Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Je tomu už víc než dvaatřicet let, kdy jsem poprvé držel v rukou výtisk nově vzniklých Moravských novin a brzy poté se stal jejich spolupracovníkem. Dne 5. dubna 1990 vyšel ve 14. čísle týdeníku (tím byly Moravské noviny od okamžiku svého vzniku na přelomu let 1989/90 až do časného léta 1991, kdy přestaly vycházet) rozhovor se mnou, který vedl Jiří Voráč, spoluzakladatel a první šéfredaktor listu. Jeho zástupkyní byla Jana Soukupová.
Pověděl jsem mu o své životní cestě, o devateru řemesel a desáté bídě v době svého života v Československu před emigrací, o svých profesích vystudovaného filozofa a historika a o sobě jako divadelníkovi povoláním. Spolu s mou ženou Nikou Brettschneiderovou jsme založili vídeňské divadlo Theater Brett, které se stalo naším společným třetím dítětem. V exilu jsem se tak stal profesionálním divadelníkem. Mluvili jsme také o mém celoživotním zájmu o politiku a samozřejmě o žurnalistických pokušeních, mimo jiné o mých politologických komentářích v časopise INDEX v letech 1968–69 a o vydávání a šéfredaktorování rakouského teatrologického časopisu Österreichische Theater Zeitung (Rakouské divadelní noviny). Také jsem se zmínil o podpisu Charty 77, že jsem ve Vídni vybudoval pobočku agentury Palach Press, a o svém spoluzaložení dvou časopisů: Gegenstimmen v Rakousku a Alternativ v Paříži.
Největší část hovoru se samozřejmě týkala aktuální politické scény, role emigrantů v Československu, česko-rakouských vztahů i moravské otázky v souvislosti s mými zkušenostmi se spolkovým správním uspořádáním v Rakousku. A tady už jsem u témat, která zajímala Moravské noviny. Ty vznikly především proto, že byla poptávka po nezdiskreditovaných tiskovinách. A týdeník takového typu navíc ani do té doby neexistoval. Zakladatelé Voráč a Soukupová se tedy, řečeno dnešním jazykem, chovali tržně. Přinesli na trh tehdejších médií novinku: týdeník, který pluralitně informoval o politickém a kulturním vývoji v tehdejším Československu. Vycházel v Brně, a jeho orientace byla proto především moravská, pro úplnost třeba dodat, že i slezská. Moravské noviny se v každém případě pokoušely vyhnout poručníkování geografických, politicko-správních či v širším slova smyslu kulturních celků. Titulem chtěly navázat na tiskovinu téhož jména, která v Brně existovala už od 19. století a zanikla teprve v roce 1945.
Naše Moravské noviny vydával od samého počátku Atlantis – nakladatelské družstvo českých a slovenských autorů. Družstvo založil a v době vzniku Moravských novin, které byly nezávislým listem, vedl Jan Šabata. Nezávislost brali všichni redaktoři a členové redakční rady nesmírně vážně.
Když se na podzim 1990 Jan Šabata rozhodl založit vlastní nakladatelství a předával vedení Atlantisu, upozornil mě, že náš list přestává mít v rámci Nakladatelství Atlantis své důležité postavení. Uvažoval jsem proto osobně o převzetí vydavatelství, ale bohužel jsem se této myšlenky musel vzdát: nebyl jsem movitý a převzetí možného finančního břemena (dalo se očekávat, že se komunikační trh bude vyvíjet a nebylo jisté, zda vývoj bude listu pozitivně nakloněn) jsem si nemohl dovolit.
Podařilo se mně vytvořit osu dobré spolupráce mezi námi a olomouckým vydavatelstvím Rovina (vydávalo Hanácké noviny). Nové představitelce Atlantisu paní Jitce Uhdeové jsem navrhl prodej Moravských novin na Hanou. Nakladatelství Atlantis a Rovina se domluvila. U celého jednání jsem byl (kromě právního, respektive také finančního vypořádání). Dalo by se říci, že jsem je (v té době už jako šéfredaktor) moderoval k úspěšnému konci.
Soukromě jsem byl kolegy z Olomouce přesvědčován, že podrží noviny i v případě, že by se v budoucnu staly ztrátovým podnikem. Když jsem však koncem června 1991 z Moravských novin odcházel, nakladatelství Rovina de facto souběžně vydávání Moravských novin na blíže neurčenou dobu přerušilo. Moravské noviny tak zanikly.
Dne 24. listopadu 1989 jsem byl po dvanácti a půl letech poprvé v Brně. Projížděl jsem kolem jezer pod Pálavou a rádio hlásilo, že padl Jakeš. To bylo okolo dvanácté hodiny polední. V jednu po poledni měla v Brně-Židenicích pohřeb moje maminka. Po pohřbu jsem v bytě rodičů neměl stání a šel se projít městem. Okolo páté jsem se blížil náměstí Svobody. Bylo zaplaveno lidmi. Listopadové manifestace. Pomalu jsem procházel davem až k tribuně a na ní stálo několik mých přátel. Za všechny: Jaroslav Šabata a Petr Zeman. Po manifestaci jsme se stavili v Bzenecké vinárně. A bylo co povídat. Tam jsem poprvé slyšel o možnosti vydávat v Brně nový tisk. Nejdéle poseděli: Tamara Váňová, Hanka Holcnerová, Jana Soukupová, Jaroslav a Jan Šabatovi a já. Nás šest se podepsalo v upomínku na toto setkání na československou vlaječku, kterou dodnes vlastním. Na chvíli jsem si připadal jako v centru revoluce. A ono to něco takového bylo. Tam vznikla myšlenka řetězce lidí, který povede ze středu města k bohunické věznici a vynutí si osvobození Petra Cibulky. Všech šest nás bylo pro a hned se mluvilo o praktické organizaci. Myšlenka se uskutečnila, tisíce lidí dosáhly Cibulkova osvobození. Celou historku uvádím, protože byla důležitá pro moji orientaci v brněnských poměrech.
Měl jsem jen čtyřdenní vízum k návštěvě Československa, musel jsem odjet, ale už v prvních měsících roku 1990 byl můj kontakt s Brnem intenzívní. Začal jsem také spolupracovat s Moravskými novinami. Jiří Voráč a Jana Soukupová hledali od dubna 1990 oporu v redakční radě a já jsem přijal nabídku a stal se jejím členem. Prvními členy byli také Andrea Baršová, Zbyněk Fišer, Zdenka Rusínová a František Ryčl. O něco později jsem se stal jejím předsedou. V souvislosti s odchodem Jany Soukupové na mateřskou dovolenou a úmyslem Jiřího Voráče věnovat se jiné práci jsem se počátkem září 1990 stal šéfredaktorem listu. V úvodníku 36. čísla novin jsem napsal: (...) Jako přátelskou službu novinám i mně osobně chápu, že ve funkci zástupce šéfredaktora zatím zůstává dosavadní šéfredaktor Jiří Voráč. (...) Netoužím zůstat šéfredaktorem na doživotí. Za rok se vrátí z mateřské dovolené spoluzakladatelka novin Jana Soukupová, a to by mohla být první příležitost k předání vesla. V témže úvodníku jsem dále napsal: Jsme Moravské noviny, ale právě jako takové se nechceme jen uzavřít v dosud nevyjasněných zemských hranicích. Okolo nás jsou Čechy a Slovensko a s nimi tvoříme jedno společenství, jeden stát. V tomto společenství by měla země Moravskoslezská tvořit integrující hodnoty. A přitom nebudeme zapomínat ani na evropská a světová sousedství, především na sousedství polské a rakouské. Z těchto vazeb může přece vzejít mnoho impulsů pro naše společenské obohacení, stejně tak jako my máme ctižádost vyzařovat k našim sousedům.
Od prvních říjnových dnů byl zástupcem šéfredaktora Miroslav Plešák. Jeho příchodem potkalo noviny štěstí. Mirek Plešák byl koncem 60. let redaktorem Indexu, časopisu, který byl jako jeden z prvních rozmetán normalizačními pracovníky. Po krátkém intermezzu v časopise Věda a život se na osmnáct let vytratil do Zlína, kde byl dramaturgem tamního Divadla pracujících a s režisérem Antonínem Hajdou se stal oporou toho divadla. Krátce potom vedl Divadlo bratří Mrštíků, odtud přešel do našich novin. Jeho zkušenosti, vstřícnost vůči spolupracovníkům a jeho živé kontakty v uměleckých a intelektuálních kruzích (zdaleka nejen brněnských) znamenala obohacení našeho programu. Do velké míry jeho zásluhou měla příloha Moravských novin Vodotrysk kvality literárního tisku. Autory Vodotrysku před i po příchodu Mirka Plešáka byli Iva Kotrlá, Vít Korčák, Jaroslav Haidler, Martin Pluháček, Ludvík Kundera, Jiří Kratochvil, Petr Fejfuša, Margita Havlíčková, Jana Patočková, Jaroslava Suchomelová, Andrea i Pavel Baršovi, Jaroslav Kudrna, Zdenka Rusínová, Jiří Kuběna, Jiří Damborský, Zdeněk Rotrekl a mnozí další, kteří mně jistě prominou, že jsem je na této ploše zdaleka všechny nevyjmenoval. Uvedení autoři nepsali jen do přílohy Vodotrysk, jejich práce se objevovaly i na pravidelných stránkách novin.
Na podzim jsem také rozšířil redakční radu o Oldřicha Bártu, koncem 60. let byl šéfredaktorem již zmíněného Indexu, Danielu Brodskou, evangelickou duchovní a v té době starostku Jihlavy, Václava Buriana, Jiřího Damborského, významného polonistu, Josefa Jařaba, anglistu a v té době rektora olomoucké univerzity, Josefa Holcmana, předsedu zlínského soudu, Ivana Kříže, spisovatele, Václava Mencla, tehdejšího primátora města Brna, Ivo Možného, sociologa, Ivo Plaňavu, psychologa, Petra Procházku, Libora Prudkého, ekonoma a tehdejšího manažera Občanského hnutí, Antonína Přidala, spisovatele, Lubomíra Selingera, šéfredaktora Rovnosti, Josefa Solaře, sociologa, Jaroslava Stříteckého, filozofa, Jana Svobodu, archiváře, Jaroslava Šabatu, psychologa a politika, Dušana Šlosara, jazykovědce, Jana Trefulku, spisovatele, a Jitku Uhdeovou, vydavatelku Atlantisu. U nových členů redakční rady se vesměs jednalo o významné autority a měl jsem tu čest většinu z nich považovat za své přátele či mně velice blízké. Některé z nich doporučil do redakční rady Mirek Plešák.
Naším pravidelným přispěvatelem byl se svými kresbami Jan Steklík, také kresby Aloise Mikulky se u nás objevovaly, z autorů statí vzpomínám rád na historika Jaroslava Kudrnu (analýzy především německého vývoje ve dvacátém století), archeology či historiky Pavla Michnu (jeho statí jsme možná odstartovali úsilí o záchranu historické Olomouce) a Josefa Ungera (především psal o nálezech a památkách jižní Moravy), literárního kritika a pedagoga Jaroslava Blažkeho (jeho nezapomenutelné biblioklipy), spisovatele Antonína Bajaju a další.
Redaktory Moravských novin byli angažovaní a nadaní žurnalisté. Andrea Poláčková a Čestmír Kocár hledali více svobodného uplatnění a z novin po mém příchodu do funkce šéfredaktora odešli. Spjati s redakcí nadále byli nebo jako noví přišli Evžen Navrátil, Alice Frišaufová, Věra Fojtová, Hana Kuchyňková, Ivo Horák, Michal Žák. Rád bych se zmínil i o jiných spolupracovnících, v redakci jsme tvořili činorodou a přátelskou partu, při všech nárocích, které jsme na sebe kladli, ale prostor pro vzpomínání je přece jen vymezen.
Moravské noviny existovaly v době velkého otevření společnosti, ale také v době změn a hledání, v době nadějí i zklamání. Jaroslav Schulz a Antonín Rusek jsou jen někteří z autorů-ekonomů, kteří se snažili přiblížit čtenáři, oč jde v ekonomických posunech, které jsme prožívali. Jejich stati byly kritické, osvětlující, jejich hlediska byla pluralitní. V běžném životě hrála tehdy významnou roli politika. Než jsem se stal šéfredaktorem, byl nejčastějším a nejfundovanějím autorem politických úvodníků Jaroslav Šabata, dále Václav Umlauf a další. Šabatovým tématem byly mimo jiné imperativy ochrany životního prostředí i sociálního míru, jenž je nemyslitelný bez hlubokého smyslu pro sociální spravedlnost. Objasňoval z širšího hlediska otázky povolebních výsledků, samosprávné demokracie, dynamiky vývoje u nás v celoevropském kontextu. Ekologií se v našem listu speciálně zabývala spolupracovnice Pavla Hobstová. Šimako (vlastním jménem Jaroslav Ludvík) u nás mimo jiné publikoval stati o StB. Břitké fejetony psal Jiří Suchánek.
Ze zahraničí přispíval intenzívně Petr Schnur z Hannoveru. Jeden z jeho úvodníků se zabýval obchodem s drogami jako marketingem, majícím potenci velkých nadnárodních firem. Otázky státoprávního uspořádání a konflikty v brněnském Občanském hnutí, které se přenášely i do celého českého prostoru, to byla naše důležitá témata. Ale tématem bylo také odhalování nešvarů v sociálních službách, především v Domovech důchodců. Pohnuli jsme žlučí mnoha pohodlným, kteří si nedovedli představit, že by snad sociální služby mohly fungovat s větší vážností vůči člověku, vůči invalidním či starším občanům, kteří jsou na tyto služby odkázáni. Šli jsme do konfliktů, stejně tak jako jsme neváhali otevřít konfliktní problematiku školství, které v průběhu prvních dvou let po Listopadu nedoznávalo výrazných změn. Tohle hnití jsme odhalovali. Také skandál s výrobou dětské potravy Sunar šel na naše konto. Mladá redaktorka Hana Kuchyňková neohroženě popsala nebezpečí, které hrozí kojencům požíváním tehdejší monopolní stravy. Kolem jejích odhalení se odehrálo pro nás ne zcela příjemné divadlo a jako redakce jsme se postavili za naši kolegyni, která musela čelit nejrůznějším hrozbám.
