Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Před deseti lety, 14. června 2012, zemřel ve věku 85 let Jaroslav Šabata, významný levicový myslitel a politik. Šabata byl homo politicus; svět politiky mu byl přirozeným živlem, vnímal jej všemi smysly a především kritickým rozumem na pozadí často bouřlivých proměn doby. V tomto článku se snažím vystihnout politickou osobnost Jaroslava Šabaty v souvislosti s jeho aktivitami zaměřenými na ideové formování polistopadové ČSSD v letech 1996–2004. Pro lepší porozumění této sociálnědemokratické etapě jeho politického vývoje však nemohu nezmínit hlavní momenty Šabatova politického působení v předchozích etapách a hlavní události vytvářející jejich společensko-politický kontext.
Zásadní vliv v Šabatově politickém vývoji mělo československé jaro. Jako reformní komunista byl v roce 1970 ze strany vyloučen. Podle svých slov komunistické přesvědčení ztratil již krátce po vstupu spřátelených vojsk a od té doby považoval komunismus za passé. Jeho novou politickou orientaci následně formovala zkušenost signatáře Charty 77. (Jejím mluvčím byl v letech 1978 a 1981). V Chartě se soustředily stovky disidentů od reformních komunistů přes křesťanské a sociální demokraty až k ekologickým, feministickým či mírovým aktivistům. Všechny sjednocovala idea třetího helsinského koše (lidských práv) a návrat Československa k právnímu demokratickému státu. Šabata patřil k nejagilnějším chartistům, za protirežimní aktivitu od normalizátorů vyfasoval devět let. Šabata patřil k levicovému křídlu disentu, které se formovalo kolem prohlášení 100 let československého socialismu (1978) a o deset let později v Hnutí za občanskou svobodu (HOS). Šabata byl spoluautorem jeho manifestu Demokracie pro všechny, v němž byl vysloven požadavek na obnovení politického pluralismu a zavedení sociálně a ekologicky orientované tržní ekonomiky. HOS se tak stal ještě před listopadovou revolucí první skutečnou politickou opozicí vládnoucí KSČ.
Hlavní politickou silou v prvních dvou letech po sametové revoluci se stalo Občanské fórum (OF) sdružující demokratické síly v širokém spektru zleva doprava. Primárním cílem OF bylo v prvních svobodných volbách (1990) porazit komunisty a přijmout novou Ústavu měnící Československo v demokratický právní stát. Šabata byl předním činitelem OF; v lednu 1990 byl za OF kooptován do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (FS), následně do jeho předsednictva a zároveň předsedal zahraničnímu výboru. První svobodné volby vyhrálo OF s polovinou celkově odevzdaných hlasů; proces demokratické transformace země tak získal plnou legitimitu. Šabata se stal poradcem předsedy české vlády Petra Pitharta a měl na starost česko-slovenské vztahy v složitém období dělení federace na dva samostatné státy. Šabata byl zastáncem udržení společného státu i za cenu přesunu řady federálních kompetencí na národní úrovně. V posledním půlroce existence Československa se snažil v tomto směru působit jako poradce předsedy FS Michala Kováče.
Jakmile se v počátcích devadesátých let dostává do centra politické pozornosti otázka ekonomické transformace, Občanské fórum se rozpadá na dva bloky – pravicovou ODS v čele s Václavem Klausem a spíše středově liberální Občanské hnutí (OH) v čele s Jiřím Dienstbierem. ODS prosazuje neoliberální model ekonomické transformace zapadající do globální atmosféry devadesátých let: podmínkou efektivní ekonomiky je volný trh s minimální rolí státu a co největší zeštíhlení sociálních transferů (politika austerity). Naopak OH, navazující na zaniklé HOS, nabízí spíše liberálně sociální model ekonomické transformace s aktivní rolí státu regulujícího trh podle sociálních a ekologických hledisek. V druhých svobodných volbách v červnu 1992 však OH zcela propadá a ODS se stává s velkým náskokem vítězem. Československo pak pod vedením Klausovy pravicové vlády (ODS, ODA, KDS a KDU-ČSL) řízeně směřuje k rozpadu a nástupnická Česká republika k ekonomické transformaci podle neoliberálních měřítek, jak je vyznává nová pravicová nomenklatura.
Od jejího obnovení v listopadu 1989 působily v ČSSD dva proudy – umírněný a radikální. V čele umírněného proudu stál první předseda Jiří Horák. Ten prosadil, že do prvních svobodných voleb půjde ČSSD samostatně a předpokládanému vítězi voleb OF nebude oponentem, ale spíše konstruktivně-kritickým partnerem. Vedení ČSSD bylo srozuměno, že hlavním úkolem vlády vzešlé z voleb bude přijetí ústavních základů nového demokratického pořádku, na kterém se budou muset shodnout všechny demokratické síly země. V prvních volbách však strana zcela propadla, nedostala se ani do parlamentu, a první dva roky transformace tak probíhaly bez jejího výraznějšího vlivu.
S krizí OF a posilováním pravicových sil v čele s ODS se v ČSSD prosazoval druhý názorový proud, že má-li úspěšně nabídnout skutečnou alternativu politického vývoje země, musí se stát vůči ODS radikální levicovou opozicí. Tento kurs byl víceméně jasný naprosté většině členů strany, ale mnohými byl zpochybňován, aby levicová ČSSD nebyla ostatními demokraty vykreslována jako přívěšek či relikt KSČM. Komunisté sice prvním polistopadovým vládám tvrdě oponovali, ovšem často z nepřekonaných normalizačních pozic. Toho zneužívala pravice, která každou levicovou alternativu polistopadového vývoje cejchovala jako návrat ke komunismu a takto odrazovala voliče od její volby. I když radikální proud ČSSD sílil, v jejím vedení a u většiny straníků stále př žíval duch umírněné konstruktivní opozice. Přesto v druhých svobodných volbách (1992) strana zaznamenala první výraznější úspěch, když ji volilo téměř 8 procent voličů a její kandidáti zasedli ve sněmovně.
Po druhých svobodných volbách bylo stále jasnější, že pokud se má v ČR zformovat funkční politické demokratické spektrum, jeho středo-levý pól má největší šanci se konstituovat kolem obnovené sociální demokracie. Ve straně sílil požadavek zaujmout radikální opozici proti nové Klausově pravicové vládě. Svého mluvčího si radikálové našli v Miloši Zemanovi. Zeman nebyl hluboce přesvědčený sociální demokrat (původně se hlásil k pravicovému liberalismu německé FDP), ale talentovaný politik s velkými ambicemi se v politice prosadit. Zpočátku podporoval program OF a následně OH. V ani jednom uskupení se však výrazněji neprosadil, a tak dospěl k názoru, že to může dokázat, jen když se stane hlasitým a nekompromisním kritikem všech polistopadových vlád, v jejichž čele nestojí on sám. Když si vyhodnotil, že mu k tomu může nejlépe posloužit opoziční ČSSD, tak do ní krátce před volbami 1992 vstoupil a byl za ni zvolen poslancem. Na hradeckém sjezdu ČSSD v březnu 1993 pak byl radikály zvolen jejím předsedou s jasným záměrem udělat z ČSSD nejsilnější stranu a dostat ji, jak říkal, do Strakovky hlavním vchodem.
Když krátce po volbě nového Zemanova vedení preference ČSSD vystoupily téměř na patnáct procent, byl to signál, že se strana vydává správným směrem. V následujícím dlouhém období však její preference stagnovaly a bylo zřejmé, že zemanovský radikalismus, kterým se strana vyznačovala, nebude stačit na to, aby vyhrála volby a vytvořila se kolem ní nová levo-středová demokratická parlamentní většina schopná sestavit vládu. Otázka, jak obnovit růst volební podpory strany, se stávala stále naléhavější. Ze Zemanova pověření jsem tehdy jako jeho poradce sepsal studii (Pragmatický posun), ve které jsem analyzoval trendy voličské podpory stran s důrazem na voliče sociální demokracie a nastínil představu jejich pravděpodobného vývoje. Z analýzy plynulo, že strana má mezi voliči velký potenciál a navrhl jsem metodu, jak by jej mohla mobilizovat. Doporučoval jsem zaměřit se na tzv. většinového voliče levicové a středové orientace, který vykazuje dlouhodobě nespokojenost s politikou tehdejší pravicové vlády, především pak v klíčových oblastech hospodářské a sociální politiky. Především v těchto oblastech měla ČSSD navrhovat alternativní levicová řešení. V orientaci na většinového voliče mělo jít především o účinnou komunikaci programu; ten měla ČSSD dobře nastavený, ale v kritice vlády argumentačně málo využívaný.
Řešení otázky jak vytvořit levo-středovou většinu kolem ČSSD, vyhrát volby a sestavit levo-středovou vládu předpokládalo přemýšlet o každé takové vládě jako koaliční. V poměrném volebním systému, který byl v Česku nastaven, nebylo možné předpokládat, že ČSSD bude volit většina voličů a takto získá většinu poslaneckých mandátů a možnost sama vládnout. ČSSD měla ale problém. V roce 1995 si na bohumínském sjezdu zakázala spolupráci s komunisty a republikány (tzv. bohumínské usnesení). Tento krok byl učiněn, protože pravice strašila, že ČSSD s nimi hodlá v případě svého vítězství sestavit vládu, což mohlo mnohé demokraticky levicové a středové voliče od volby ČSSD odradit. Otázka zněla: Usilovat, neusilovat o republikánské a komunistické voliče? Pokud ano, tak to znamenalo přizpůsobit se demagogické rétorice komunistických a republikánských lídrů, na kterou tito voliči slyšeli. To nejlépe pochopil Zeman, který svoji radikálně opoziční rétoriku vůči Klausově vládě podobně vyostřoval, zatímco ostatní lídři strany (Gross, Buzková, Špidla) racionálně cílili na voliče levého středu. Zisk 26 procent v následných volbách (1996) ukázal, že tato taktika byla úspěšná. ČSSD se stala jednoznačně nejsilnější stranou v spektru od středu doleva, což byl důležitý krok, aby se kolem ní do budoucna začala formovat levo-středová většina schopná ustavit vládu. K tomu důležitá poznámka. Zemanova radikální rétorika přitáhla část komunistických voličů, ovšem na republikánské voliče nepůsobila; jejich podíl se v těchto volbách oproti minulým ještě zvýšil.
ČSSD sice získala přesvědčivou většinu voličů od středu doleva, skončila však druhá za ODS. Ve sněmovně měla ČSSD, komunisté a republikáni stojedničkovou většinu, ale pro ČSSD byla společná vláda s nimi nemyslitelná (bohumínské usnesení). ČSSD tedy udělala gesto a umožnila sestavit Klausovi druhou pravicovou vládu, tentokrát menšinovou. Nyní bylo ještě zřejmější, že bude-li chtít ČSSD příští volby vyhrát a sestavit vládu, v Česku bude muset vzniknout levo-středová většina s ČSSD v čele. A je to za této situace, kdy do diskuse na toto téma vstupuje Jaroslav Šabata. Své názory vyslovil postupně ve třech článcích v Listech v období podzimu 1996 a jara 1997 (Odkud přichází a kam jde sociální demokracie? , O novodemokratickou alianci, O novém kritickém proudu).
Šabata již velmi brzy po listopadu předpovídal, že to bude sociální demokracie, která bude lídrem v politickém spektru od středu doleva, kolem které bude nutné formovat levo-středovou většinu, obdobně jako se formovala pravicová většina kolem ODS. Šabata ale přemýšlel o levo-středové většině jako strategické koalici, nikoli pouze o uskupení účelově sestaveném pro příští volby. Bylo mu jasné, že ČSSD to sama pouhým přetahováním voličů od jiných středových a levicových stran nedokáže. Jinými slovy, Šabatovi šlo o zachování dlouhodobé kontinuity levo-středové politiky schopné získávat většinu voličů a sestavovat vlády, anebo ovlivňovat pravicové vlády silným početním zastoupením v opozičních lavicích. Jen taková levo-středová koalice bude mít šanci udržovat dynamiku demokracie v sociálně progresivním kursu. Tuto koalici nazýval novodemokratickou aliancí.
Podle Šabaty se novodemokratická aliance neměla utvářet pouze v úzké stranicko-politické sféře, ale v celé občanské společnosti. Jinými slovy, měla být jak parlamentní tak mimoparlamentní (široce občanská). Šabata takto oponoval názorům M. Ransdorfa nebo P. Uhla, že pokud chce levice čelit korupční síle kapitálu, musí operovat mimo parlament, resp. mimo struktury stávající buržoazní moci. Šabata správně argumentoval, že levicová politika se praktikuje v celé občanské společnosti, tedy jak v parlamentu (v jámě lvové), tak mimo parlament, shora i zdola, a takto dokáže odolávat korupční síle kapitálu mnohem lépe. Šabata se tak jednoznačně postavil za parlamentarismus.
Novodemokratická aliance má být podle Šabaty dialogovou komunitou, která vtahuje do dialogu všechny společenské vrstvy a skupiny, a utváří tak dialogový model společnosti – novodemokracii. Šabata nepovažuje novodemokracii za jakýsi stav, do něhož mají vyústit dějiny, ale za jakýsi energický princip či formující princip lidské společnosti (Marx). Odtud pramení podle mne nejdůležitější Šabatův argument pro novodemokratickou alianci. Tato aliance obecně a sociální demokracie v jejím čele zvláště by se měla vyznačovat otevřeným dějinným kriticko-reflexivním myšlením. Jinými slovy, měla by udržovat otevřený horizont kritické reflexe a sebe-definice v souladu s proměnlivou sociálně politickou skutečností.
Víme, co chce Šabata říci. Novodemokratická aliance jako dialogová politická komunita nemůže být zapouzdřena v nějakých fundacionistických či esencialistických schématech politického světa. Pokud se tak stane, přestává být aliancí, tedy jednotou v plurálu či rozdílu, v níž se vnitřní dialog ztrácí. V jednání navenek se pak vnitřně potlačený dialog stává dialogem hluchých, kteří se vnímají jen jako partikulární nepřátelé. Vymezují se vůči sobě pouze negativně, nehledají, co mají či mohli by mít společného; takto demokracie upadá a mění se v občanskou válku. Zdá se, že Šabata se tak přikláněl jednoznačně k nějaké formě deliberativní demokracie.
Jinými slovy, novodemokratická aliance, která sama sebe chápe takto dějinně, musí uznat, že není nějakým privilegovaným poslem pravdy a morálky, ale musí zvažovat jejich různé perspektivy a i aktéry. Tato charakteristika otevřeného dějinného myšlení pramení z Šabatovy zkušenosti z disentu prožívaného jako solidarita otřesených – reformních komunistů, sociálních demokratů, liberálů, křesťanů, ekologických, feministických a mírových aktivistů – spojených v odporu k uzurpátorské moci při zachování její vnitřní plurality. Novodemokratická aliance má rozvíjet tuto zkušenost v nových polistopadových poměrech měnící obnovenou demokracii v novodemokracii solidárním úsilím všech demokratů o trvalé odstraňování všech překážek svobody, rovnosti a spravedlnosti.
I když Šabata říká, že vytvoření vnitřně pluralitní a solidární novodemokratické aliance vyžaduje, aby všichni její potenciální aktéři, včetně klasické sociální demokracie, vystoupili ze svých dosavadních ideových ulit a vzájemně se více otevřely, nemyslím si, že by to zrovna pro klasickou sociální demokracii mělo být něco těžkého. Politický subjekt, který nazýváme klasickou nebo tradiční sociální demokracií, nemá potíže s kriticko-reflexivním pohledem na společenský vývoj a způsoby, jak na něj reagovat. V tomto směru Šabata nevnášel do pojetí sociální demokracie, kolem níž se má formovat novodemokratická aliance, něco zcela nového a už vůbec ne cizího; spíše apeloval na to, co je, či mělo by být sociální demokracii tradičně vlastní: schopnost nové sebe-definice v souladu s měnícími se společenskými poměry. Když to sociální demokracie dělala, byla úspěšná; když to přestala dělat, upadala.
Konečně když Šabata klade otázku Odkud přichází a kam jde sociální demokracie, zbavuje její odpověď oné formy filozofie dějin, která předpokládá deterministicky předurčený (zákonitý) pokrok. Sociální demokracie se nevynořuje z dějin logicky a zákonitě, ale s notným přispěním nahodilosti, tak jako všechny historické jevy, i když ne zcela nahodile. Byly to konkrétní okolnosti a na ně konkrétně reagující lidé s úmysly vyvolat určité důsledky a proces učení se těmito důsledky, co zrodilo sociální demokracii. Jen tato schopnost učit se jak činit svět lidsky spravedlivější, pomáhala sociální demokracii stát se dlouhodobě něčím jako mainstreamovou politickou silou pozdní modernity. Pokud je Šabatův apel na dějinné myšlení apelem na opuštění dějin, které stojí za sociální demokracií, pak to ale byla klasická sociální demokracie (Jaurés, Bernstein, Ely, Rauschenbusch, B. a S. Webbovi a mnozí další), která, na rozdíl od komunistů, právě toto chápání dějin zásadně odmítla a pochopila, jak to trefně vyjádřil historik J. T. Kloppenberg, že každé její vítězství je nejisté.
Šabatova koncepce novodemokratické aliance či novodemokracie je jistě komplexnější, nastínil jsem jen ty její rysy, které považuji za nejnosnější a pro sociální demokracii, konkrétně pro ČSSD v jejím dnešním nelehkém postavení za výzvu. Tato koncepce by se dala jistě v některých ohledech posuzovat kriticky. Z mého pohledu vidím hlavně dva sporné momenty. Oba pravděpodobně pramení z Šabatovy zkušenosti reformního komunisty.
Šabata vidí jádro novodemokratické aliance ve spojení sociálních a křesťanských demokratů. To bylo velké téma dialogu západních marxistů a křesťanů (primárně katolických) pronikajících i do marxistických kruhů na východní straně železné opony. Jak se ale ukazuje na vývoji demokratického spektra, i toho polistopadového v České republice, sociální a křesťanští demokraté jsou spíše konkurenty v politickém úsilí o tvar solidární, spravedlivé a demokratické společnosti než strategickými spojenci, jakkoli tato konkurence nemá antagonistickou povahu. Pravdou ovšem je, že s nástupem pravicového populismu a konzervativního nacionalismu v posledních dekádách se mohou sociální a křesťanští demokraté více sblížit na obranu liberální demokracie. To mne přivádí k další kritické poznámce. U Šabaty není zcela jasné, jaký je jeho postoj k liberalismu; pokud jej spojuje s mělkým volnomyšlenkářstvím, proti kterému staví hlubší ideu kriticko-dějinného myšlení ve snaze zachránit univerzalismus před partikularismem, je to chyba (liberalismus není partikularismus). Konečně, Šabata chce být podle mne až příliš filozoficky hluboký, když se někdy ve svém pojetí dějinného myšlení dovolává Heideggera. Bylo nesčetněkrát doloženo, že Heideggerovo anti-moderní myšlení se minimálně částečně překrývá s jeho prokazatelným antisemitismem a obdivem k nacismu. V této optice je tedy Heidegger pro jakoukoli demokratickou, a rozhodně jakoukoli sociálnědemokratickou teorii nepoužitelný. Zdá se, že k Heideggerovi se Šabata dostal přes snahu některých neortodoxních marxistů skloubit Heideggera a Marxe.
Šabatův vstup do diskuse o nové levo-středové většině formující se kolem sociální demokracie měl obecnější teoretickou platnost, ale primárně se týkal politické konstelace v polistopadovém období druhé poloviny devadesátých let, kdy se u nás utvářelo dvojpólové demokratické spektrum – nejprve s vůdčím postavením ODS napravo a o něco později s vůdčím postavením ČSSD nalevo. Ještě za svého života mohl vidět, jak se ale možnosti pro uplatnění tohoto projektu vyvíjely.
V roce 1997 se rozdělila ODS v důsledku korupčních skandálů, Klausova vládní pravicová koalice se rozpadla, místo ní nastoupila Tošovského úřednická vláda a země kráčela k předčasným volbám (1998). V nich ČSSD poprvé jasně zvítězila a mohla sestavit většinovou vládu s KDU-ČSL a Unií svobody-DEU. Avšak především ze strany Unie k tomu nebyla dostatečná vůle a nakonec ani ze strany ČSSD, resp. jejího předsedy. Opakoval se tedy předchozí scénář jenom v opačném gardu, kdy ČSSD bylo ze strany ODS umožněno sestavit menšinovou vládu, jejíž víceméně nerušené vládnutí bylo jištěno tzv. opoziční smlouvou.
Celková bilance této menšinové vlády ČSSD nebyla rozhodně špatná; odstraňovala asociální důsledky neoliberální transformace předchozích Klausových vlád a stabilizovala fungování bankovního sektoru rozkolísaného nedávnou krizí. Fatálními pro budoucí vývoj ČSSD však byly přímé i nepřímé důsledky vládnutí skrze opoziční smlouvu, které popustilo uzdu politickému a ekonomického klientelismu, do něhož strana stále více zabředávala. Bezpočet korupčních afér, kterými prošla strana od té doby a které snižovaly její kredit, má kořeny v této době. Představa, že by se kolem opozičně smluvní ČSSD mohla vytvářet nějaká novodemokratická většina schopná odolávat korupční síle kapitálu se zdála za dané situace groteskní.
Přitom možnost uskutečňování šabatovského projektu v budoucnu v ČSSD zcela nevyhasla. V ČSSD stále působili mnozí, kteří tento projekt chovali v srdci a čekali na nové příležitosti, jak jej aktivovat. Pro projekt ČSSD, kolem které by se formovala koaliční levo-středová většina, však neměl její předseda sebemenší pochopení. Zeman i Klaus se vzdali představy, že by někdy mohli vládnout koaličně, dělit se s někým o moc. Představovali si, že jestliže se jejich strany staly většinovými lídry v protilehlých částech politického spektra, bude to tak navěky a střídavě, za opozičního souhlasu jedné ta druhá bude v klidu vládnout. Tuto perspektivu chtěli legitimizovat změnou volebního systému na většinový, což se jim naštěstí nepodařilo.
Určité šance vrátit se v nějaké podobě k šabatovskému projektu novodemokratické aliance se naskytla s příchodem Vladimíra Špidly do čela ČSSD v roce 2001. Zeman se funkce předsedy strany vzdal ze strachu převzít politickou zodpovědnost za prohru v následujících volbách (2002). Za opoziční smlouvy totiž preference ČSSD prudce klesaly a její volební porážka se jevila téměř neodvratná. I velká část voličů ČSSD z předchozích voleb byla opoziční smlouvou znechucena. Poté, co však Špidla krátce před volbami slíbil, že v případě vítězství ČSSD už opoziční smlouvu s ODS nepřipustí, preference ČSSD se prudce zvedly a ČSSD volby podruhé za sebou vyhrála.
Špidla měl rovněž šanci sestavit většinovou vládu (ČSSD, KDU-ČSL, Unie svobody), byť pouze se stojedničkovou sněmovní podporou, což plně využil. Šabata a možná i Špidla si mysleli, že i tato křehká většina by mohla být jakýmsi prazákladem budoucí novodemokratické aliance. Lidovci byli rozhodně vítaní a rovněž liberální US, která vznikla jako protikorupční odštěpek ODS. Špidla i Šabata proto chtěli tuto vládní koalici udržet co nejdéle. Ta pak sice vydržela celé čtyřleté volební období, ovšem od poloviny roku 2004 bez Špidly v jejím čele. Špidla se musel poroučet z funkce předsedy vlády i předsedy strany pod tlakem zemanovské frakce pod záminkou slabého výsledku strany ve volbách do EP. Pravým důvodem byla ovšem osobní nenávist bývalého předsedy vůči Špidlovi, a to hned z několika důvodů: Špidla si dovolil vyhrát prohrané volby, když stanul po Zemanově zbabělém odstoupení v čele strany; nepokračoval v Zemanově geniálním projektu opoziční smlouvy; způsobil Zemanovu prohru v prezidentské volbě, když nezajistil, aby pro něj hlasovali všichni poslanci ČSSD.
S odchodem Špidly z čela strany a vlády i s poradcem Šabatou, který stál v této době po jeho boku, končí historie šabatovského pokusu realizovat projekt novodemokratické aliance. Pozdější předsedové měli o ČSSD jiné představy, i když ty šabatovské se nikdy nevytratily. Vracely se čas od času v lepších časech, kdy strana nacházela odvahu se nad sebou kriticky zamýšlet a učinit lepší (projekt modernizace za J. Paroubka, pokusy o demokratizaci strany za B. Sobotky). Tato odvaha se ztrácela a s ní se začali ztrácet i voliči. Dnes ČSSD balancuje mimo parlament na hraně existence.
Stále však existuje v ČSSD dostatek členů (mezi staršími, kteří u toho všeho byli, i těmi kteří to znají jen z vyprávění anebo vůbec), kteří mají v srdci onu šabatovskou jiskru. A možná právě nyní, kdy mnohé staré končí a mnohé nové začíná, je ta správná doba ji zažehnout a zkusit to v ČSSD s levo-středovou většinou znovu. K odvaze k tomu nechť slouží tato Šabatova slova:
Urychlovat tříbení duchů i ve svém vlastním prostředí je pro sociální demokracii příkazem, nechce-li zplanět, chce-li naplnit svoje určení, chce-li představovat pevný politický i mravní fundament vlády, která nebude vůči korupční síle kapitálu povolná, chce-li vykřesat vládní koalici s jiskrou potřebnou k takovému obratu.
Oto Novotný (1958) je filosof a sociolog.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
