Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Počátkem června letošního roku uplynulo již šedesát let od brutálního potlačení dělnických protestů v Novočerkassku – tehdy stotisícovém městě v Rostovské oblasti na jihozápadě bývalého Sovětského svazu. Dnes je toto město součástí Ruské federace.
Nečekané demonstrace, vyvolané zvýšením cen potravin, byly svým rozsahem v tehdejším SSSR dosti ojedinělým jevem, neboť velká většina etnicky ruského obyvatelstva sovětský politický systém, který v té době trval již téměř pět desítek let, nepochybně přijímala vnitřně za svůj a nijak se proti němu kriticky nevymezovala, i když hmotná situace běžných Rusů byla často dosti svízelná. Sovětským lidem ovšem vždy pomáhala překonat nejrůznější překážky především hrdost na nesporný triumf Rudé armády (vykoupený ovšem obrovskými lidskými oběťmi) v době druhé světové války i na pozdější úspěchy při dobývání vesmíru, jejichž symbolem se stal 12. 4. 1961 Jurij Gagarin.
Protisovětské postoje naopak převažovaly především v anektovaném Pobaltí a na západní Ukrajině. Antikomunistické nálady panovaly pochopitelně také v některých dalších socialistických státech, především pak v NDR, v Polsku a v Maďarsku, kde míra ztotožnění společnosti v těchto zemích s vnuceným komunistickým systémem byla velmi nízká, což se odráželo v razanci nejrůznějších forem odporu, které zahrnovaly masové demonstrace, stávky i ozbrojené povstání.
Dělnické nepokoje v Novočerkassku v červnu 1962 však dokládají, že i část občanů žijících v sovětském totalitním systému (třebaže část velmi početně omezená) byla ochotna veřejně projevit občanský nesouhlas se svou tíživou situací, a to navzdory dlouhotrvající a všudypřítomné ideologické indoktrinaci. Červnové demonstrace ale patrně nebyly projevem přímého nesouhlasu se sovětským politickým systémem jako takovým, neboť mnozí protestující dělníci během pochodu do centra Novočerkasska v rukou třímali rudé prapory a Leninovy portréty – někteří je ale později v budově místního stranického výboru ovšem ničili.
Nemilosrdné reakce represivních složek na tyto nepokoje, které si vyžádaly více než tři desítky lidských životů, ale rovněž svědčily o tom, že sovětský mocenský aparát za žádných okolností nepřipustí jakékoliv otevřené projevy nespokojenosti, i kdyby jejich původci byli dělníci – tedy příslušníci údajně vládnoucí třídy. K brutálnímu potlačení demonstrací novočerkasského dělnictva došlo i přes probíhající další kampaň destalinizace, která nastala po XXII. sjezdu KSSS v roce 1961. Mezi nejznámější projevy této antistalinské vlny – k první dochází již roku 1956 – patřilo odstranění Stalinových ostatků z Leninova mauzolea na Rudém náměstí, přejmenování Stalingradu na Volgograd a zveřejňování velkého množství vzpomínek na období represí třicátých let.
V čele SSSR tehdy stál Nikita Sergejevič Chruščov (1894–1971), první tajemník ÚV KSSS v letech 1953–1964. Chruščovovy nečekané a často i zmatené ekonomické a politické kampaně se však nakonec obrátily proti němu, neboť jako jediný ze sovětských nejvyšších představitelů v době existence SSSR byl svými spolupracovníky z vedení strany a státu odstraněn, zatímco jeho předchůdci či nástupci (Lenin, Stalin, Brežněv, Andropov a Černěnko) na vrcholu mocenské pyramidy setrvali až do své smrti.
Brutální represe v Novočerkassku nebyly samozřejmě jediným případem, kdy komunistická moc existující v zemích tehdejšího východního bloku neváhala sáhnout ke krajnímu násilí. Již předtím provázely vojensko-policejní represe ukončení protikomunistických dělnických protestů ve východním Berlíně v roce 1953 i o tři roky později v polské Poznani a předcházely krvavému potlačení demonstrací přístavních dělníků na polském pobřeží Baltského moře v prosinci 1970.
O šest let dříve před novočerkasskými událostmi ovšem došlo v SSSR k poněkud nečekaným protestům v Tbilisi, hlavním městě Gruzínské sovětské socialistické republiky. Tyto protesty byly ale motivovány zcela odlišnými důvody, než tomu bylo v uvedených východoevropských městech. V březnu 1956 se zde totiž konaly masové demonstrace v souvislosti s Chruščovovým odhalením kultu Stalinovy osobnosti na XX. sjezdu KSSS. Účastníci nepokojů tehdy z nacionálních pozic protestovali proti hanobení svého rodáka J. V. Stalina (Džugašviliho). I tyto demonstrace byly za cenu několika desítek obětí sovětskými ozbrojenými silami potlačeny.
Samostatnou kapitolu pak představují represe proti účastníkům maďarského povstání z podzimu 1956, kdy si například střelba příslušníků Státní bezpečnosti do demonstrantů před budovou parlamentu v Budapešti 25. 10. 1956 vyžádala nejméně sedmdesát mrtvých.
Hlavním důvodem dělnické nespokojenosti v Novočerkassku bylo dramatické zvýšení cen masa a mléčných výrobků, které předsednictvo ÚV KSSS schválilo 17. 5. 1962 a v platnost vstoupilo o čtrnáct dní později. Ceny masa a drůbeže se tehdy zvyšovaly až o 35 procent a másla a mléka až o 25 procent.
Toto zdražení uvedených produktů bylo z ekonomického hlediska v dané situaci patrně nezbytné. Vyšší ceny měly prázdné státní pokladně – neúměrně zatěžované především náklady na zbrojení i na další kosmický výzkum – umožnit rolníkům platit více peněz za jejich produkci a tím stimulovat zemědělskou výrobu. V SSSR v letech 1953–1958 se sice zvýšila zemědělská výroba o 50 %, avšak již od následujícího roku se opakovaly podprůměrné sklizně. Svůj podíl na špatné hospodářské situaci mělo i ekonomicky nedomyšlené obdělávání panenské půdy na celinách, neboť docházelo k její postupné erozi, a tím i snižování výnosů.
Ohlášený růst cen byl ovšem v přímém rozporu s očekáváním obyvatelstva, v němž byla již od Stalinových časů propagandisticky živena představa o soustavném poklesu cen spotřebního zboží. Nespokojenost některých občanů rovněž umocnilo rozhodnutí zvýšit v závodech výkonové normy, což znamenalo pro dělníky více práce za stejný plat nebo méně peněz za stejný výkon. Téměř okamžitě po oznámení o zvýšení cen se objevily na několika místech v Moskvě, Leningradu, Kyjevě, Doněcku a Čeljabinsku protestní plakáty a letáky, v nichž byli zaměstnanci vyzýváni ke stávkám. Nejvýrazněji se však nespokojenost projevila právě v Novočerkassku.
Nepokoje v Novočerkassku byly pro komunistickou moc krajně frustrující událostí, neboť narušovaly dogma o prvním státě dělníků a rolníků, a proto informace o nich patřily mezi nejpřísněji střežená státní tajemství. Sovětská veřejnost se o nich tak mohla dovídat až na sklonku osmdesátých let 20. století, kdy Gorbačovova politika perestrojky a glasnosti umožnila otevřenější pohled na tehdejší přítomnost, a především již vzdalující se politickou minulost. V Československu poprvé o demonstracích v Novočerkassku informoval své čtenáře sovětský perestrojkový týdeník Nová doba (vycházející v české mutaci) v roce 1988.
První den nepokojů popsal – jako jeden z prvních – ruský disident Alexander Solženicyn v třetí části svého nejznámějšího díla Souostroví Gulag, které vznikalo mezi lety 1958 a 1968.
V pátek 1. června bylo ve Svazu zveřejněno jedno z promyšlených chruščovovských usnesení o zvýšení cen masa a másla. A na základě jiného ekonomického plánu, který s tím prvním nebyl v žádném spojení, téhož dne ve velkém novočerkasském závodě na výrobu elektrických lokomotiv (NEVZ) snížili dělníkům sazby – až o třicet procent. Od rána dělníci dvou cechů (kovárny a slévárny) přes svou poslušnost, zvyk a zaběhanost nemohli pracovat – tak je vzali z obou stran! Hlasité rozhovory a vzrušení vyústily v živelný mítink. Na Západě by to bylo něco všedního, u nás je to neobvyklá událost. Ani inženýři, ani hlavní inženýr nedokázali dělníky uklidnit. Přišel ředitel závodu Kuročkin. Když se dělníci ptali: Z čeho budeme teď živi?, odpověděl ten vykrmený zazobanec: Žrali jste pirožky s masem, teď je budete mít s povidly! Jen tak tak, že ho nerozsápali, jeho i celou svitu ( ).
V poledne stávka ovládla celý obrovský závod. (Poslali spojky do jiných závodů, tam váhali, ale NEVZ nepodpořili). Blízko továrny vede železniční trať Moskva–Rostov. Snad proto, aby se o událostech nejdříve dozvěděla Moskva, nebo proto, aby zabránily dopravě armády a tanků, spousta žen se posadila na koleje. Chtěly zadržet vlaky. Muži ihned začali rozebírat pražce a stavět barikády. Rozsah stávky byl neobvyklý i z hlediska celých dějin ruského dělnického hnutí. Na tovární budově se objevila hesla: Pryč s Chruščovem! a Chruščova – na salám!
V té době se už k závodu (je i se sídlištěm asi 3–4 kilometry za městem, za řekou Tuzlovem) začala stahovat vojska i milice. Na most přes řeku vyjely tanky a zůstaly tu stát. Od večera do rána byla ve městě a na mostě zastavena veškerá doprava. Sídliště neutichlo ani v noci. Během ní bylo zatčeno a odvezeno do budovy asi 30 dělníků – iniciátorů.
Na Západě bylo Souostroví Gulag publikováno poprvé v roce 1973. V Sovětském svazu vyšlo oficiálně teprve v roce 1989 a o rok později i v Československu. České exilové vydavatelství Konfrontace ve švýcarském Curychu knihu vydalo v polovině sedmdesátých let.
Nepokoje 1. června 1962 v továrně NEVZ a později na dělnickém sídlišti nedaleko Novočerkasska představovaly pouze počátek tehdejších dramatických událostí, které byly završeny následujícího dne střelbou do demonstrantů. Průběh druhého dne nepokojů zachytil americký historik William Taubman ve svém velmi čtivém díle Chruščov. Člověk a jeho doba, které u nás vyšlo v překladu Milana Dvořáka roku 2005:
Aby se dostali demonstranti do centra města, museli přejít přes řeku Tuzlov. Most obsadily tanky, ale mnozí účastníci protestu se přes mělkou vodu přebrodili a jiní se začali odvážně šplhat přes obrněnce a protahovat se mezi nimi. Postávající vojáci neučinili žádný pokus je zastavit. Dav, čítající už téměř deset tisíc lidí, došel v půl jedenácté na Leninovo náměstí. Když volání, aby se vedoucí představitelé vyšli zodpovídat lidu, zůstalo oslyšeno, prorazili si někteří demonstranti cestu do budovy stranického výboru, objevili se na jejím balkoně, strhli tam rudé prapory a portrét Lenina a vyzvali demonstranty, aby se zmocnili městské správy milice a osvobodili své druhy, zatčené předešlého dne. Zazněly varovné výstřely do vzduchu, ale dav se nechtěl rozejít. Vtom se rozlehla další střelba. Když dozněla, leželo na zemi třiadvacet mrtvých, většinou ve věku osmnáct až pětadvacet let, a osmdesát sedm raněných. Z těch ještě tři později zemřeli. Mezi zabitými byli dvě ženy a jeden školák.
Po krvavém potlačení nepokojů bylo v Novočerkassku zatčeno celkem 116 osob. Čtrnáct občanů bylo postaveno před soud, který vynesl rozsudky, jež svou tvrdostí odpovídaly spíše době stalinského velkého teroru v třicátých letech než období chruščovovského tání, neboť sedm obžalovaných bylo odsouzeno k trestu smrti a následně popraveno zastřelením. Ostatní si vyslechli rozsudky odnětí svobody na deset až patnáct let vězení.
Novočerkasské nepokoje nebyly tehdy jediné, které byly potlačeny ozbrojenými silami. Toho léta zahynulo při protestech také několik lidí v Muromu a Alexandrovsku ve Vladimirské oblasti.
Po demonstracích novočerkasských dělníků následovaly nejen brutální rozsudky, ale i naprosté vytěsnění této události ze společenské paměti téměř všech občanů tehdejšího SSSR, neboť o tragické události nesměla informovat oficiální média. Zcela nemyslitelný byl pak odborný historický výzkum těchto nepokojů, a to i čtvrtstoletí poté, co k nim došlo. Tehdejší sovětskou atmosféru utajování a zamlčování politicky citlivých událostí zachytil literárně osobitým jazykem již citovaný Alexander Solženicyn:
Novočerkassk! Osudové ruské město. Jako by nestačily rány z doby občanské války – ještě jednou se vystavil ranám. Novočerkassk! Celé město, celé městské povstání dočista slízli a utajili! Mlha všeobecné nevědomosti zůstala i za Chruščova tak hustá, že se o Novočerkassku v zahraničí nejen nic nedozvěděli, že nám západní rozhlas nic neřekl, ale i ústní podání bylo potlačeno, pověsti se nerozšířily – a většina našich spoluobčanů dodnes tuto událost nezná: Novočerkassk, 2. června 1962. Tak tu vyložme všechno, co se nám podařilo dát dohromady.
Nebudeme přehánět, řekneme-li, že se tu zavázal nový, významný uzel ruských dějin. Pomineme-li velkou (ale s klidným zakončením) stávku ivanovských textiláků na rozhraní 30. let, byla novočerkasská bouře po jednačtyřiceti letech (od Kronštadtu a Tambova) první lidovou akcí, kterou nikdo nepřipravoval, nevedl, nevymyslel. Byl to výkřik – že se tak už žít nedá!
Konkrétní opatření motivované snahou o naprosté zatajení tragických důsledků nepokojů pak méně emotivním stylem popsal historik Taubman v zmiňovaném díle o Chruščovově době:
Úřadům šlo o utajení skutečného počtu obětí natolik, že daly nově vyasfaltovat jízdní dráhu, když se ji nedařilo očistit kartáči a požárními stříkačkami, a oběti daly tajně pohřbít na pěti různých hřbitovech ve vzdálených koutech Rostovské oblasti.
O novočerkasských demonstracích se ve svých pamětech nezmínil ani Nikita Sergejevič Chruščov, třebaže byl jinak poměrně sdílný a otevřený v líčení nejrůznějších politických peripetií, jichž byl v SSSR svědkem, a především účastníkem.
Bylo pochopitelné, že ani československý tisk na počátku června 1962 nepřinesl o nepokojích v Novočerkassku jedinou zmínku. Rudé právo 3. 6. 1962, tedy den po tragických událostech na jihozápadě Ruska, přesto ale o jedné velké stávce psalo, když zveřejnilo na první straně rozsáhlý úvodník Mohutná zbraň vykořisťovaných věnovaný osmitýdenní stávce asturských horníků ve frankistickém Španělsku. Tento úvodník byl zakončen patetickými a ve své podstatě zcela bezobsažnými propagandistickými frázemi:
Svou bouřlivou silou a rozmachem vyvolala projevy solidarity na celém světě a strhla pracující dalších kapitalistických zemí do nových stávkových bojů a solidárních demonstrací. I my, pracující Československé socialistické republiky, plně podporujeme odpor španělských dělníků, stejně jako všechny pracující, kteří v různých částech světa používají stávky jako mocné zbraně ve svém boji proti vykořisťovatelům.
Frankovo Španělsko nebylo samozřejmě státem, který by nějak výrazně dbal o zájmy dělnických vrstev, avšak asturští horníci na jaře 1962 nakonec dosáhli splnění alespoň části svých požadavků a projevy jejich sociální nespokojenosti nebyly utopeny v krvi, jako tomu bylo v Sovětském svazu, i když několik set horníků bylo během nepokojů zatčeno. Stávkové hnutí v Asturii se rovněž těšilo podpoře místních odborů, mládeže, a dokonce i části katolických církevních kruhů. Zato dělníky v Novočerkassku ve stejné době nijak nepodpořily ani sovětské odbory, ani leninský Komsomol či pravoslavná církev.
Události z června 1962 a jejich naprosté zamlčení jen plně potvrzovaly skutečnost, že Sovětský svaz byl vždy zemí převrácené reality, kde lež byla vydávána za pravdu, otroctví za svobodu a bída za blahobyt. Tento základní znak sovětské moci již dvě desítky let předtím mistrně popsal britský levicový novinář a spisovatel George Orwell ve svých nejznámějších dílech Farma zvířat a 1984.
Hodnocení po roce 1991
Teprve po rozpadu Sovětského svazu, zvláště v éře prvního ruského prezidenta Borise Jelcina v letech 1991–1999, začaly být události v Novočerkassku připomínány. O nepokojích vyšly články a publikace a byly také natočeny dokumentární filmy. Masakr byl rovněž v první polovině 90. let předmětem oficiálního vyšetřování vojenskou prokuraturou, která však nezjistila žádné pochybení ze strany zasahujících vojáků, milicionářů a příslušníků KGB. Roku 1994 byla těla obětí z několika hřbitovů v Rostovské oblasti převezena do Novočerkasska a zde pohřbena v městském parku. K uctění zabitých a popravených účastníků nepokojů byla u příležitosti 40. výročí událostí sloužena v Novočerkassku mše a obětem demonstrací zde byla rovněž odhalena pamětní deska.
Nejvýraznější umělecké ztvárnění událostí v Novočerkassku představuje film ruského režiséra Andreje Končalovského Drazí soudruzi, který byl natočen roku 2020. Realizace tohoto filmu v současném Rusku může být na první pohled poměrně překvapivá, neboť současný Putinův autoritativní režim, kontrolující všechny sféry veřejného života, nepřeje – zvláště po ruské anexi Krymu – připomínání temných stránek sovětské minulosti, avšak v současném putinovském Rusku je živena tendence vyzdvihovat jednoznačně Stalinovu (i Brežněvovu) vládu pevné ruky, přičemž Chruščovova (i Gorbačovova) doba reforem je naopak vnímána jako období chaosu a zmaru, kdy Sovětský svaz ztrácel svou vnitropolitickou stabilitu a tím i mezinárodní respekt.
Hlavní postavou filmu Drazí soudruzi je stranická funkcionářka Ljuda, jejíž komunistické přesvědčení projde osudovou zkouškou poté, co při krvavém potlačení novočerkasských demonstrací je zastřelena její osmnáctiletá dcera – její jediné dítě. V rozsáhlé recenzi tohoto snímku A. Končalovského Bez Stalina to nezvládneme, která byla zveřejněna v časopise A2 (č. 8/2021), publicistka Kamila Dolotina o vyznění filmu uvedla:
Oproti obvyklé ikonografii ideologického uvolnění a tvůrčího rozletu Končalovskij reflektuje chrušovovské tání jako dobu existenční i existencionální nejistoty. Hladovějící dělníci upozorňují transparenty Chruščova za salám na prostý fakt, že více než odsouzení stalinských represí je trápí to, že nemají co jíst. I samu oblevu ztuhlého režimu, kterou matka i dcera hodnotí zcela protikladně, režisér líčí v nezvykle temných odstínech. Mladší pokolení (s nímž se Končalovskij identifikuje) v ní naivně uvidělo příslib liberalizace, o jejíž iluzornosti je potlačené povstání dost nevybíravě přesvědčilo. Na Ljudině osudu režisér poukazuje na to, že pro generaci, jež byla zocelena válkou vybojovanou ve jménu Stalina, mohla být kritika kultu osobnosti popřením dosavadního smyslu života.
Uvedení tohoto filmu s nejednoznačným politickým vyzněním rozdělilo ruské diváky do dvou táborů – jedni vnímali film jako antisovětský a druzí jako stalinistický. I v tom je možné hledat jistou paralelu k současnému historicko-politickému stavu myšlení ruské společnosti, která zcela odvrhla veškeré socialistické ideje, k nimž se od roku 1917 přes sedm desítek let upřímně upínala či alespoň formálně hlásila, a nahradila je fašizujícím velkoruským šovinismem. Zatím nejhrůznějším vrcholem tohoto tragického politického vývoje v Ruské federaci je brutální putinovská agrese proti samostatné Ukrajině, která byla zahájena 24. 2. 2022.
Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