Byli jsme publikační platformou pro moravská setkání signatářů Charty 77 a z těchto setkání vzešla nejedna iniciativa. Důležitá byla výzva k celonárodní diskusi o projevech antisemitismu a rasismu. Komentář Lenky Škrabánkové potvrdil aktuálnost výzvy. Psala o tom, jak v Československu přetrvává kolektivismus komunistické výchovy, který po Romech požaduje totální odnárodnění, dětem že je například zakazováno užívat ve škole vlastního jazyka. Podle ní se tímto stalo, že vznikla dekadentní romská generace, z jejíhož vlastního já zbyla jen troska.
Coby šéfredaktorovi listu se mně podařilo iniciovat a zorganizovat několikeré setkání starostů statutárních měst Moravy a Slezska (zúčastňovali se jich primátoři či starostové Jihlavy, Brna, Olomouce, Prostějova, Karviné, Opavy, Ostravy, Zlína atd.). Reportáže z těchto setkání, které byly impulsem pro vnitropolitický pohyb či dorozumívání se v zájmu měst i oblastí, jsme rovněž přinášeli na našich stránkách.
Ambicí Moravských novin bylo stát se v plném slova smyslu československým týdeníkem. V nelehké společenské situaci počátku 90. let se často zdálo, že se bortí normy mezilidské slušnosti a rozpadají se nejen staré struktury, ale především mnoha lidem jejich hodnoty, a my jsme si kladli za úkol tento stav společnosti a kultury reflektovat. Chtěli jsme být jedním z ohnisek vytvářející se demokratické struktury společnosti. A chtěli jsme být oprávněně vyhledáváni čtenáři. To znamená: mít co říci.
Osobně jsem se pod své články v Moravských novinách podepisoval vlastním jménem, ale také jako -luka- nebo LuKa či Stanislav Chromý, ba dokonce i krkolomnou zkratkou -lzhrk-.
Byl jsem jako šéfredaktor a jsem dodnes pevného přesvědčení, že se nesmí připouštět zapomínání. Rozbíjet staré myšlenkové stereotypy, které zapomínání umožňují. Jedním ze stereotypů byla pro mě prostá novinářská víra ve sdělení odborníků, protože bychom se tím sami vyloučili z procesu hledání pravdy. Udělali bychom si tak život snazší, ale ztratili bychom občanskou svobodu a profesionální novinářskou zvídavost. A to by se vymstilo společnosti.
A aby se nezapomínalo ani dnes, rád připomenu, že jsem na stránkách Moravských novin kritizoval demagogii a cynismus Václava Klause. Myslím, že jsem tehdy byl v celém Československu jediný, kdo něco takového v tisku činil. Rád v této souvislosti připomínám alespoň svou stať Kultura a politika – Polemika s Václavem Klausem a související poznámky. (30. srpna 1990). Klaus kdesi napsal, že v tržních vztazích se neztratí Einsteinové a van Goghové, ztratí se v nich však ti, kteří k našemu krajíci budou přidávat příliš málo a kteří byli zvyklí, že bez zásluhy dostávali moc. Radami na obranu kultury a jejich zdravým či nezdravým pozadím jsem se ve své kritice nechtěl zabývat, ale napsal jsem: Zaráží mě demagogie Václava Klause, ba co víc: jeho cynismus. Cožpak se ještě nikdy nedoslechl, kolik obrazů za svého života van Gogh prodal...(?) Jednou z mých úvah bylo, že možná Klaus prostě jen nepřemýšlí o trhu jako o cestě k sociálně spravedlivé společnosti. A že o kultuře a způsobech, jak ji podporovat, toho ví velmi málo. Polemik s Klausem jsem v Moravských novinách publikoval více. V průběhu pozdějších let, hlavně v posledním desetiletí, kdy si vůči nynějšímu prezidentvi začala spousta lidí otevírat ústa, jsem si vzpomněl na svoji – a tudíž také Moravských novin – v tomto smyslu tehdy osamocenou pozici. Škoda, možná se mnohé později mohlo vyvíjet jinak.
Pravda, v politice možná mohlo neplatí. Ale novináři se o ona MOŽNÁ, která by snad mohla nastat, musejí pokoušet. Považuji to za novinářský kategorický imperativ.
Ludvík Kavín (1943) je divadelní režisér a publicista. Po podpisu Charty 77 odešel s manželkou, herečkou Nikou Brettschneiderovou (1951–2018) do Vídně, kde založili Divadlo Brett a kde žije a působí dodnes. V letech 1990–1991 byl šéfredaktorem Moravských novin.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
