Libor Martinek

Únik před tmou do svého nitra

Zamyšlení nad pozdní básnickou sbírkou Pawła Kubisze

Osobnost a dílo těšínského politicky pronásledovaného básníka Pawła Kubisze (2. 5. 1907 Konská, Třinec–19. 8. 1968 Český Těšín) nemusíme čtenářům Listů podrobněji představovat (učinili jsme tak v článku My mu zlomíme vaz! Básník a bouřlivák Paweł Kubisz, Listy č. 3/2020). Jeho sbírka Dukaty z rulonu cierpkich lat (variantně i jiné názvy: Aria z zaplutej trumny, Przednówkowy epilog) se dodnes nedočkala zveřejnění tiskem, ale pouze na internetu na stránce www.zaolzie.org. Ukázky vyšly posmrtně v polskojazyčném těšínském tisku; například v příloze Jemioła novin Głos Ludu, kterou vedl redaktor Kazimierz Kaszper (O tym lšsku w Europie, Do towarzyszy... prolog na nowiu, Jemioła, Dodatek literacko-artystyczny Głosu Ludu, 15. 5. 2007, č. 280). Kriticky sbírka nebyla dosud analyzována a interpretována.

Situace nezveřejnění, která není ani srovnatelná se samizdatem – jde jedině o ineditní vydání (polsky: bezdebit) –, nám nebrání v učinění několika poznámek ke sbírce v kontextu autorovy biografie a tvorby. Nezabýváme se proto poměrně složitou problematikou estetické hodnoty díla, když ta je předem sporná. Návrh polského kritika Bogusława Sławomira Kundy, aby byly básně čteny (analyzovány a posléze interpretovány) v psychoanalytickém kódu, přesahuje rozměr tohoto zamyšlení, jde navíc o specifickou metodu přístupu k rozboru literárního textu. (B. S. Kunda, Poeci Zaolzia, Słowa i krajobrazy. Antologia poetów zaolziańskich, Katowice, Wydawnictwo lšsk, 1980.) Kubiszův básnický text nicméně osvětluje některé jevy z poměrně dlouhého období let 1962–1968, kdy jednotlivé básně vznikaly. Mohli bychom ostatně usilovat o odpověď na otázku, jak se v nich odráží osobní a autorský vývoj, především Kubiszův postoj ke komunistickému režimu, jemuž chtěl v 50. letech do určité míry sloužit jako šéfredaktor Zwrotu a autor básní v duchu socialistického realismu, ale který ho zákonitě zklamal. Dále se můžeme zabývat tím, jak se Kubiszova pozdní tvorba stýká (nebo oddaluje) s ranou fází jeho tvůrčího vývoje, dokonce v jakém kontrastním poměru je k jeho socrealistické poezii, jak se od ní distancuje a zároveň přichází s metaforickou kritikou komunistického režimu. Tímto způsobem, domníváme se, by bylo možné vytvořit jistý (a ve srovnání s poválečným Kubiszovým dílem a publicistikou bezpochyby autentičtější) obraz geneze díla i postojů autora, avšak s vědomím rizika určitého schematizujícího zjednodušení. Takovému popisu vždy hrozí simplifikace zejména tehdy, když si určití vykladači a experti na nějakého spisovatele – míněno obecně – nedají tu práci a nejdou zásadně ad fontes. (My jsme měli naštěstí možnost pracovat v průběhu téměř roku s literární pozůstalostí P. Kubisze, která nám byla zapůjčena jeho dědici.) Přínos takového vývojového zobrazení spočívá ve vystižení základních linií, na nichž se autor přes všechnu rozmanitost jednotlivých textů pohybuje, a v určení perspektiv, v jejichž rámci lze či nelze jeho díla adekvátně číst.

Z buřiče veršotepec, z veršotepce bard

Kubisz se po vyhazovu ze Zwrotu, kdy byl zbaven všech funkcí v HV PZKO a bylo mu zrušeno členství ve Svazu, takže skončil v dělnické profesi v třineckých železárnách, dostal do vnější i vnitřní izolace. Nebyly mu platné ani stížnosti zasílané na adresu různých orgánů a institucí, ba ani spolupráce s politicky pronásledovaným právníkem JUDr. Karlem Goliatem (též Goliath, pseudonym Gorovský; 1901–1985), stoupencem sociálnědemokratické politiky Bohumíra Šmerala, který se vrátil do Ostravy po propuštění ze sovětských lágrů v roce 1955 (podrobněji viz Milan Myška a kol., Gorovský Karel, Biografický slovník Slezska a severní Moravy, seš. 2. Opava – Ostrava 1994, autor hesla Milan Myška). Kubisz učinil z Goliata i jednu z mála kladných postav ve sbírce Dukaty z rulonu cierpkich lat, kdy mnoha patetickými slovy objasňuje čtenářům, o jakého hrdinu svědomí šlo: Z tego placu straceń... to także on, pseudonim Karol Gorowski, / Osobisty sekretarz pierwszego przywódcy komunistów czeskich Szmerala! / – O rany boskie, z naszej Brygady w Buzułuku? / – Tak jest, Ludwiku Swobodo, Generale! // – Siedemnacie lat siedział w Stalinowskich łagrach, / Stary leninowiec, Gorowski z Ostrawy! / Póniej zrehabilitowany przez najwyższš władzę radzieckš! / I powrócił do swojej, czeskiej ojczyzny... / ...Przetarł oczy i zaszemrał przeciwko swoim Kopeckim. / Tak było Generale i w mig otrzymał dom obłškanych / W roku tysišc dziewięćset szećdziesištym pierwszym. / Dzisiaj jest już wolny jak ptak, / W swojej ojczynie nie zrehabilitowany! / – Posłusznie melduję Generale! // /.../ ...A w praskiej ojczynie? / Po siedemnastu latach łagru / Otwarto przed tobš ciężkie drzwi wolnoci / Domu obłškanych na lšsku w Opawie! (Z básně Kolonialny poligon.) Do gulagu se Goliat dostal z vojenské jednotky (tehdy) plukovníka Ludvíka Svobody (pozdějšího československého prezidenta), když nesouhlasil s názory komunistických politruků v jednotce a byl označen za trockistu. V básni zmíněný Václav Kopecký byl český komunistický novinář, ministr informací a kultury. Jak vzpomínal záolžský spisovatel Władysław Sikora (1933–2015) na téma kontaktů Kubisze a Goliata: Panowie ci zaczęli gromadzić jakie dowody, które by objaniły ich wzajemne zwišzki i zamysły, kontakty z Polskš itp... Nikt chyba nie był w stanie lub nie chciał im pomóc, praktycznie poszło o rzucanie się z motykš na słońce... (W. Sikora, Paweł Kubisz, Wspomienie, Metafora. Suplement zaolziański, Kraków 1995.)

V každém případě se Kubisz začíná distancovat od tehdejší režimní politiky a vrací se k východiskům buřičské poezie, jak ji známe z jeho proslulé sbírky Przednówek (Czeski Cieszyn, 1937; Łód 1946) zároveň obohacené o politické, sociální, kulturní, literární a další souvislosti, které ponejvíce vyplynuly z vlastních životních zkušeností básníka. Kubisz se tak jako poeta pozoruhodně vyvíjel z básníka-buřiče k socrealistickému veršotepci, aby v závěru svého života odhodil všechny masky, které si povinně nasazoval jako redaktor Szyndziołów (příloha polských novin Głos Ludu) a měsíčníku Zwrot, i jako tzv. pokrokový socrealistický spisovatel. Konečně psal o tom, o čem byl přesvědčen už v mládí, a sice že se jeho národu (etnické skupině) i jemu jakožto bardovi svého lidu stala historická křivda.

Pohledy současné kritiky

Sbírku Dukaty z rulonu cierpkich lat vnímáme na pozadí propojení životopisných faktů, autobiografických sebereflexí autora, v neposlední řadě ve srovnání s dosavadními postoji literární kritiky a jakési kubiszologie, jež není prosta omylů, zkreslení, legend a mytologizování. Výsledkem často ideologicky zjednodušujících přístupů je zamlčování, popřípadě zkrášlování sporných a problematických míst autorova života a díla. Málo se v poválečné literární kritice poukazuje na dobové komponenty meziválečné Kubiszovy tvorby a často jsou zdůrazňovány druhotné a méně problematické složky poválečného díla. Byli jsme zvědaví, jak sbírku vnímá současná kritika na severní Moravě a v českém Slezsku. K poemě se na naši prosbu vyjádřil literární historik Oskar Mainx, jenž je mj. expertem na období neoficiální české poezie 50. let: (...) hned nás tam uhodí do očí ty regionální vazby, skoro až bezručovské. Už jenom ty verše: Tam w Wrocławiu już dzień nowy! / A w Cieszynie? - - - koturnowo! / - - - Tam w Opolu już dzień nowy! / ... W Boguminie noc hiobowa! Ovšem Bezruč tu funguje jako jakýsi mýtus o regionu Slezska. Toho Slezska, které se současně vymezuje jak vůči Vratislavi, tak vůči Opolí. To u nás v české poezii týkající se v této době regionu takto drsně nikdo nepsal. (...) Tím nechci nijak tvrdit, že Kubisz je ,jen regionální básník (myšleno hodnotově), ale ten regionalismus je tam cítit. Nebo ještě jinak – region se tu stává součástí nějakých širších dějin, mytologických dějin, do kterých je zahrnuto vše, všechny postavy, události, ať už jsou hodnotově ,jen regionální, či dokonce osobní, tak ty z tzv. velké historie, včetně totalitní symboliky (ve výše uvedené básni se objevuje třeba J. V. Stalin). Region je tu tvořen i velkým množstvím toponym a vlastních jmen. Jako kdyby ten region měl nějaký sjednocující rozměr, ale nejen ve smyslu národnostním, jak to dělal Bezruč (a jak vlastně slezský region sám ,nabízí), ale taky ve smyslu ozvěn všemožných totalit, které jako by se v tomto regionu manifestovaly o to více. Region je tu podle mě alfou a omegou. Navíc dikcí se mi Kubiszovy verše zdají dost avantgardní, (...) dala by se tam hledat určitá forma protestu. Někdy připomínají asociační chrlení a la Apollinaire, kubofuturismus, avantgarda je tam cítit hodně (...). Kubiszův lyrický mluvčí tu hlavně funguje jako prorok a kritik (...). Konečně někdy tu lze vidět až jakési totálně realistické registrování faktů (u Kubisze to jsou třeba kovbojové vedle gestapa, pak zase Stalina apod.).

Připomeňme v souvislosti s citátem z naší korespondence s dr. Mainxem, že na kubofuturistické avantgardní prvky v Kubiszově poezii upomíná polský literární kritik Kazimierz Kaszper (Wyważył drzwi regionalizmu, Kalendarz lšski 1978, roč. 17, Ostrava 1977).

Teprve Dukaty z rulonu cierpkich lat nabízejí autorův odlišný pohled na uplynulé události, ale ten nebyl, bohužel, dosud kriticky reflektován. Spolu s tím poukazujeme na nedostatečný hodnotící ohlas v dobovém předválečném tisku nikoli v kvantitativní rovině (ten byl značný), ale na kvalitativní úrovni (zde je jen málo skutečně kritických přístupů), v poválečném období nahrazený pojetím spisovatele (plus žurnalisty) jako garanta morálních hodnot, ba vychovatele mládeže v rámci nového ducha doby. K tomu přistupuje nezanedbatelný jev Kubiszovy oblíbené literární kamufláže, která mohla být míněna jako satira, ale stala se mu téměř osudnou; šlo o aféru po článku Koszałki, opałki i pamflety (Zwrot, 1955, č. 5), do něhož umístil údajnou korespondenci z Katovic, v níž šest začínajících smyšlených autorů z Kola mladých v Stalinogrodu (přechodný název Katovic), jejichž adresy byly známy jen redakci, kritizovalo katovické literární středisko za přítelíčkování, klikaření. Obviňovali literárního kritika Zdzisława Hierowského (1911–1967) a spisovatele Wilhelma Szewczyka (1916–1991) ze servilnosti a nepřátelského vztahu k Polákům žijícím na českém Těšínsku apod.

Kódované východisko

Básník byl po vyhazovu z práce, kdy záminkou se stalo otištění souboru hornických přísloví horníka (!) Teofila Stolarze v rámci Sekcji Literacko-Artystycznej PZKO, jejímž byl předsedou, které podle cenzury měly údajně urážet hornickou profesi, v situaci tzv. vnitřní emigrace. Tento pojem je běžně chápán jako navenek souhlasím s režimem, uvnitř si budu dělat, co chci. Vnitřní emigrant musí rezignovat na svoje angažmá v politice, nekritizuje vládnoucí moc a odmítá analyzovat měnící se realitu: politika je špinavá, zítřek bude patřit jim jako lidem v bílých rouchách (...), tedy podle Apokalypsy čili Zjevení sv. Jana na Patmu k těm, již budou po konečném kataklyzmatu spaseni. Část vnitřních emigrantů se vyjadřuje matně, mlhavě, v náznacích, které připomínají proroctví Nostradamova. (Ivo Pospíšil, Tvorba jako způsob přežití. K problému tzv. vnitřní emigrace, Slavica litteraria, 2007, roč. 10).

Ve sbírce Dukaty z rulonu cierpkich lat je již výrazně patrný střet práva a spravedlnosti s mocí (ten je v Kubiszově díle od počátku zjevný, avšak v jiném kulturním a historickém kontextu), který se projevuje mj. na motivicko-lexikální rovině díla, na charakterologii jednotlivých postav i na mytickém prvku příběhu (např. bohyně Nemesis v Kubiszově dramatu Opowieć wydziedziczonych, Czeski Cieszyn 1949) a dalších aktantů – císařská, feudální, buržoazně-kapitalistická nebo i nacistická autorita versus lid; kromě zmíněného dramatu se některé uvedené aktanty výrazně projevují například ve sbírkách Przednówek nebo Rapsod o Oszeldzie (Czeski Cieszyn 1953).

Kubiszova poema Dukaty z rulonu cierpkich lat proto může být interpretována jako kódované znázornění možnosti aktivní umělecké konfrontace se zlovůlí a nemorálností totalitní moci. Nevyznívá ve svém celku jen jako obžaloba režimu a jeho sluhů, ale je pozoruhodným pohledem do autorova nitra (odtud snad vcelku logický zmíněný Kundův návrh na čtení v psychoanalytickém kódu). To, co nás na Kubiszově pozdním díle zajímá především, je vnitřní sebezpytování a převzetí odpovědnosti za sebe sama a za své činy. Tento básníkův únikový manévr ke svému nitru je v dané situaci jediným východiskem na cestě ze tmy totality ke světlu univerzálního uměleckého poselství, v němž elementární humanistické principy, jako jsou spravedlnost, láska nebo dobro, najdou zcela své konečné uplatnění.

Přes neustálé strhávání pozornosti čtenáře sbírky Dukaty z rulonu cierpkich lat na její motivicko-lexikální vrstvu textu četnými aluzemi, jmény, kletbami atd. ji můžeme číst v humanistickém rámci, kdy četné politické kategorie jsou překryty kategoriemi a pojmy morálními. Toho by si měli být čtenáři poemy vědomi, neboť dle našeho názoru nejde v tomto případě ani tak o nějakou politickou konverzi autora, jako spíše o neustálé, pro Kubisze od počátku zcela typické hledání vnitřního zákona. Toho si ostatně povšimli již Józef Czechowicz (Miesionc mordom ciepie nisko, Ateneum, 1938, č. 1) a Julian Przybo (Koniunktura literacka na lšsku, Zaranie lšskie, 1930, seš. 1) v kritických ohlasech na sbírku Przednówek. Czechowicz svou recenzi v Ateneum uzavírá známou a často citovanou větou, že Kubiszovy verše: Głoszš one nie tylko dolę lšskš, ale i więcej: ludzkš Tento Kubiszův vnitřní zákon (nebo řečeno s filozofem Immanuelem Kantem: kategorický imperativ) byl často v rozporu se situací dané doby, ale spisovatel si skrze něj neustále hledal cestu k pozitivně zobrazenému ideálu humanity.

Libor Martinek (1965) je literární vědec, působí na Slezské univerzitě v Opavě.

Obsah Listů 3/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Libor Martinek

Únik před tmou do svého nitra

Zamyšlení nad pozdní básnickou sbírkou Pawła Kubisze

Z buřiče veršotepec, z veršotepce bard

Pohledy současné kritiky

Kódované východisko

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu