Knihy 3/2022

Věřil jsem v budoucnost

– Vzpomínky politika, sociologa, historika, ale i pravidelného přispěvatele Listů Karla Hrubého vyšly necelý rok po jeho smrti. Jejich vznik v létě 2020 inicioval a k vydání dovedl redaktor Petr Zídek. Karel Hrubý zemřel v devadesáti sedmi letech 6. června 2021 v Basileji. Chronologie vzniku knihy předznamenává, že jde skutečně o vzpomínky, soubor zážitků a komentářů k minulému i současnému dění, a ne politické paměti. Kdo by se tedy chtěl ohlédnout po Hrubého práci v exilové ČSSD, najde informace mj. v Létech mimo domov (1996). Řadou originálních postřehů oplývají jeho vzpomínky na léta v komunistickém vězení v útlém svazku Mohlo to být horší (2017). Průřez jeho akademickou prací v polistopadovém období shrnují Cesty komunistickou diktaturou (2018). O svém životě pak Hrubý hovořil v různých projektech sbírajících pamětnická svědectví. Svazek Věřil jsem v budoucnost tak snad nejsnáze může přispět obrazem Karla Hrubého jako člověka, přiblížit jeho lidský vztah k ženě a rodině, připomenout jeho rodinné zázemí: Měl jsem dva starší bratry – narozené v letech 1910 a 1917 – a sestru, která se narodila v roce 1911. Maminka měla původně šest dětí, ale dva bráškové zemřeli ještě v peřince. Dětská léta v první republice jsou Hrubému spojena s hospodářskou krizí: Moje maminka na dluh nakupovat nemusela. Otec byl u státních drah, jejichž zaměstnanci byli většinou málo placení, ale nepropouštělo se. Text vzpomínek je řazen chronologicky, projdeme Protektorátem, kde se Hrubý seznamuje s budoucí ženou, třetí republikou i padesátými lety. Aktuálně do dnešní debaty promlouvají zážitky z příchodu do Švýcarska po 21. srpnu 1968: Lidé přicházeli do prázdna, očekávali, že skončí v nějakém utečeneckém táboře, ale žádný takový v Basileji nebyl. Město najalo tříhvězdičkový hotel Modrá hvězda nedaleko univerzity a tam uprchlíky ubytovávalo. A také zadarmo stravovalo. Uprchlíci, než našli zaměstnání, chodili na sociálku, aby měli na noviny, na tramvaj, do kina či na pivo nebo na pomeranče. Studenti z univerzity pořádali informační večery pro nově příchozí

Ducha evropského západu 70. let připomene vzpomínka na veřejné shromáždění k 10. výročí srpnové okupace, kam Hrubý pozval svého nadřízeného z farmaceutické firmy, kde pracoval. Daný člověk se nedostavil, ale po pár dnech poslal dopis: Pane doktore, my rádi vidíme, že pracujete také veřejně. Budete-li potřebovat nějakou pomoc, rádi vám ji poskytneme. Sekretariát je vám pro takové věci plně k disposici. Hrubý ovšem ve svém textu komentuje i dění docela současné: Ve společnosti zavládl jistý zmatek. Objevoval se strach z nahromadění moci, majetku, vlivu stejně jako ze zásahů komplikovaných algoritmů do života společnosti.

Otevřená zůstává otázka, jak pracovat s tímto typem textu. Kniha Hrubého vzpomínek má rejstřík (i fotografickou přílohu), nemá ovšem poznámky pod čarou, které by doplňovaly informace přinejmenším o jménech, která textem procházejí. A které by čtenáře upozornily, že redaktor zmiňované skutečnosti ověřoval. I když na textu jeho redaktor viditelně odvedl velké množství práce, nechává někde psané otázky, čímž odstupuje od formy autorského textu. Zde nás mrzí, když píše o Olomouckých listech místo olomouckých Listů.

Věřil jsem v budoucnost není zdrojem nových informací o exilové ČSSD, Společnosti pro vědy a umění nebo československé 3. republice. Dává ovšem čtenáři možnost seznámit se se základní chronologií Hrubého života a postřehnout některé momenty dokreslující jeho vztah k životu, rodině i společenskému dění napříč 20. stoletím.

Karel Hrubý: Věřil jsem v budoucnost, Torst, Praha 2022, 316 s.

-pe-

Hotel Alcron. K dějinám symbolu českého a československého hotelnictví

– Studie o pražském Hotelu Alcron vypráví svůj příběh až do současnosti. Čtenář se tedy seznámí se zakladatelem hotelu Aloisem Kroftou, dítětem ze selské rodiny, vojákem první světové války, ale i stavitelem meziválečné Bubenče s ostrými lokty, v jehož domech bydlejí nevěstky, a provozovatelem dvou výherních automatů Forbes (...) i v době, kdy tyto stroje byly v Praze zakázány. Sleduje přípravu výstavby hotelu pro hořejších deset tisíc, pro bohaté cizince až do jeho otevření v dubnu 1932. Poznává slavné hosty meziválečné éry, jugoslávského premiéra Milana Stojadinoviće. Dovídá se, že Hotel Alcron sice nepatřil mezi oblíbená témata černé kroniky, ale v dobovém levicovém tisku se objevovala kritika tvrdých pracovních podmínek a nízkých mezd a výtky směřovaly i k nedodržování pracovní doby. Své problémy měl ovšem hotel i v poválečném období s machinacemi s přídělovými lístky. V 60. letech naopak kuchaři Alcronu vyhrávali mezinárodní gastronomické soutěže a jeho kuchyně je i hostila. Alcron reprezentoval českou gastronomii na výstavách EXPO 1958 v Bruselu a 1967 v Ósace. Postupně se ale stával místem, kde se nejlepší čeští kuchaři sice školili, ale pracovat už odcházeli jinam. I když to ještě není zvykem, autoři vyprávějí příběh Hotelu Alcron i přes osmdesátá léta, kdy v jeho restauraci měli veksláci závodku. Devadesátá léta popisují jako dobu, kdy se chystala a probíhala generální rekonstrukce hotelu i restituční spory o něj. Svůj text pak končí s měsíci koronavirové pandemie a jejich omezeními.

Jan Štemberk, Ivan Jakubec: Hotel Alcron. K dějinám symbolu českého a československého hotelnictví, Karolinum, Praha 2022, 156 s.

-pe-

Děti Volhy

– Carevna Kateřina osídlila levý břeh Volhy u Saratova osadníky z Německa. Osádka se ujala a povolžským Němcům sovětská vláda dokonce povolila autonomní republiku. Té učinila konec válka. Němci byli vystěhováni do Asie a tam už i jejich potomci zůstali, pokud se nevrátili do Německa. Památkou na někdejší obyvatele zůstaly na březích Volhy pouze názvy měst: Marx a Engels.

Autorka v románu sleduje historii Němců v Povolží mezi lety 1916 a 1938. Z epilogu se dovídáme, že se opírá o několik osudů skutečných lidí. V originále se kniha jmenuje Děti moji – těmito slovy kdysi uvítala Kateřina první přistěhovalce. Název zvolený v českém vydání je patrně aluzí na Rybakovovu trilogií Děti Arbatu, u nás bohužel vydanou jen zčásti. Obě knihy jsou sice drsným zobrazením stalinské epochy, ale autorský přístup se podstatně liší – Rybakov si pro svůj panoramatický pohled vypracovává síť hrdinů, která postupně prostupuje Ruskem, kdežto Jachina ukazuje svět, jak jej vidí od břehu Volhy jediný hrdina, milovník poezie, hudby a procházek v bouřce, šulmajstr Bach.

Větší část doby, kterou pokrývá román, tráví Bach na samotě na pravém břehu Volhy, kde pečuje o tři bytosti, které mu osud postupně přivál do cesty. Starost o ně ho vede k občasným cestám za řeku, které dávají příležitost k záběrům z měnícího se života jeho původní obce. Čtvrtou důležitou postavou je šiřitel revoluční osvěty, který využívá Bachových znalostí a vybízí ho ke zpracování místního folklóru. Mezi hrdiny knihy nutno ještě započítat řeku Volhu s jejími každoročními proměnami a Vůdce, který stojí v pozadí politického dění. Bachova touha po harmonickém životě v ústraní naráží na společenský vývoj – z jedné strany ho ohrožuje vražedný chaos a z druhé vražedný teror.

Co mně na románu připadalo mimořádné? Především to byla autorčina úžasná schopnost uvést čtenáře do prostorově i časově vzdáleného světa. Mám při čtení pocit, jako bych sám žil u Volhy a věnoval se s Bachem jeho každodenní práci – nejprve jako učitel, potom jako sběratel a spisovatel pohádek a nakonec jako hospodář zahrady a domu.

Nikde jsem nenašel lépe ztělesněnu základní myšlenku Popperovy úvahy: Mají dějiny smysl? Život zapomenutého, neznámého jedince, jeho žaly a radosti, jeho utrpení a smrt, to je skutečný obsah lidské zkušenosti navěky. Bach by byl zcela spokojen se svým životem bez ambicí a konexí, do něhož dokonce přišlo nehledané štěstí v podobě ženy. Ale zasáhly velké dějiny, chaos a teror, který přinesly, změnily naděje na štěstí v trosky a on to přijal jako výzvu nevzdávat se. Několik epizod o Vůdci se zdánlivě s Bachovým osudem nijak neprolíná. Opět však připomínají Poppera: Naše historie Velkých a Mocných jsou v nejlepším případě mělká komedie. Autorkou skvěle vystižený kontrast mi zůstane v paměti i po letech.

Dílo bylo vyznamenáno státní cenou Velká kniha – můžeme to chápat tak, že i oficiální instituce dokázaly ocenit nepřikrášlený p hled na minulost? Jak se dočítám na internetu, na současnou situaci reagovala stále v Rusku žijící autorka slovy: Můj vnitřní nesouhlas je tak hluboký, že se mi chce výt.

Guzel Jachina: Děti Volhy, z ruštiny přeložil Jakub Šedivý, Prostor, Praha 2020, 416 s.

-jn-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 3/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Knihy 3/2022

Věřil jsem v budoucnost

Hotel Alcron. K dějinám symbolu českého a československého hotelnictví

Děti Volhy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu