Miloš Bárta

Padesát let Pražského jara

Narodil jsem se uprostřed dvacátých let jako syn stavebního inženýra a vnuk tehdejšího ministra financí. Obklopen dostatkem, spatřil jsem za hospodářské krize i odvrácenou tvář tehdejší společnosti – spolužákovi přespávajícímu v zimě pod širým nebem omrzly nohy, na Strahově jsem viděl, jak lidé bydlí v tamních skalách.

Drama tehdejší doby probudilo můj zájem o politiku. Hodně jsem četl a v rozhovorech s přáteli o životě, umění a poválečném světě se nadchl pro myšlenku emancipace člověka. Měl jsem o ní jen beletrií zprostředkovaný obraz, ale kapitalismus byl pro mne neslučitelný s pravým lidstvím.

Po válce jsem vstoupil do komunistické strany. Tváří v tvář zpustošené Evropě, jak jsem ji viděl v Bosně a v Německu, jsem se cítil jako jeden z budovatelů nového světa. Tato hrdost spolu s nedostatečným vzděláním mně i nejbližším přátelům zároveň bránila kriticky vnímat antihumánní podstatu stalinismu. Po Slánského procesu a měnové reformě jsme začali střízlivěji posuzovat společenský vývoj a klást si hlubší otázky než dotud. Zůstávali jsme stoupenci revolučního odstranění kapitalismu, o Leninovi jsme nepochybovali, o sporu Stalina s Trockým však ano. Spisy tohoto spolutvůrce Října mě však nepřesvědčily, že by právě on představoval skutečnou alternativu k režimu Josifa Vissarionoviče.

XX. sjezd KSSS v nás vzbudil mnohem reálnější naděje – a také námi otřásl. O teroru třicátých let k nám prosakovaly zprávy už dříve. Ale Chruščovův referát, jehož výtah jsme si mohli přečíst, poskytoval nelítostný obraz režimu a stalinismus odsoudil, byť i nedůsledně a pod politicky neutrálním označením kultu osobnosti. Následován změnami v sovětské mocenské struktuře, propouštěním politických vězňů i zveřejněním Solženicynových děl otevřel doširoka prostor pro kritiku také u nás.

Během několika let ho začala zaplňovat v literatuře, publicistice a dramatické tvorbě, právě tak jako ve vědě a politice nová, mnohdy zvučná jména. Rodilo se nové ovzduší a my ve snaze porod urychlit se ocitali – a nikoli poprvé – v konfliktech s představiteli moci, jen váhavě se přizpůsobujícími Chruščovovu kursu. Pro své pochopení pro Nagyovu politiku v Maďarsku jsem musel opustit katedru základů marxismu-leninismu na filozofické fakultě, avšak unikl jsem vyloučení z komunistické strany. To se o něco později nepodařilo řadě mých přátel hledajících inspiraci v Titově Jugoslávii. Přeložil jsem návrh programu tamního Svazu komunistů, v němž mě zaujala otázka dělnických rad. Sekretariát ÚV KSČ tehdy zkonstruoval z diskusního kroužku levicových intelektuálů špionážní skupinu Klementa Lukeše a uvalil na tohoto slepce vyšetřovací vazbu. Pak ho vypověděl do Brna a tím zbavil rozsáhlého kruhu přátel, díky nimž obdivně překonával svůj životní handicap.

V šedesátých letech rostoucí hospodářské potíže přinutily vedení komunistické strany ke schválení ekonomické reformy. Hospodářství byla oblast, kde se nejcitelněji a pro režim nejnebezpečněji projevovala jeho neschopnost uspokojovat bez poruch potřeby obyvatelstva. V té době jsem pracoval na strojní fakultě ČVUT a přednášel sociologii, která v očích ideologů včerejška právě ztratila punc buržoazní pavědy. Ve smíchovském Závodě Wilhelma Piecka jsem v letech 1966–1967 zkoumal, jak se odbory podílejí na chodu závodu. Zjistil jsem, že při projednávání otázek společenské povahy mají tendenci měnit se v orgán samosprávy a ukládat úkoly vedení závodu. Očekával jsem, že při dalším rozvíjení reformy tato tendence zesílí. Uvedené problematice jsem se věnoval i v roce 1968 a prováděl šetření podnikových rad pracujících, jimiž nejpočetnější třída tehdejší společnosti významně podpořila reformní hnutí.

Vážné problémy tehdy vznikaly i v jiných oblastech společenského života, nejen v ekonomice. V západní části republiky považovali kritici režimu za hlavní politickou otázku současného zřízení nedostatek demokracie. Naproti tomu pro vedení strany na Slovensku, mělo-li obstát v očích národa, byla prioritou rovnoprávnost Slovenska, což vyžadovalo změnit stávající státoprávní uspořádání. První tajemník strany Antonín Novotný to považoval za ohrožení společného státu a někteří reformně ladění jeho odpůrci v Česku za zbytečnou komplikaci společného boje. Pozadím obou těchto postojů byl nepřiznaný český nacionalismus.

Také ve vztazích mezi generacemi narůstaly obtíže. Václav Havel při vzpomínce na jedno z představení v divadle Semafor napsal: Uchvátilo mne tím, jak totálně mimoběžné bylo všemu ideologickému. Vystihl tak propast zející mezi světem mládeže, jejím životním pocitem, jejími zájmy, sny a nadějemi, a mezi světem vládnoucí byrokracie, neschopné oslovit pravdami včerejška nastupující generaci a tím na ni politicky působit.

Zvlášť hluboký rozpor se vytvářel mezi vedením komunistické strany a českou a slovenskou kulturou v nejširším slova smyslu. Karel Kosík zdůrazňoval, že naše kultura se v těchto letech soustřeďovala na existenciální problémy člověka. Kladla základní otázku: Kdo je člověk? A proti oficiální koncepci člověka jako omezené, neproblematické bytosti bez svědomí, a tedy manipulovatelné a ovladatelné, chápala člověka jako tvora složitého, rozporného, nadaného svědomím a mravní odpovědností, tedy konec konců jako potenciálního revolucionáře. Tím napadala vládnoucí byrokratický režim, dovozoval český filozof, ne v tom druhořadém a následném, ale v samé jeho podstatě a východisku.

Proti Novotnému a jeho konzervativcům ztrácejícím kontrolu nad společností se tak postupně formovala široká opozice od technokratů přes reformátory, k nimž jsem s přáteli patřil, až po skupinku odpůrců socialismu. Na podzim roku 1967 bylo zřejmé, že se komunistická strana i společnost ocitly v hluboké krizi. Volba nového prvního tajemníka KSČ Alexandra Dubčeka nemohla znamenat více než první krok k řešení krize. Avšak velmi brzy se ukázalo, že její skutečné řešení odporuje velmocenským zájmům Sovětského svazu.

S kritikou tehdejší Dubčekovy politiky vystoupil bývalý první tajemník polských komunistů Edward Gierek. Zmínil se o poradě polské, sovětské a československé stranické delegace v roce 1968. Na večerním neformálním posezení vyprávěl Brežněv historku o setkání medvěda s vychloubačným zajícem, které ukončil medvěd s drsností jemu vlastní. Gierek, pobouřený neslýchaně hrubou anekdotou, zároveň dodal: Odpovědnost politika spočívá v tom, aby se neocitl v takové roli, v jaké byla v létě 1968 Dubčekova družina.

To je jistě závažná námitka. Nemohu ji však přijmout: jádru reformního hnutí nelze přisoudit odpovědnost za srážku s Kremlem. Rozpor mezi jeho směřováním a velmocenským zájmem Sovětského svazu byl příliš hluboký. Nebylo možno se mu vyhnout ani ho překlenout kompromisy, ústupky Dubčekova vedení a jeho snad opatrnějším, pragmatičtějším postupem. Sovětská věrchuška si o tom nečinila žádné iluze. Když sáhla k vojenskému řešení, byla si dobře vědoma závažnosti svého rozhodnutí a možných důsledků pro mezinárodní hnutí. Zároveň reformátoři v čele s Dubčekem byli pod rostoucím tlakem základních sil české a slovenské společnosti a vyžadovali rozchod s politickým a sociálním systémem, který stále nesl znaky doby, prostředí a podmínek, z nichž vznikl, tedy polofeudální zaostalosti, dlouholeté války a leninské revize marxismu. Z vlastní dvacetileté, těžkými obětmi vykoupené zkušenosti poznali, že sovětský model socialismu je pro moderní, vyspělou a demokratickou zemi nevhodný, že je jí civilizačně cizí a brání jí v rozvoji.

K vypracování vlastního modelu socialismu měly tvořivé síly roku 1968 jen krátkou dobu a sotva příznivé podmínky. Model nemá podobu uceleného literárního díla, nýbrž existuje ve formě jak psaných prohlášení, usnesení a proslovů, tak i v činech lidového odporu proti srpnové okupaci. Kdo se však blíže seznámí s rozhodujícími momenty vývoje v roce 1968, nebude pochybovat o jednom: že socialismus s lidskou tváří usiluje překonat nejen sovětský model reálného socialismu, nýbrž jde dále, hlásí se k myšlence emancipace člověka a k polidštění tohoto světa.

Pro mainstreamové publicisty je Pražské jaro uzavřenou, mrtvou věcí. Je-li však přerušené, jak připomíná název našeho panelu, pak díky svému étosu, své humánnosti dýchá a žije dál. A nejen v naší republice.

Otištěný text je příspěvkem z konference Pražské jaro 1968 a jeho dnešní vliv v Česku a Německu uspořádané v létě 2018 pražskou kanceláří Rosa-Luxemburg-Stiftung. Zazněl v prvním konferenčním panelu Současný pohled na přerušenou reformní cestu ČSSR.

Miloš Bárta (1925–2022) byl sociolog a historik, vysokoškolský pedagog, mj. člen Obrody

a obnovitel Masarykovy demokratické akademie. Kniha jeho vzpomínek by měla vyjít během roku 2023.

Obsah Listů 3/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Miloš Bárta

Padesát let Pražského jara

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu