Paradoxně ovšem – a je to tak ve všem, kultura není v ničem jiná – se skromnost žádá od těch doposud beztak skromných, kteří už nemají z čeho ubrat, zatímco ti, kteří na to měli, mají na to i nadále.

Někdy si člověk zoufá z uvědomění, s čím vším jsme nedokázali za třicet let svobody pohnout. Vždycky se ozve hlas, že jsou důležitější věci než podpora a financování (nebo vůbec kultury). Nevím ale, jestli je to – takhle formulováno – pravda. Když se člověk vcítí do postavy cizince, procházejícího Prahou, existence nádherných budov, jako jsou Národní a Vinohradské divadlo nebo Státní opera, ho neohromí, takové jsou ve všech evropských metropolích. Život v Záhřebské ulici na Vinohradech nebo na ostrově Štvanice či kolem nádraží Jižní předměstí v Plzni však svědčí o radostném svobodném životě obyvatel těch měst (a omlouvám se Brnu, Olomouci, Ostravě a dalším, kde to neznám). Tenhle hemžící se kulturní život odlišuje města demokratických zemí od těch totalitních.

Obsah Listů 3/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Tentokrát o jiném

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu