Kdyby se spojili Srb, Chorvat, Slovinec jak malé potůčky v mohutný Dunajec, snil Karel Havlíček na výletu do Tater o budoucnosti Slovanů. I poté, co ho Rusové a Poláci zklamali, udržel si přízeň k Jihoslovanům. Co by asi řekl tomu, že se sice v jediném státě spojili, ale ten se po třech čtvrtích století rozpadl v krutých válkách? Slovinci tím utrpěli ještě nejméně – když jugoslávská federální armáda roku 1993 narazila na rozhodný odpor, stáhla se a Slovinci se mohli rozpojit. Zbytek tragické historie Jugoslávie šel mimo ně, i když s Chorvatskem mají neuzavřené spory o kousek půdy a moře.
Cesta ke slovanským bratrům, jíž oslavujeme konec covidových omezení, zaujme kontrastem mezi svižným tempem rakouských rychlovlaků a loudáním vláčku z Villachu do Ljubljaně. Mohutný alpský hřeben oddělující Slovinsko od Rakouska lze v tunelu jen tušit. Prvním zážitkem z ulic jsou jazykové podobnosti i rozdíly (obchod otevřen = trgovina odprta, chléb = kruh). Dospíváme k závěru, že i v názvu země je patrně český vynález sloužící k odlišení Slovinska od Slovenska. Obyvatelé Ljubljaně si říkají Slovenci, jejich stát je Slovenija a dovezly nás Slovenske železnice.
Obeznámení s Ljubljaní vhodně začínáme návštěvou hradu, který je na pohádkově vysokém kopci, kam naštěstí můžeme vyjet lanovkou. Na věži ve svěžím větru vlaje bělo-modro-červená slovinská a zeleno-bílá městská vlajka (nepotkáváme u nás běžnou vlajku ukrajinskou). Na obzoru spatříme, co nám dole zakrývaly okolní kopce: bílou aureolu zasněžených hřebenů, které jako by se bez opory vznášely ve vzduchu. Vévodí jim špička Triglavu, který je i na státní vlajce. Pak si – opět vhodně – zvolíme projížďku lodí po řece Ljubljance, jejíž dvě ramena dělají z historického jádra ostrov. Na dně řeky prý dosud leží mnoho památek, které kdysi lovili potápěči – dnes je to soukromníkům zakázáno. Z plavby a procházky městem máme pocit, že ačkoliv jsme tu poprvé, jsme jako doma – je stále znát společná rakouská minulost. Ze všech balkánských zemí je patrně Slovinsko nejméně balkánské. V dopravě dominují kola a koloběžky, nechovají se však agresivně, stejně jako hojní pejskové v parcích.
Hlavní cíl dalšího dne si nacházíme v plánku: téměř v jediném bodě se kousek za městem slévají tři řeky: Sava, Ljubljanica a Kamniska Bistrica. K soutoku přicházíme od zastávky autobusu. Je v botanicky zajímavém zbytku lužního lesa. Z internetu zjišťujeme, že je to kultovní místo pro mnoho poutníků domácích i zahraničních, zejména cyklistů. Doporučujeme zájemcům zvolit cestu z jihu od vlaku. Tak se dostanou i na bíle zářící oblázkovou pláž, na niž se můžeme z druhého břehu jen dívat.
Při návštěvách metropolí málokdy zapomínáme na zoo a galerii. Tak je tomu i poslední den v Ljubljani. Zoo je nevelká, ale půvabná. Zvířata mají dostatečné výběhy, v nichž se mohou ukrýt před sluncem i obtěžováním návštěvníky, zdá se však, že považují za povinnost se představit a zapózovat. Zejména oceňujeme, když se z houštin před námi vynoří statný rys a když nám zatancuje a zahýká na uvítanou mohutný lachtan. V Národní galerii intenzivně zažíváme pocit, který jsme už vícekrát poznali. Ačkoliv o zdejším výtvarném umění nevíme nic, vybavují se nám při cestě staletími vzpomínky na oblíbené české malíře. Jako by se už dávno před vznikem EU valily Evropou synchronizované vlny nových způsobů vnímání světa, které umění přináší. A ještě jeden specifický zážitek: zdá se, že Slovinsko si na rozdíl třeba od Maďarska nepotrpí na hrdiny a války.
Havlíček by jistě i dnes doporučoval nám i Slovincům, abychom o sebe neztráceli zájem. Co vlastně ze slovinské kultury znám? Jen málo víc než tři jména. Ivan Cankar byl básník, zaujal Jiřího Wolkera, jenž několik jeho básní pěkně přeložil. Jože Plečnik byl Masarykův architekt – obohatil svými stavbami Ljubljaň i Prahu. Filozof Slavoj Žižek je znám a milován některými našimi studenty. S tím bych se měl seznámit co nejdříve.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.