Jan Škvrňák

Zjednodušující a kruté hodnocení

Nad politickým životopisem Adama Michnika

Bývalý politický reportér, nyní spoluvlastník nakladatelství Czerwone i Czarne a spisovatel Robert Krasowski je autorem již několika knih o politice. Největší úspěch zaznamenal s trilogií Politická historie 3. republiky (Historia polityczna III RP). Ve svých knihách líčí politiku jako cynickou a brutální hru o moc, veškeré ideály chápe jako slabost nebo zástěrku. Podobně přistupuje k Adamu Michnikovi, slavnému revizionistovi, později disidentovi a nyní šéfredaktorovi deníku Gazeta Wyborcza.

Michnik se prvně objevil ve víru velké historie jako student v roce 1968, kdy byl za protesty a rozhovor francouzským médiím, vyloučen z Varšavské univerzity. To Krasowského vůbec nezajímá, svoji knihu – založenou na výpovědích jeho přátel, spojenců nikoliv ale nepřátel, začíná na konci 70. let. Po dělnických protestech v roce 1976 vzniká strukturovanější opozice – Výbor na obranu dělníků (KOR), do jehož práce se levicově orientovaný intelektuál pronásledovaný režimem zapojuje. Autora totiž nezajímá Michnik jako intelektuál, ale Michnik s vlivem na polskou politiku.

Na konci 70. let byl nepočetný KOR prakticky jedinou fungující, ale i tvrdě postihovanou opozicí. To se zásadně změnilo v létě 1980, kdy se dělnické protesty dokázaly zorganizovat a vytvořit několikamilionové odborové hnutí Solidarita. V okamžiku vzniku odborového hnutí Adam Michnik i jeho souputník Jacek Kuroń seděli ve vězení a mezi stávkujícími byly spory o to, zda požadovat jejich propuštění. Byli chápáni jako příliš radikální.

Byli ověnčení úspěchy z druhé poloviny 70. let, Kuroń se cítil přirozeným vůdcem opozice (), Michnik se cítil pravou rukou Kuroně a více než polovinou jeho mozku. Nechtěli se rozpustit v Solidaritě, nechtěli se s jinými dohadovat o politických plánech, nechtěli se klonit před Wałęsou ani muset přesvědčovat Mazowieckého a Geremka (s. 48).

Oba s image radikálů se velmi těžko a dlouho dostávali do nejužšího vedení Solidarity. Když se jim to podařilo, snažili se vyvolávat další konflikty s režimem.

Pro Michnika byl problém vidět nejjednodušší pravdy. Stanovisko Mazowieckého nebo Geremka bylo přeci samozřejmé: Všechno už bylo vybojováno, v srpnu národní povstání začalo a v srpnu i skončilo. Všechno, co šlo získat v rámci sovětského impéria, bylo získáno. Co hůře, náhodou opozice získala víc než měla získat, což hrozí odebráním zisků. () Proto poradci dělali všechno, aby se ztratili z radarů Brežněva, Suslova, Andropova. Aby si zvykli na novou situaci, osvojili si ji, aby uvěřili, že nenarušuje strategické zájmy Moskvy (s. 35).

Po vyhlášení výjimečného stavu byla Solidarita rozbita a zahnána do podzemí. Adam Michnik se v této době přikláněl k náboženství a viděl se jako mučedník. Co více, doslova se hnal do vězení, viděl ve věznění smysl. A budoval si kult svého utrpení. Zároveň věřil, že tlak společnosti může přinutit režim k ústupkům. Krasowski zde odmítá, že by tlak společnosti zespodu na režim měl význam. Podle spisovatele byla liberalizace možná pouze, když špičky režimu i Moskva chtěly. Gorbačov ví všechno, Jaruzelski hodně, opozice nic, tak vypadala situace v roce 1988. A právě Michnik podle Krasowského v této době začínal chápat tuto skutečnost a začínal podrobně sledovat vývoj v SSSR.

Hvězdnou hodinu Adama Michnika vidí Robert Krasowski v létě 1989. Solidarita byla legalizována, proběhly polosvobodné volby, Adam Michnik se stal šéfredaktorem solidaritního periodika Gazeta Wyborcza. A publikoval v něm článek, ve kterém chce, aby opozice získala pozici premiéra (a režim prezidenta). A i když s tím nápadem přišel Kaczyński a v době vydání článků měl už více zastánců, získal Michnikovi pověst mozku opozice.

Od té doby si Michnik zachovával silný vliv na polskou politiku, jak pomocí svých novin, tak i díky přátelským kontaktům s politiky. Záhy po pádu komunismu si Michnik našel nového nepřítele – antisemitismus, nacionalismus a fašismus, který podle něj může ovládnout Polsko i ostatní země bývalého sovětského bloku a proměnit je v nacionalistické státy pronásledující menšiny a bojující proti sobě. Od podzimu 1989 se leitmotivem Michnikových činů stala obrana demokracie před fašismem, který vidí i tam, kde není. Spojence začal hledat v postkomunistech – liberál z PZPR je spojenec, nacionalista ze Solidarity nepřítel, napsal v listopadu 1989. Michnik, zasloužilý disident a opozičník, začal žádat odpuštění komunistům, začal je legitimizovat. To jeho přátelé z disentu nechápali, nesouhlasili s tím – a Michnik se postupně stával autoritou pro postkomunistickou levici.

Krasowského čtivý, rétorický styl je propojen hlavní slabinou – efektním zjednodušením, které lze ukázat na širších dějinách střední Evropy: Všechny velké krize – v Berlíně, Budapešti, Praze – propukly kvůli nedostatku potravin (s. 126).

Hodnocení Michnika je podobně zjednodušující a hlavně příliš kruté. Krasowského Adam Michnik jako politik špatně čte politiku, vybírá si špatné cíle a směřuje k nim neodpovídajícími prostředky. A nakonec ztratí vliv, když se přepočítá v korupční kauze okolo nákupu televize Polsatu.

Robert Krasowski, O Michniku, Warszawa, Czerwone i Czarne 2022, 349 stran.

Jan Škvrňák (1988) je historik a polonista, spoluvydavatel facebookových Zpráv z Polska.

Obsah Listů 3/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Škvrňák

Zjednodušující a kruté hodnocení

Nad politickým životopisem Adama Michnika

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu