František Všetička

Novalis, první z jenského kruhu

Raná německá romantika, zejména její jenský okruh, byla ve znamení fragmentu. Mnohá díla skončila ve fragmentární podobě, na druhé straně však zároveň povýšila fragment na samostatný a potřebný žánr. Názorným dokladem těchto tendencí je nejen dílo bratří Schlegelů, ale zejména tvorba Novalisova (vlastním jménem Georg Philipp Friedrich von Hardenberg).

Na jaře 1798 se Novalis pokusil o první román, který dostal název Učedníci sajští (Die Lehrlinge zu Sais). Svůj prozaický pokus však vzápětí opustil a koncem následujícího roku začal psát román Jindřich z Ofterdingen (Heinrich von Ofterdingen). Tento román dostal obšírnější podobu, ale i on zůstal torzem. Předčasná smrt tuberkulózního Novalise ukončila práci na próze, od níž si tolik sliboval.

Jindřich z Ofterdingen se měl v Novalisově románě stát básníkem, jedním z minnesengrů 13. století. Románový fragment však zachycuje pouze Jindřichovy prvopočátky, první doteky s reálnou skutečností. Jeho učitelem a zasvětitelem je v próze Klingsohr, jenž Jindřicha nejen poučuje, ale v rozporu s dobou, v níž se román odehrává, formuluje zásady poezie, v podstatě zásady romantického básnictví: Skoro bych řekl, že v každém básnickém díle musí prosvítat chaos zpod pravidelného závoje řádu. Bohatou vynalézavost činí srozumitelnou a půvabnou jen nenásilná skladba díla, naproti tomu pouhá souměrnost je nepříjemně suchá jako početní vzorec.

V románovém torzu o Jindřichovi z Ofterdingen, jehož osoba není nijak historicky doložena, prokmitnou dva stěžejní pojmy rané německé romantiky. Na začátku prózy Jindřich leží a sní o modré květině, opředené tajemstvím a touhou po tajemství. Toto sousloví se postupně stalo kultovním pojmem německé romantiky. Dalším pojmem je představa zlatého věku, jež se objevuje ve vyprávění kupců, s nimiž Jindřich putuje. Modrá květina a touha po návratu zlatého věku jsou v popředí zájmů, tuh, přání a snů prvních německých romantiků.

První část Jindřicha z Ofterdingen sestává z devíti kapitol, z toho pátá představuje kapitolu středovou a sémanticky zatíženou (došlo k tomu nepochybně bezděčně, neboť z výše citovaného víme, že pouhá souměrnost je nepříjemně suchá jako početní vzorec). Hrdinou páté kapitoly je starý horník, který značnou část života prožil v Čechách, v šachtách u Jílového, kde pronikl do hornického řemesla. Kapitola pojednávající o hornictví se od ostatních, zejména následujících, liší svou věrohodností a přirozeností (Klingsohrovo vyprávění v deváté kapitole např. působí syžetově zmateně). Středová kapitola se tak stala nejen oslavou hornictví, ale nepřímo také oslavou Čech.

K českému prostředí měl Novalis užší vazbu – na sklonku svého krátkého života se déle než měsíc léčil v Teplicích. Tam také vznikla část jeho fragmentů, jež je označována jako Teplické. Jsou závažné mimo jiné tím, že se v nich poprvé objevil pojem magický idealismus. Tímto souslovím nazýval Novalis svůj vlastní esteticko-filozofický názor. Napoprvé se vyskytne ve fragmentu o trojici myslitelů: Podobnost a nepodobnost Asmuse, Ligne a Voltaira. Také Jakobi patří k transcendentním empirikům. Empirik je ten, pro koho je způsob myšlení účinkem vnějšího světa a fatality, pasivní myslitel, jemuž je jeho filozofie dána. Voltaire je čistý empirik, spolu s mnoha francouzskými filozofy. Ligne nenápadně tíhne k transcendentním empirikům. Ti tvoří přechod k dogmatikům, od nichž se přechází k blouznivcům neboli transcendentním dogmatikům, pak ke Kantovi, odtud k Fichtovi a konečně k magickému idealismu.

Lázně Teplice přirostly básníkovi k srdci, v červenci 1798 z nich píše Friedrichu Schlegelovi, dalšímu příslušníkovi jenského kruhu: Kdyby se tady dalo číst a psát po libosti, dalo by se hodně udělat. Místo je velmi příjemné. Krajina je ta nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl. Těsně u města je několik pěkných anglických zahrad.

Novalisovy romantické prózy vybízely mnohé literární historiky k srovnávání českého a německého romantismu, zejména pak Máchy a Novalise. Mezi oběma básníky je značný rozdíl. Český romantismus ztělesněný Máchou a Sabinou se přidržoval jevové skutečnosti, kdežto Novalisův se od reality vzdaloval do pomyslných, snových a báchorečných světů. Růžena Grebeníčková napsala rozsáhlé pojednání o vztahu obou básníků (Máchovské studie), při porovnávání obou však ustrnula na dílčích podrobnostech. Mácha je jiný než Novalis, mimo jiné proto, že Novalis představuje zakladatelskou fázi romantismu, kdežto Mácha je o dvě až tři generace mladší (Novalis zemřel 1801, Mácha se narodil 1810). Mácha je navíc zaklet do podružného českého jazyka.

Českému čtenářskému publiku se Novalis poprvé představil překladem Učedníků sajských roku 1855 v časopise Živa. Překladatelem byl botanik Ladislav Čelakovský, syn básníka Františka Ladislava, a iniciátorem překladu a zakladatelem Živy byl Jan Evangelista Purkyně. Přírodovědec se nedávno vrátil z dlouholetého působení ve Vratislavi a Čelakovského přetlumočení doprovodil pozoruhodnou poznámkou. Máloco mezi mnohonásobným čtením mého mládeneckého věku učinilo takový dojem na mou celou duši a ducha i na mé snažení o poznání přírody, jako následující článek tehdáž ještě žijícího, skvělou slávou nešeného Novalise. Jsou tam obsaženy všeliká stanoviska, z jakých lidský duch na přírodu hleděti může; i rozvíjí se světlo, které napotom neústupně celé živobytí přírodozkumce následuje. Žádal bych, aby mnozí z našich čtenářů nejenom v líbeznosti rozpravy, ale také v jejich hlubokostech se kochali a bohatou z toho kořist vytěžili. Nachází-li se mnoho míst temnějších, ba někdy zdánlivě i suchopárných, vynahradí se to dostatečně jinými ještě četnějšími půvabnými a básnickou krásou vynikajícími místy. K Novalisovu prvnímu románovému pokusu se Purkyně ve své tvorbě ještě několikrát vrátil, oceňoval jeho nemalou podnětnost.

Novalis se narodil před 250 lety, 2. 5. 1772 na zámku Oberwiederstedt, dnes součást Wiederstedtu u Mansfeldu. V zámku Novalisovo muzeum. Básníkův otec se jako ředitel solivarů přestěhoval roku 1785 s rodinou do Weissenfelsu, kde později Novalis v dnešní Klosterstrasse 24 dne 25. března 1801 skonal. Dnes městská knihovna. Pohřben byl na starém hřbitově ve Weissenfelsu, z něhož je v současnosti městský park. Básníkův hrob se zachoval, zdobí jej jeho busta; naproti němu se nachází rov spisovatele a kritika Adolfa Müllnera.

František Všetička (1932) je literární historik a teoretik, žije v Olomouci.

Obsah Listů 3/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

František Všetička

Novalis, první z jenského kruhu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu