Antonín Rašek

Čtvrt roku války na Ukrajině

Po prvním měsíci ruského vpádu do Ukrajinu a reakcích na ni bylo možné formulovat pracovní hypotézu: Nepřeroste-li konflikt v evropský a světový, nejefektivnější bude přijatá strategie americká spojená s odmítnutím bezletové zóny a zásobováním Ukrajiny zbraněmi. Američané posílí svůj vliv ve světě, budou moci účinněji čelit čínské politice jako své bezpečnostní prioritě, ale prezidentovi Joe Bidenovi to vnitropoliticky výrazněji v příštích volbách nepomůže. Evropa, resp. Evropská unie se sice více sjednotí, ale bude muset čelit ekonomickým důsledkům války a významněji se starat o svou bezpečnost. Rusko upadne do hlubší izolace a bude se muset jako subalterní partner spoléhat a vázat na Čínu. Nejtragičtější úděl ponese Ukrajina, která po vzepětí vlny vlastenectví bude trpět pocitem appeasementu, jak to vyjádřil i její prezident Volodymyr Zelenskyj; překonat jej může jen obdoba Marshallova plánu.

Bylo to ve shodě s míněním mnoha politiků a komentátorů. Srovnávat však dnešní situaci s třicátými lety minulého století je ahistorické. Nyní jsme v kvalitativně odlišných podmínkách determinovaných existencí zbraní hromadného ničení.

Co se potvrdilo?

Je nyní jasnější, proč se Putinovo Rusko rozhodlo zaútočit na Ukrajinu. Cíl speciální vojenské operace na Donbasu vychází z prezidentova přesvědčení, že největší tragédií dvacátého století je rozpad Sovětského svazu. To je třeba v ruském imperiálním zájmu napravit. Začalo to dvěma čečenskými válkami, v té druhé si Putin upevnil své postavení. Pokračovalo pak po Saakašviliho vážné chybě Jižní Osetií a Abcházií a vrcholilo anexí Krymu. V průběhu těchto aktivit spojených s násilím se Moskvě podařilo upevnit svůj vliv ve většině postsovětských republik s výjimkou pobaltských, které si zajistily bezpečnost členstvím v Severoatlantické alianci. Ukrajina se tak stala strategicky nejdůležitějším územím, které bylo nutné podle Putinova mínění kvůli nebezpečí nacifikace a genocidy pacifikovat. Jako argument mu mj. posloužilo nepříliš významné posilování východního křídla Severoatlantické aliance.

Bylo možno zaznamenat i jiná vysvětlení stranící spíše Moskvě. Překvapivým byl názor papeže Františka v deníku Corriere della Sera, že štěkání NATO přimělo Putina k akci. Vyslovil i pochybnost nad zasíláním zbraní na Ukrajinu. Vysvětluje se to vlivem pacifismu ve Vatikánu.

Převažovalo přesvědčení, že Moskva se na tuto operaci dlouhodobě a pečlivě připravovala. Praxe prokázala opak. Záměr s velkou pravděpodobností nebyl ani konzultován s Čínou, a tak ji Putin po návštěvě zimních olympijských her v Pekingu musel odložit. Vojska proto byla po dlouhém rusko-běloruském vojenském cvičení vyslána na Ukrajinu unavena. Nemluvě o tom, že převážně šlo o málo vycvičené a neinformované vojáky v základní službě. Předpokládalo se však, že budou vítáni jako osvoboditelé, i když Rusové začali operaci raketovým úderem. Setkali se ovšem s odhodlaným odporem. Připomíná to náš rok osmašedesátý, kdy si někteří sovětští vojáci mysleli, že jsou v západním Německu.

Je zřejmé, že v hodnocení situace flagrantně selhaly ruské zpravodajské služby. Naopak ty západní o budoucím vývoji včas informovaly. Američtí zpravodajci tak napravili fiasko při časovém odhadu příchodu Tálibánu do afghánského Kábulu. Ovlivnilo to i rozhodování prezidenta Bidena. Američtí a britští zpravodajci pomohli ukrajinské armádě předáváním cenných informací k vedení bojových operací, což mj. přispělo k potopení křižníku Moskva. Bohužel se tato spolupráce indiskrecí prozradila a Putinovi posloužila k obvinění, že se Američané přímo zapojují do operace. Vedlo to i k ostrému střetu prezidenta Bidena s CIA a americkým ministerstvem obrany.

Faktem je, že většina Rusů agresi podporuje. Za odpor proti ní nicméně bylo podle zprávy Českého rozhlasu Plus za první čtvrtinu roku pronásledováno 15 440 Rusů a desetitisíce jich odešlo ze země.

Z první fáze operace do druhé

První fáze operace na Ukrajině skončila pro Putina neúspěšně, vojska se musela stáhnout od Kyjeva na východ a jihovýchod, aby mohla být zahájena fáze druhá.

Ta měla být úspěšně dokončena do vojenské přehlídky 9. května v Moskvě, na níž se podle mínění většiny politiků a komentátorů musel Putin vykázat nějakým úspěchem. Mohlo to být minimálně vítězství nad plukem Azov, údajným představitelem ukrajinského nacismu, optimálně obsazení východní a jihovýchodní Ukrajiny (Luhanská, Doněcká a nově Chersonská oblast) a předem nereálné opětovné rozšíření války na celou Ukrajinu, resp. alespoň jižně k Podněstří a k Moldávii. Operace však vázla, i když bylo nasazeno kolem dvou set tisíc vojáků, tj. dvě třetiny ruského pozemního vojska. Změnil se i způsob vedení boje, který se změnil v barbarské pustošení měst a obcí, a to paradoxně i na území, které by mělo být přičleněné k Rusku. Bylo to spojeno se značnými materiálními a lidskými ztrátami. V ruské armádě činil počet padlých, raněných, onemocnělých a nezvěstných vojáků podle odhadu našich vojenských expertů na začátku května až čtvrtinu a následně třetinu nasazených vojáků. Je to více, než byly sovětské ztráty v Afghánistánu, které vedly k závažným společenskopolitickým důsledkům. Putin má však oproti konci existence Sovětského svazu při nástupu Gorbačovovy perestrojky v současné době silnější mocenské postavení. Velké ztráty na Ukrajině byly a jsou mezi civilním obyvatelstvem, protože ruská armáda nebyla příliš ochotná povolovat humanitární koridory. Potvrdilo se, že zatímco za první světové války zahynulo deset procent civilního obyvatelstva, za druhé už to byla polovina a nyní po profesionalizaci armád je to v lokálních asymetrických válkách až devadesát procent.

Předpokládalo se proto, že na rozsahem redukované vojenské přehlídce vyhlásí Putin Ukrajině oficiálně válku, aby mohl povolat část dvoumilionových záloh nebo je vyzvat k dobrovolnému nástupu, aby mohl vyvolat duch Velké vlastenecké války proti nacistickému Německu. Bylo by to trochu nelogické, protože nechyběli ani tak vojáci jako spíš technika a zbraně. Západní spojenci podporující Ukrajinu na tom byli nesrovnatelně lépe. Disponovali padesáti procenty světové ekonomiky proti Rusku se dvěma procenty. Alianční vojenský rozpočet je dvacetinásobný.

Jenže jak už to ve válkách bývá, Putin se omezil jenom na krátké vystoupení, v němž chtěl obranářsky ospravedlnit důvody svého rozhodnutí vyvolat válku a prokázat, že rusko-ukrajinský konflikt je pokračováním Velké vlastenecké války proti nacismu, která přerostla v konflikt se Západem. K překvapení všech nezhodnotil výsledky agrese a její další pokračování. O příčině se mohlo v daný okamžik jen spekulovat. Stejně tak o tom, proč se na tribuně neobjevil náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov a přehlídky se nezúčastnilo pro údajně špatné počasí letectvo. Nejčastěji se objevovala spekulace, že by se mezi piloty mohl vyskytnout kamikadze, který by vzal spravedlnost do svých rukou. Pokud jde o Gerasimova, Putin je zjevně s jeho výkonem nespokojen. Je však zřejmé, že Putin bude chtít druhou fázi války zakončit úspěšně a s vysokou pravděpodobností tři uvedené oblasti včetně ukrajinského území spojující je s Kyjevem připojit k Rusku.

Spojené státy reagovaly na situaci přijetím zákona o půjčce a pronájmu Ukrajině. Je to obdoba zákona přijatého USA za druhé světové války ve prospěch Sovětského svazu. Pomoc sice činila zdánlivě jen čtyři procenta vojenských výdajů SSSR, ale přišla v kritický okamžik války. Současná situace Ukrajiny je pravděpodobně identická. Joe Biden si ale zároveň uvědomil, že pro Putina je největším problémem, jak zakončit válku, protože nemůže nezvítězit. Ředitel CIA William Burns k tomu dodal, že válka může trvat dlouhou dobu. Když začala v roce 2001 afghánská válka, dost jsem si vytrpěl za názor, že bude trvat jako ta vietnamská; skončila nakonec za dobu dvojnásobnou. O této rusko-ukrajinské si myslím, že skončí nesrovnatelně dříve.

V momentě Putinova vystoupení a Bidenovy reakce bylo jasné, že by se o agresi mělo jednat na nejvyšší úrovni. Nikdo však na příslušnou konferenci není připraven.

Západ součástí války

I přesto, že jsme zvolili strategii eliminace bezletové zóny a dali přednost zásobování Ukrajiny humanitární pomocí a zprvu pěchotními zbraněmi, následně přibyly i sofistikovanější a těžší, včetně tanků a letadel, čímž jsme se stali součástí rusko-ukrajinské války. Ukrajinské vedení bylo za to spojencům vděčné, ale v průběhu válečných operací mu to objektivně připadalo nedostatečné. Sám prezident Volodymyr Zelenskyj dával najevo, že jde o appeasement, nevměšování se do probíhajících událostí. Stejně tak se netajil názorem, že jde o tzv. proxyválku, tj. válku zástupnou, kdy jedna strana bojuje za druhou, která ji podporuje bez nasazení vlastních ozbrojených sil; to jsme také nevědomky potvrzovali neustálým opakováním, že na Ukrajině se bojuje i za nás, aniž jsme si uvědomili, že tento obrat má dvojí výklad. A že je to i názor ruského ministra zahraničních věcí Lavrova. Nešťastné už poté byly Zelenského výroky na adresu mnoha západních politiků, že se do války i po ní stýkali s ruským prezidentem Putinem. To se může promítnout do jejich rozhodování. Zelenskyj by si logicky přál, aby byl Západ bezprostředněji spojen s průběhem bojů, protože si je vědom, že po jejich skončení dojde ke společenské a politické diferenciaci v zemi.

Pokud jde o postoj ostatních velmocí nebo velkých zemí, v podstatě se až na jednu výjimku neměnil. Velká Británie sdílí bezvýhradně politiku Spojených států. Čína se oficiálně příliš neangažovala, ale Rusku ekonomicky pomáhá. Francie po prezidentských volbách setrvala ve svém záměru nějak se s Moskvou dohodnout. Jedinou zemí, která vůči Rusku přitvrdila, byla Spolková republika Německo.

Vrátíme-li se k pracovní hypotéze z hlediska úspěšnosti zvolené strategie, ta přijatá a realizovaná americká, spojená s odmítnutím bezletové zóny a zásobováním Ukrajiny zbraněmi, se zatím prokázala jako účinná, protože překazila Putinovy cíle první fáze speciální vojenské operace na Donbase. Američané podstatně posílili své postavení ve světě, budou moci účinněji čelit čínské politice jako své bezpečnostní prioritě, ale Joe Bidenovi to ve volbách nepomůže, ty se budou převážně týkat vnitřních problémů. Přestože posílil dolar a pro USA se vytvořily širší možnosti vývozu energie a zbraní. Evropa, resp. Evropská unie, se sice zprvu sjednotila, ale současně začíná méně jednotně čelit ekonomickým důsledkům války i recipročním sankcím. Významně se zvyšují i výdaje na obranu. NATO se pravděpodobně i přes dočasný nesouhlas Turecka pro podporu kurdské menšiny rozšíří o dosud neutrální Švédsko a Finsko, které však nechce mít na sém území základny a jaderné zbraně. Rusko bude nadále postupně upadat do izolace a bude se muset více orientovat na nezápadní země. I samotný Joe Biden si uvědomil, že Putinovo bezvýchodné postavení může být vážnou bezpečnostní hrozbou. Navíc se jako subalterní partner musí ještě spoléhat a vázat na Čínu. Ukrajina sice stále prožívá pocity vlastenectví a vděku za humanitární a vojenskou pomoc, ale zároveň důsledky appeasementu a vedené proxyválky; to může být překonáno jen přijetím a realizací obdoby Marshallova plánu.

Hledáme-li základní příčinu současného stavu, je jako vždy v historii. Zůstaneme-li u té poválečné, bipolarita byla založena na jaderném patu, resp. jaderné paritě. Ta bohužel neskončila, jak jsme se domnívali, protože nebylo dosaženo jaderného odzbrojení, i když se o to Američané s Rusy na začátku devadesátých let minulého století pokoušeli. Zatímco ale Varšavská smlouva skončila, Severoatlantická aliance trvala dál. I pod jistým tlakem postkomunistických zemí, zejména V4, došlo k jejímu postupnímu rozšiřování až k hranicím Ruska. Pod Putinovým vedením paralelně narůstaly i ruské velmocenské ambice, které po řadě konfliktů v postsovětském prostoru vyústily v rusko-ukrajinskou válku, která přerůstá v konflikt Ruska se Západem; bez členství v NATO bychom byli bezprostředně ohroženi i my. Ukrajinské vedení si většinu těchto souvislostí uvědomuje, má však pocit sebeobětování. Protože žijeme v jaderném věku, Západ nemůže jednat jinak. Už tak se poskytováním stále modernějších braní pohybujeme na hranici krajního rizika, jehož obětí by se na prvním místě stala právě Ukrajina.

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Obsah Listů 3/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Čtvrt roku války na Ukrajině

Co se potvrdilo?

Z první fáze operace do druhé

Západ součástí války

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu