Dora Kaprálová o básni Štěpána Noska

Básníci a vykladači (XXXIII)

Štěpán Nosek

Adorno

Stěrače přehazují monotónní, nadbytečné záběry,
u trysek vyrazily čerstvé, namodralé rány,

sníh si už není jistý ničím, ani zemí,
ve vlnách asfaltu se dvakrát opakuje svět.

A proč se a kdo odsud odtahuje vítr?
A jakým labyrintem propadl se zrak,

že místo kobaltových plání míjím apelplac
a místo parkovišť a dvorů rudohnědé rohy baráků?

Neadornuj Adorna

Řeknu ti, proč to tak je, ale nesmíš se na mě zlobit.

Vše, co se děje v opakování, přináší slast mocnější než pohled na prázdnou mísu po jahodách. Zaschlé skvrny šťavnaté dužiny na bílém porcelánu s modrými kytičkami. Pravidelné vzory, ornamenty symetrie (onanie symetrie?).

Chceš ještě jahodu, bratře? Chceš to všechno prožít znovu? Tumáš! Tíseň z těch jahod zmizelých je závratnější než slovo apelplac. To proto si žádáš přídavek. Ale kde pořád brát další a další jahody? Vítr už dávno odfoukl naději na změnu v opakování, je vybíleno, vymalováno, opadané omítky mají opět čerstvou rudohnědou fasádu, z ošklivosti nových zdí přecházejí oči – a ty jsi tomu vlastně rád. Křižovatky přechodů, nadchodů a podchodů. Nádražní haly, mraveniště nahodilé pospolitosti. Pořád tu někdo s někým klábosí, i ti co žebrají, mumlají si sveřepě svůj koán, jen ty jsi na nádraží Berlin-Hauptbahnhof dočista sám; sám bez jahod, a začíná přituhovat, jako by tě kousaly blechy – stará žena na lavičce prvního nástupiště říká své přítelkyni: a von furt hraje ten svůj jazz, furt troubí. Jednou ho zabiju. Ještě jednou zahraje to samý a zabiju ho, vopravdu ho zabiju, jestli ještě zatroubí to samý. A přítelkyně staré ženy přikyvuje chápavě hlavou, kolikrát už tenhle monolog jen slyšela, říká si spokojeně, potěšená tím blízkým neštěstím. Přikyvuje hlavou, kolikrát jen přikyvovala a kolikrát mechanicky a kolikrát spokojeně mechanicky. Ach, říká si teď přítelkyně staré ženy už docela manicky: mluv a nikdy nikdy nepřestávej, Beatrix, chtěj ho stále zabít a stále ho nezabíjej. Řeknu ti, proč to tak je, ale nesmíš se na mě zlobit.

Slast jistoty je v opakování.

I já se teď pohupuju jako derviš v tranzu, dopředu a dozadu, dopředu a dozadu na berlínském nástupišti: chceš ještě jahodu, bratříčku? Tumáš!

Monolog cizí ženy je omračující, šoupu nohama v pravidelném rytmu opojená tou cizí melodií unavené nasranosti, je to debil, zabiju ho, je to debil, zabiju, opakuje stará žena zase už celkem spokojeně.

Poslyš, řeknu ti, proč to všechno tak je, ale nesmíš se na mě zlobit, bratříčku.

Neadoruj Adorna.

Ve vlaku se pohybuješ zdánlivě jen proto, že zatímco vlak jede, ty sedíš naproti manažerce mého věku, co do laptopu desetkrát hlasitě opakuje slovo excelent. Excelent Antony, excelent, zubí se a slovo excelent vykřikuje jako inspektorka ve filmu, který byl trhákem po dobu osmi týdnů v Cannes, takže to byl vlastně tak trochu umělecký film, než upadl do zapomnění, tak jako do zapomnění právě pomalu upadá mísa se symetrickým modrým ornamentem a červenou zasychající dužinou po jahodách, protože takový obraz mísy se zasychající šťávou po jahodách je ještě větší umčo, řeklo by se dokonce videoart, rok 2001, Bienále v Benátkách.

Pak manažerka ve vlaku naproti mě hovor ukončí, vysloví potichu: to je ale debil, a na chvíli zase usne.

Jsi ještě se mnou, bratříčku? Protože jak to mám všechno pobrat sama?

A pokud spíš, zdá se ti o jahodách, o šťavnaté dužině, kterou jazykem olizuješ z mísy s modrými ornamenty? Probuď se.

Manažerce někdo znovu zavolá a ona pokračuje v opakování, ale tentokrát přikyvuje hlavou dočista jako přítelkyně nasrané starší ženy na peróně, přikyvuje hlavou – slast opakování – a opakuje desekrát slovo děkuji, a osmnáckrát slovo ano, počítám to, počítám to pro sebe i pro tebe, abych nás oba udržela v bdělosti, protože dokud jede tenhle film, nezastaví ani tenhle vlak, přestože v Bad Schandau je to nahnutý, do vlaku nastupují třináctiletá dvojčátka, co se narodila v Baden-Badenu a mají identické pusy od jahod, dužina jim stéká po bádenských bradičkách a každá má jedno sluchátko v uchu a v tom sluchátku právě běží stokrát omletá přednáška Adorna, ve které samotný Adorno opakuje stále dokola: neadoruj Adorna, život je jinde. Stačí vystoupit v Bad Schandau, ponořit se do termálních vod, vše zapomenout a objevit pod vodou to, co jste viděli před měsícem třikrát po sobě na Netflixu, přírodopisný film o lidských nohách pod vodní hladinou, o lidských nohách, rukách, o lidských trupech, dokonce i o hýždích a zadcích a penisech a ramenou a dalších částech lidských těl; skutečně, těla a jejich části se pod vodou mění v cosi překrásného a snového, ve fragmenty smyslných cherubínů. A dvojčátka zmámeně vyskakují z vlaku, sotva do něj nastoupila, a proto je to s náma všechno v Bad Schandau nahnutý, málem tahle jízda skončí vybočením z trasy, ale jejich tatínek obě dvojčátka chytá za idendicky stejné baťůžky a odvádí je zpátky do vlaku, dokonce jim sluchátka vytrhne z uší a křičí na ně věty, které ta děvčátka neslyší poprvé a neslyší je ani naposledy, ale je jim to celkem u prdele, protože dokud jsou jahody stékající po bradě, dokud teče dužina ze slastných jahod, dokud jsou sny o hýždích podvodních těl, je na co se v životě spolehnout.

Řeknu ti, bratříčku, proč to tak je, ale nesmíš se na mě zlobit.

Ve vlnách asfaltu se dvakrát opakuje svět.

Jenže náš vlak jede pořád, pořád dál...

Dora Kaprálová (1975) je prozaička, autorka rozhlasových her a kompozic, překladatelka.Žije v Berlíně. Naposledy vydala knihu povídek Utrpení a jiné žánry (2022).

Štěpán Nosek (1975) je básník, překladatel anglicky psané poezie. Vydal básnické sbírky Negativ (2003), Na svobodě (2011) a Penumbra (2019).

Obsah Listů 3/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Dora Kaprálová o básni Štěpána Noska

Básníci a vykladači (XXXIII)

Štěpán Nosek

Adorno

Neadornuj Adorna

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu