David Macháček

Z fotodeníku

Kdy vás napadlo vést si fotografický deník, do té doby jste se fotografování přece nevěnoval?

Když jsem dostal poprvé služební telefon, který uměl fotografovat. Nadchlo mě, jak je to jednoduché, žádné vyvolávání, ukládání, fotky se snadno prohlížejí a jsou hned po ruce. A taky z lenosti vést si deník psaný. Musíte mít pořád po ruce nějaký sešitek, a nemáte-li pevnou vůli, musíte zapisovat zpětně. Což není ono, detaily si nezapamatujete. A já jsem najednou objevil, že cokoli, co mě v tom dni zaujme, můžu zaznamenat v daném okamžiku. Ale taky mě k tomu přivedla tehdejší práce v televizi, když jsem jezdil na obhlídky před natáčením a potřeboval jsem si udělat obrazovou poznámku, kde se dá třeba pořídit pěkný záběr. To se mi nějak propojilo.

Veršíky k fotografiím prý pro vás zprvu byly mnemotechnické pomůcky.

To je pravda. Když dělám fotku – to ještě nevím, kterou vyberu, co bude nesilnějším obrazem daného dne –, běhají mi hlavou volné asociace nebo slovní popisy té nálady. A postupně mi přišlo přirozené zaznamenat to i slovně. Naordinoval jsem si to pak jako pravidlo, i že to bude rým. Bylo to taky jazykové cvičení, ale především to pomáhalo ten obraz nějak dopovědět, ukotvit ho v čase, ta slova pro mě ten prožitek upřesňují.

Předloni vyšla knížka Reiniin deník, do které jste převedl do češtiny básničky Renie Spiegelové, dívky zavražděné nacisty? Souvisí to nějak?

Oslovilo mě nakladatelství, které vydalo můj první knižní výběr z fotodeníku, jestli bych to nechtěl zkusit. Úplně mě pak překládání pohltilo. Díky tomu, že i Renia si básničky zapisovala do deníku, jsem asi snadněji pochopil, proč k záznamu nějakého prožitku volí určitá slova. Proč jsou to třeba někdy banální říkanky a jindy intimní poezie. Protože z vlastního deníku jsem měl stejnou zkušenost – některé dny jsou obyčejné, jiné v člověku zůstávají hluboce vepsané.

Vaše fotografie mohou i diváka přivést k hledání inspirace ve zdánlivě všedních situacích...

Hodně mně s tím pomohl Jindra Štreit, líbilo se mu, že zveřejňuji fotku každý den. Jiní by se asi postupně začali za některé fotky stydět – některý den je prostě slabší. Důležité u deníku je tomu nepodlehnout, držet se toho, že je to opravdu zápisek. Taky to člověka vede k pokoře, nezpychne. Fotodeník na sociálních sítích sledují i fotografové a může to od nich takříkajíc schytat. Nesmím se nechat ale ovlivnit ani kladnými ohlasy.

Omezující je určitě i mobilní telefon, i ten pomáhá proti zpychnutí?

Je to tak, zároveň ale kvalita je tak dobrá, že se dá regulérně fotografovat. Fotky jsou jistě trochu technicky nedokonalé, ale člověku to připomíná, že důležitý je jejich obsah. Díváte se na už existující obrazy, nespoluvytváříte je. Máte k dispozici jen to, co potkáte.

-tt-

David Macháček

Načechraná křídla, andělé suší peří / Dva bodyguardi, co věří

David Macháček

Všední den přeperem / Ráno se setká s večerem

David Macháček

Schoulit se v klínu a ruku na čelo / Krajinou kráčel Michelangelo

David Macháček

Hlásili zpoždění, smutek se nekrátí / Vzpomínky mají prý poruchu na trati

David Macháček

Nad městem do rukou hvězdy brát / Večer být tulák akrobat

David Macháček (1970) je reportér, redaktor a fotograf. Ač vzděláním strojní inženýr, pracoval jako novinář v MFD, Hospodářských novinách a v Aktualne.cz. V letech 2006–2019 byl reportérem pořadu Reportéři ČT. Nyní je editorem zpravodajství Českého rozhlasu. Devátý rok publikuje na facebooku svůj fotodeník, výběry z něj vyšly knižně pod tituly Den po dni (2019) a Potkal jsem (2021). Narodil se a žije v Pardubicích. Do 15. července 2022 jsou snímky z fotodeníku k vidění v malé výstavní síni pražského Mánesu.

Obsah Listů 3/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

David Macháček

Z fotodeníku

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu