Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Já bych tady žít nemohla, řekne.
Zní to, jako bychom neseděly na Letné, ale někde na Donbase. Taky si to asi uvědomila, proto ke konci věty klesla hlasem, až to znělo, jako by se omlouvala.
A proč? zajímá mě.
Protože mi je tohle město úplně cizí.
Města jsou o lidech, řeknu. Možná jsi za ty čtyři měsíce ještě nepotkala ty správné lidi? Možná by bys měla dát Praze ještě šanci?
Ale já se chci vrátit do Užhorodu. Mám tam rodiče. A pak, tohle je náročný. Mám směny šest dnů v týdnu.
To věřím, že je to náročný.
Fakt? řekne a rozhlédne se trochu pochybovačně po bytě.
Fakt. Nechceš ještě čaj?
Zavrtí hlavou: Ještě bych to tady měla dodělat.
Vypadá podobně jako mladé holky kdekoli v Evropě. Když přišla, zula si bílé botasky, odložila bomber a převlékla se do mikiny s kapucí. Nemá na sobě žádné nevkusné zlaté náušnice nebo řetízky. Nepřekvapilo mě to – vím, že Ukrajinky ze západu vypadají úplně jinak než ty z východu. Někdy dokonce mluví různými jazyky. Ale nakonec k sobě mají blíž, než se zdá.
Vždyť už jsi všechno udělala, namítnu. Umylas mi troubu, podlahu, pokusila se vydrhnout ty dřevěný skříňky. Podívej, jak je to pěkný, já jsem to nedokázala za celý rok.
Ale prosím tě! Ještě aspoň utřu prach na těch knížkách.
Tak dobře. A co teda chceš dělat, až se vrátíš do Užhorodu?
Chci si otevřít kosmetický studio. Ale na to si právě musím vydělat nějaký peníze a pak si udělat praxi. Takže to musím ještě chvíli vydržet v úklidový firmě. Pak nastala pauza, jako by si na něco vzpomněla. A tobě ji někdo doporučil?
Ne, přítel mi daroval voucher na úklid, řeknu.
Ty teda máš hodnýho přítele.
To mám.
Jde oprašovat knížky, já myju hrnky a přemýšlím, proč jsem jí neřekla pravdu.
Nemohla jsem v jeho ložnici, kde všechny věci pokrývá tenká vrstva prachu, dýchat. A tak jsem mu darovala voucher na tříhodinový úklid. Když mi bylo jasné, že se k tomu nemá a že můj dárek propadne, odnesla jsem si ho domů. A zavolala do úklidové firmy. Určitě pošlou nějakou mladou Ukrajinku, říkala jsem si. Zapřu, že rozumím ukrajinsky, nebo to přiznám? Nezapřela jsem, jen jsem jí neřekla pravdu.
A proč se prostě nesebereš a neuklidíš mu v tom bytě? zeptala by se mě totiž. Určitě by to ocenil!
Neocenil, bylo by mu to trapné. A mně taky. Víš, my to tady prostě tak neděláme.
Jak tak?
Prostě žena nemá uklízet po muži binec v jeho bytě.
A proč ne?
Prostě by to tomu vztahu neprospělo, proto. Hlavně na začátku. Upřímně, asi by to byl jeho konec.
Podívala by se na mě překvapeně, ale nic by neřekla. Nastala by pauza a obě bychom se cítily hloupě. Ona by možná špičkou bílé botasky zamyšleně kopala do lišty, pod kterou se kupí neviditelný prach. Já bych myslela na to, že ať na východě, nebo na západě, někdy Ukrajinky uvažují úplně jinak než my.
Jako by mi četla myšlenky, nakonec by řekla: u nás to považujeme spíš za slibný začátek.
A pak by šla. Pro samou zamyšlenost by si zapomněla pracovní mikinu. Kýbl, smeták a hadr by zapomenou nemohla. Ty jsem měla vlastní, přesně podle pokynů firmy.
Ležíme vedle sebe s rukama za hlavou. Připadám si jako na oblaku, za který zrovna zapadá slunce. Postel je měkká, obrovská, pružinová, překrytá zlatým přehozem. Zlatá je i na stropě, i na zdobném štukování nad oknem. A ona se najednou vytrhne ze zamyšlení, vezme ovladač, zapne obrovskou plazmovou televizi a kouzlo zmizí.
Přepíná cizojazyčné kanály a do toho už zase něco brebentí. Nesoustředím se na obsah, ale na to, jak umně prokládá ukrajinštinu ruštinou a českými slovíčky. Čeština je vyhrazena pro názvy předmětů a aktuálních činností. Takhle se to děje vždycky, když jsi delší čas v cizí zemi – ještě mluvíš po svém, ale každodennost už ti pomalu, ale jistě zapleveluje jazyk. Pusť ten mazgan, říkají rusky mluvící Izraelci, když ukazují prstem na klimatizaci. Dlouhá a nešikovná slova jdou přes palubu jako první. Myslím na to, protože se trochu stydím, že jsem z Ukrajiny, ale neumím ukrajinsky. Můj rodný jazyk ale je ruština, a nejpřirozenější je pro mě mluvit česky.
Ona si češtinu taky osvojila už docela obstojně. A právě mi názorně vysvětluje, co máš dělat, když narazíš na pokoj, který už je dokonale uklizený. Vejít, plácnout sebou na ustlanou postel a minimálně dvacet minut se na ní povalovat. Občas můžeš zkontrolovat čas, přepínat kanály, nebo jen tak tiše ležet. Nesmíš ale nechat pláchnout příležitost k odpočinku.
Někdy je to v pohodě a dostaneš slušný dýško, ale některý lidi jsou prasata. Nechceš vědět, co dělají.
Co dělají? zeptám se, když si uvědomím, že schválně drží dramatickou pauzu.
Třeba ten obrovský černoch z 512. Je tu už několik měsíců a někdy ani nevychází ven a jindy si vodí děvky, na posteli se pak válejí hovna, protože provozují anál. V každém případě nezapomeň vždycky nejdřív vyvětrat, potom nalít chemii do záchodu, pak teprve stáhnout na zem to špinavé prádlo.
S hovny, nebo bez? chci se zeptat, ale pak si tu poznámku radši odpustím.
A jak dlouho už tu pracuješ? zeptám se místo toho.
Už přes tři roky, řekne. Sedm dnů v týdnu. Volno si beru, jen když jdu na cizineckou. A večer chodívám nakoupit a vařím pro svého Vasju.
Ty tu máš přítele? A co Vasja dělá?
Dělá na stavbě a chodí chudák domů úplně zničený.
To ty asi taky, ne?
To jo, zrovna včera jsem mu uvařila večeři i oběd na dnešek, ale už jsem neměla sílu si nic zabalit, vzdychne. Ale ono mi to neuškodí, podívej na moji prdel, řekne a se smíchem se plácne přes zadek.
Většina pokojských stejně jako ona pracují celý týden a volno si berou jen když potřebují vyřídit papíry. Jen jedna z nich odpočívá každou sobotu, usměvavá holka, která je adventistka. Jiné podobný laskavý zákaz nesvazuje, pracují proto co nejvíc, aby co nejvíc ušetřily a poslaly nějaké peníze domů. Práce je fyzicky náročná, ale ony to zvládají: mají své kličky. Říká, že jsou spokojené s manažerkou, která jim prý ve všem vychází vstříc, hodní jsou i údržbář, kuchař a ostatní personál hotelu. Největší potíže jsou nakonec s hosty. U těch nikdy nevíš, co všechno se může stát.
A ty říkáš, že máš trvalý pobyt? A že studuješ? obrací se na mně.
Já tu žiju odmalička. Mám české občanství. Táta je Ukrajinec, maminka Češka.
Wow, to máš dobrý. A to sis nemohla najít lepší práci?
Přes rok pracuju jinde, ale potřebovala jsem něco na prázdniny, pokrčím rameny.
Však se rychle zaučíš. Pojď, ještě tě jednou zkontroluju, říká, zatímco couváme s vozíkem naloženým ručníky a saponáty, a pak už si uděláš pokoj sama.
V mém prvním samostatném apartmá žije starší pár z Izraele. Na polštáři a v umyvadle se povalují klubka zrzavých vlasů, na nočním stolku čistič na protézu. A bedekr po Praze v hebrejštině. Uklízím jejich špínu a nemám u toho žádný pocit – je to jen moje další práce, a takových už bylo. Nejdřív otevřu okna, luxuju drobky sušenek, vyměňuju zválená prostěradla. Na anální sex jsou už zjevně příliš staří, konstatuju s úlevou. Kontroluju spěšně výsledek a zrovna vycházím, když se objeví ve dveřích. On je úplně plešatý, zato ona má kolem hlavy hotovou zrzatou svatozář. Pozdravím a usměju se, oni neodpoví. To je dobře, chci přece být neviditelná.
Bloudím, protože zorientovat se v tomhle barokním baráku není jen tak. Konečně najdu správné číslo, stojím u dveří s připravenou formulkou: Dobrý den, přejete si, abych u vás uklidila? Teprve až když ji vyslovím, uvědomím si, že se dívám do té samé vrásčité tváře.
Vždyť jste tady právě uklidila, řekne stará zrzka podrážděně.
Promiňte. Spletla jsem si pokoje. Tak na shledanou.
Dívá se na mě, jako bych byla dement. A já se přesně tak cítím.
Na kolej se vrátím celá rozlámaná a zničená. Čelo mám horké. Vydržím to pět dnů, ale už druhý den se mi zvedne teplota. Je to tak vždycky, když se přetáhnu. Proč, to zjistím až za několik let, kdy už bude mnohem hůř. Teď jen vidím, že na tuhle práci fyzicky nemám. Musím si to přiznat a chutná to hrozně hořce.
Konečně toho nechám, lehnu si do postele a dívám se do stropu. Žádné zlaté štukování tu není, ale když si hodím ruce za hlavu, cítím se úplně stejně. Usínám a myslím na to, jak si navzájem závidíme: ony mi závidí trvalý pobyt, já jim, že mají sílu odjet do ciziny a těžce pracovat. Že se o sebe postarají a že zaopatří i své blízké. Všichni samozřejmě trochu závidíme babce, která jako jediná z nás v tom hotelu bydlí. Největší závist ovšem hlodá právě ji. To ona se pod zlatým štukování právě marně snaží usnout. Myslí na to, jak ji před deseti lety právě tady v Praze naposled políbil manžel. Byl to polibek jako z filmu, až na to, že mu u toho vypadla protéza. Zakutálela se pod postel a nešla vyndat. Byli úplně bezradní a museli zavolat pokojskou, ale nemohli jí vysvětlit, co chtějí: on jen nesrozumitelně šišlal, ona docela ztratila řeč.
Než se propadnu do snu, vidím ještě mladičkou ukrajinskou holku, jak si kleká a nejprve rukou a potom násadou smetáku snaží vyndat inkriminovanou věc. Ale měkký koberec s vysokým vlasem se brání a nechce poklad vydat. Jenže ona ví, jak na to – protože pokojské zkrátka vědí.
Vzpomenu si na ni pokaždé, když půjdu nábřežím.
Mohla byste mě vyfotit?
Podávám paní, která okouní opodál, svůj mobil.
To je totiž můj otec, víte? dodám na vysvětlenou.
Stoupám si před panel po své pravici. Opatrně se opřu. Panelů je celkem asi patnáct a jsou vyrovnané do řady. Na každém z nich je portrét. Cestou na metro jsem tak doslova vrazila do svého táty.
Výtvarník. V Sovětském svazu se mu v osmdesátých letech dařilo dobře. Do Československa přijel podle svých slov v roce 1992 za dobrodružstvím.
Jo, to vypadá dobře. Děkuju mockrát.
Tak za dobrodružstvím, opakuju si, náhle osvícená tou jednoduchou pravdou.
To bych jednou chtěla taky, tati.
Hryci, koukej, první! Sympatická holka. Půjdeš ty?
Já se stydím.
Cože se ?! Jako bys nedělal po kavárnách odjakživa! Šup!
Dva mladí kluci, oba ve flanelových košilích, jeden s širokými rameny a jeden štíhlý světlovlasý, si šuškají za kávovarem, který se s hukotem rozehřívá. Konečně ten štíhlý přijde k mému stolku a zeptá se, co si dám. Za chvíli odchází.
Co to bylo za výbuch smíchu? A proč se tak červenáš?
Tarásku, ona si objednala kapučíno a já jsem se zeptal, jestli s mlíkem nebo bez. Automaticky, chápeš.
Ty jseš kůň! Jako bys nedělal po kavárnách odjakživa!
Tohle jsi mimochodem říkal už před minutou. Ale já jsem ještě nikdy nedělal ve svý kavárně, jasný? Jestli tě to zajímá, jsem strašně nervózní. Jsem úplně rozechvělej, podívej se na moje ruce. Co když na ni to kapučíno vyleju nebo co když se nám rozbije kávovar a žádné další už neuděláme?!
Všechno bude dobrý.
Jak si můžeš být tak jistý?
Protože jsem. Protože jsme na to dva. Takže se uklidni, ztiš se a když už jsme u toho, tak mluv laskavě česky, jo? Domluvili jsme se přece, že náš pracovní jazyk bude čeština.
Čekám na kávu a pozoruju celou scénu zpoza fíkusu. A vidím, že světlovlasý Hryc teď zase celý zrudnul. Tentokrát je ale dopálený.
Bože, Tarasi, ty mi to snad děláš schválně! vyprskne.
Jak, schválně? Jsme v Česku, takže náš pracovní jazyk je
Úplně stejně jsi mě buzeroval v Kyjevě! To byla tvoje první věta u pohovoru! A pak pořád dokola: náš pracovní jazyk je ukrajinština, náš pracovní jazyk je ukrajinština
A co jsem měl dělat? Nějak jsme se domluvili, a ty jsi stejně pořád mlel rusky
A jak jsem měl asi mluvit? Byl jsem vyděšenej zajíček z Oděsy, právě jsem přijel do hlavního města A ty, místo empatie
Vždyť jsi pak sám říkal, že je to jazyk okupantů!
Říkal, ale napůl z legrace.
A podívej, jak teď hezky meleš ukrajinsky, jako by to byla tvoje rodná řeč!
Co mi taky zbývá! Za prvé máme válku a za druhé mám tebe.
Však ty si poradíš, zajíčku, řekne Taras po chvíli. Mimochodem, to, jak jsi mi tenkrát v polovině věty vlepil pusu, to bylo normální sexuální predátorství. Rozhodně velmi originální způsob, jak někomu zavřít ústa. Byl jsem úplně v šoku.
Ale prosím tě, vždyť jsem viděl, jak se na mě díváš
Jak?
Jako teď.
Nech toho, teď se zase červenám já!
No a co z toho? Teď jsme v Praze, ale buzeruješ mě úplně stejně jako v Kyjevě.
No jo pořád. Mimochodem, nechceš u toho řvát ještě víc? Co když ta holka mluví ukrajinsky?
Ta stejně nic neslyší, ani toho chudáka Cohena, jen ten blbej zpomalenej kávovar.
Ale co když rozumí ukrajinsky, a navíc umí odezírat ze rtů!
Prosím tě, vypadá snad jako Ukrajinka?
To ne, ale co když ? Navíc Ukrajinky se poslední dobou nezdají.
Tak si právě poslechla dojemnej romantickej příběh dvou ukrajinskejch teploušů, co si v Praze otevřeli vysněnou kavárnu! No co!
A pořád se hádaj.
Já se s tebou nehádám.
To víš, že hádáš. Právě se hádáš.
Slečno, hned jsem u vás.
Vidíš to!
Hryc opouští svou kávovarovou skrýš a blíží se tanečním krokem k mému stolku. Taras se dá do leštění sklenic a tváří se zamyšleně.
Slečno, hned to bude. Jen se nám zahříval kávovar. Budete si přát ještě něco?
Skleničku horké vody.
Skleničku horké vody? Samožžžejmně!
A zrudne potřetí.
Odchází a já slyším jeho hluboký vzdech. Protože kávovar konečně ztichl a Leonard Cohen dozpíval. Slyší ho i fíkus, porcelánové šálky a plechovky fair trade kávy. Slyší makronky, mrkvový dort i celá kavárna. A všichni s Hrycem hluboce soucítíme. Dívá se někam na strop a ve tváři má výraz svatého Šebestiána.
Já se na to můžu vysrat! zvolá do úplného ticha. Já se ten posranej jazyk stejně nikdy nenaučím!
Nejlepší je ovšem ten klobouk. Žeru ten klobouk. Jiná by z něj byla v rozpacích, ale ona v něm kráčí tak, že vlastně ani nevypadá nijak extravagantně. Tahle holka by jednou mohla být ministryní, nebo rovnou prezidentkou, napadne mě. V nějaké nové, další vládě.
Oleno, pověz mi, na čem teď pracuješ, než tam dojdeme? ptá se mladík, který jde po jejím boku. Pomalu sestupují po úbočí Petřína, aby se za chvíli ztratili v malostranských ulicích. Možná jdou na skleničku, nebo na nějaké básnické čtení.
Dávám dohromady knihu, odpoví. Je s tím spousta práce To víš, moje ukrajinština má pořád velké rezervy.
A těšíš se na dnešní vystoupení?
Těším.
A máš trému?
Nemám, vůbec.
To je přece jasné z toho klobouku. Takoví lidé nemívají trému. Z Oleny má navíc člověk pocit, že se nebojí vůbec ničeho a nikoho. Poprvé si to Jevhen uvědomil před dvěma lety na večírku v Poděbradech, kde nakráčela do hloučku smějících se mladých důstojníků a tomu, který zrovna vykládal vtip o Ukrajincích, dala facku. Vykládalo se o tom pak ještě dlouho. Básníci si jednou za čas dávají facky, to ano, ale tady vlepila facku básnířka ruskému důstojníkovi! Od té chvíle už mimochodem nepromluvila rusky, jen ukrajinsky a česky. A píše jen ukrajinsky.
Čtení se koná v parku na Kampě. Sedíme na lavičce, kolem postává a posedává úctyhodný hlouček lidí, Čechů, Ukrajinců žijících v Praze i kolemjdoucích. Jevhen poprosí Olenu, aby se nejdřív představila. Nepřekvapí mě to, je to nejlínější moderátor literárních čtení, jakého znám.
Jsem původem z Petrohradu, říkám. Otec byl profesorem Hydrotechnického institutu. V roce 1917 jsme se přestěhovali do Kyjeva. Táta se stal ministrem ve vládě Ukrajinské lidové republiky a po její porážce jsme museli utéct do Polska a odtud do Československa. Otec pak byl zvolen rektorem na vysoké škole v Poděbradech. Doma jsme vždycky mluvili rusky – bratr se třeba považuje za ruského básníka. V Poděbradech mě to logicky táhlo taky k Rusům, ale čím dál víc mě začali přitahovat a zajímat Ukrajinci, jejich literatura.
A kdy jsi začala psát?
Už jako dítě, ale skutečně až když jsem po maturitě na ukrajinském gymnázium nastoupila na peďák, teda pedagogický institut Mychajla Drahomanova a potkala tam pražany. Myslím členy Pražské básnické školy. Začala jsem to brát vážně, víc psát a taky publikovat. Básně mi zatím vyšly jen v časopisech, ale brzy budu mít knihu.
A co je na přípravě knihy nejtěžší?
Největší problém je asi s mou rodnou ukrajinštinou, kterou bohužel znám pořád dost málo a musím na ní ještě pracovat. Víš co, abych ji ovládla jako svůj rodný jazyk
Není to trochu protimluv?
Není.
A co čeština, jak jsi na tom s ní?
Čeština je můj pracovní jazyk.
A přečetla bys nám teď pár básní?
Vybírám nějaké texty, čtu a na konec si nechávám tu o tangu, které ve skutečnosti vůbec neumím tančit. Čtu ji ukrajinsky a pak v českém překladu. Ze stromu tiše padá listí, začíná být zima a já se přistihnu, že divoce gestikuluju. A v jeden kratičký okamžik mám strach, že se mi nepodaří z té role vystoupit, že zůstanu navždy touhle dívkou v klobouku, básnířkou Olenou Telihou. Že se zanedlouho odstěhuju do Polska a potom do Kyjeva, kde už budou u moci nacisté. Že mě budou všichni přátelé odrazovat, ale já založím Svaz ukrajinských spisovatelů, rozjedu literární časopis Litavry a udělám z něj středisko odboje. Nevím, zda je v tom víc vlastenectví, nebo touhy po dobrodružství, po životě prožívaném naplno. Nejde to oddělit, takže je to jedno. A jednoho dne mě přijde zatknout gestapo, a mého muže se mnou. Na kratičký okamžik opravdu pocítím strach, ale zbytečně. Samozřejmě, je to tak, jak jsem si myslela. Stačí si sundat ten klobouk.
Ve chvíli, kdy jsem ho odložila na lavičku, stala jsem se znovu sama sebou a čas se posunul skoro o sto let vpřed. Lidé mi říkají, jak se literární procházka po stopách ukrajinské emigrace povedla, chválí báseň o tangu a já jen rozpačitě něco mumlám. Některé z nich znám, jsou to Ukrajinci, kteří se tu usadili už dávno. Mnozí sem jeli za prací, jiní, aby si vyzkoušeli život v cizině. Možná jsou mezi nimi i ti, kteří utekli před válkou na východě. Jedni spolu mluví ukrajinsky, druzí rusky, další si procvičují češtinu. Ve zdravé míře si rozumějí, hádají se, spolupracují a nesnáší. Chodí na demonstrace i na ukrajinské filmy. Zakládají spolky a zase je rozpouštějí. Poslouchám je, prohlížím si jejich tváře a dělám, že jsem duchem s nimi. Ale myslím hlavně na jedno. Že je mi zima na hlavu.
A že bych si přála mít její klobouk.
Marie Iljašenko (1983) je básnířka, prozaička a překladatelka z ukrajinštiny, polštiny, ruštiny angličtiny. Narodila se v Kyjevě ukrajinskému otci a matce s polskými a českými kořeny. V r, 1991 se její rodina přestěhovala do ČR. Vystudovala komparatistiku a rusistiku na FF UK. Vydala básnické sbírky Osip míří na jih (2015) a Svatý Outdoor (2019). Její básně byly přeloženy do řady jazyků. Sloupky přispívá na server iliteratura. Žije v Praze.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
