Martin Burian

Z Rakouska: Prezidentské volby a v(d)ěčná neutralita

Zprávám z války na Ukrajině se v Rakousku pochopitelně věnuje stále velká pozornost. Charitativní projekty ve prospěch napadené země či válečných uprchlíků probíhají na mnoha úrovních, od regionálních až po tradiční celostátní akce typu Nachbar in Not (Soused v nouzi). I když běženců je přibližně stejný počet jako v roce 2015, označení uprchlická krize se nepoužívá. Pokud padne negativní zmínka v souvislosti s ukrajinskými uprchlíky, většinou se jedná o poměrně běžné byrokratické patálie.

Dvaadvacátého května oznámil prezident Alexander Van der Bellen svůj úmysl opětovně kandidovat na tento post. Zpráva nikoho nepřekvapila, opačný postoj by se dal s nadsázkou označit jako porušení poválečné tradice. Prezident je všelidovým hlasováním volen na šestileté období a do funkce může být uveden pouze dvakrát. Bývá zvykem, že úřadující hlava státu kandiduje a nadále v úřadě setrvá. Po druhé světové válce tomu tak, až na tři výjimky, bylo. První prezident takzvané Druhé republiky, v Dolních Dunajovicích narozený Karl Renner, zemřel v roce 1950. Tato poslední parlamentem volená hlava státu zesnula, stejně tak jako její přímý následník Theodor Körner, v závěrečném roce svého funkčního období. Posledním členem této trojice je neblaze proslulý Kurt Waldheim (jeho otec se jmenoval Václavík), který v roce 1992 funkci předal Thomasovi Klestilovi, aniž by se o znovuzvolení pokusil. Politicky ho znemožnila jeho nevyjasněná činnost během války a následné poválečné mlžení. Ve vlastním životopise neuvedl, že byl od roku 1942 až do roku 1944 důstojníkem Wehrmachtu. Navíc vzniklo silné podezření, že se aktivně podílel na válečných zločinech. Toto obvinění se nikdy nepotvrdilo, nicméně Waldheim přiznával ze své minulosti jen to nejnutnější a stoprocentně dokázané. Všeobecné pobouření vyvolalo jeho vyjádření, že vždy plnil pouze svoji povinnost. Bývalý významný diplomat, mimo jiné dlouholetý generální tajemník OSN se – tehdy již ve funkci prezidenta – tak dostal do mezinárodní izolace. Například Spojené státy ho zapsaly na listinu nežádoucích osob, což de facto znamená zákaz vstupu na území státu. Události a nesrovnalosti kolem jeho osoby podnítily celospolečenskou diskusi o postoji Rakouska před válkou i během ní a také o tom, zda Rakousko bylo opravdu jen pouhou obětí nacistického Německa, nebo ochotným přisluhovačem.

Prezidentské volby se budou konat pravděpodobně na podzim letošního roku a úřadující prezident bude mít téměř jistě pouze jednoho protikandidáta, nominovaného stranou Svobodných. Norbert Hofer, největší rival Alexandra Van der Bellena z předchozích voleb, kandidovat nebude. Fakt, že nesplní svůj tehdejší slib o opakované kandidatuře, zapříčinily vnitrostranické boje s Herbertem Kicklem o pozici prvního muže ve straně. Boj o vůdcovskou pozici ve straně Svobodných vyhrál agresivnější Kickl, který si zviditelňování svého soka očividně nepřeje.

Zelení svého bývalého šéfa Alexandera Van der Bellena oficiálně podpoří, a to nejenom slovně, ale i finančně. Socialisté a NEOS vlastního kandidáta nenominují, současného prezidenta považují za kompetentního a doporučují jeho znovuzvolení. Lidovci přejí Alexandrovi Van der Bellenovi všechno nejlepší. Oficiální doporučení koho volit nevydají. Nechtějí zbytečně radit, ať se prý voliči rozhodnou sami.

V Rakousku se vedou letité diskuse, jak zprůhlednit financování politických stran. O upřímnosti mnohých diskutérů se dá značně pochybovat. Po vypuknutí aféry Ibiza nabyla debata na intenzitě. Díky mnohým odhalením jsou nyní finanční toky bedlivěji sledovány a kontrolovány, bohužel prostoru pro lavírování je ještě pořád dost. Tím, že Alexander Van der Bellen svou předvolební kampaň oddělil od provozu prezidentské kanceláře, by se mohl stát kladným příkladem i pro ostatní politiky. Spolek, který na jeho podporu shání sponzory, i samotný prezident chtějí, aby předvolební kampaň byla neagresivní, co nejkratší, a tudíž levnější. V rámci úspor se uvažuje o vylepování co nejmenšího počtu plakátů. Pět set tisíc eur, které slíbili Zelení do kampaně vložit, se jim do stranické pokladny ani v případě předpokládaného vítězství nevrátí. Platí zde jiná pravidla než u voleb do parlamentu.

V atmosféře narůstající nedůvěry občanů v politiky – alespoň dle výzkumů veřejného mínění – tvoří Van der Bellen výjimku. Je vnímán jako nekonfliktní politik, který má snahu spíš spojovat nežli rozdělovat. Ostří kritici z pravicově populistického křídla ho označují za spícího prezidenta, který dle jejich názoru podporuje nefunkční vládnoucí systém. Domnívám se, že i jeho skalní voliči si mnohokrát přáli, aby více a razantněji zasahoval do politického provozu země. Je možné uvažovat nad tím, zda mohl efektivněji využít společenské atmosféry po zveřejnění skandálního videa z Ibizy ke zprůhlednění, chcete-li k pročištění veřejného života. Šokovaná společnost by rychlé a hlubší zásahy do nekontrolovatelného systému dotací a sponzoringu politických stran přivítala. Tehdejší krátkodobě fungující vláda odborníků pod vedením první kancléřky v historii Rakouska Brigitte Bierleinové se chovala spíše zdrženlivě a necítila se být oprávněná činit radikální kroky. Pouze ministr obrany Thomas Starlinger důrazně upozorňoval na nedostatky ve svém resortu. Překvapivě otevřeně kritizoval stav, ve kterém se nachází rakouská armáda. S příchodem nové vlády nastalo opětovně ticho po pěšině. Podcenění obranyschopnosti a nedostatečné financování armády jsou témata, která se po napadení Ukrajiny výrazně zviditelnila, a to nejenom v Rakousku. Od svých členů vyžaduje NATO investice do armády ve výši dvou procent hrubého domácího produktu. Rakousko, dle nejnovější zprávy ministerstva financí, vydává 0,74 %, ministerstvo obrany požaduje 1,5 %. Současný spolkový kancléř Karl Nehammer by chtěl do armády investovat minimálně jedno procento.

Ruku v ruce s tímto tématem vytanulo i jedno další, řekněme typicky rakouské, a sice neutralita. Oficiálně, v souladu s rétorikou z roku 1955, je možno použít poněkud kuriózní termín věčná neutralita. Zákon o rakouské neutralitě je součástí ústavy a je možné ho dvoutřetinovou parlamentní většinou zrušit. Zásadní podmínkou odchodu spojeneckých vojsk z Rakouska 25. října 1955 byla neutralita, následující den rakouským parlamentem slavnostně uzákoněná. Lze předpokládat, že neutralita je vnímaná většinou společnosti jakožto součást rakouské identity. Co si však pod tím přesně představit, je téma takzvaně na román. Oficiální stanovisko kancléře je jednoznačné = nediskutovat! Neutralita je, byla a bude; tak zní zkráceně jeho poselství.

Ve skutečnosti však debata probíhá již delší dobu, především na odborné úrovni. V žádném případě nejde o rozpravu celospolečenskou. Alexander Van der Bellen se vyslovil pro zachování neutrality, nicméně debatu nezavrhuje. Osobně je proti vstupu Rakouska do NATO. Tím se jeho postoj neliší od oficiálních stanovisek parlamentních stran s výjimkou NEOS (Nové Rakousko a Liberální fórum) a některých bývalých politiků nejčastěji z Lidové strany. Ti vstupují do debaty nejostřeji a s požadavkem témata neutrality a NATO otevřeně a zodpovědně projednat. Zjednodušeně řečeno, zastánci neutrality chtějí zachovat to, co se osvědčilo. Vyzdvihují povinnost nezasahovat do vojenských sporů a vidí Rakousko jako možného mediátora mezinárodních sporů. Případné členství v NATO není pro ně téma do diskuse. Naproti tomu mnohé, kteří cítí potřebu o neutralitě diskutovat, není možné označit za její jednoznačné odpůrce. Chtějí však poukázat na její slabiny a na to, že samotná neutralita stát neochrání. Uvažují nad tím, zda se nejedná o vyzobávání rozinek z dortu. Rakousko sousedí s členy Severoatlantické aliance a s neutrálními státy; o vlastní obranu se příliš nestará. Mnozí to považují za nesolidární vypočítavost, která se do dnešních časů nehodí.

Martin Burian (1960) je výtvarník, spoluvydavatel Listů. Žije v Dolním Rakousku.

Obsah Listů 3/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Burian

Z Rakouska: Prezidentské volby a v(d)ěčná neutralita

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu