Alena Wagnerová

Dvaačtyřicet setkání s Milošem Bártou

Probírám se svými poznámkami z našich rozhovorů. Kolik jich asi bylo během těch tří let, kdy jsme se scházeli nad jeho autobiografií, ptám se sama sebe a začínám počítat. Napočítám, že podle dat našich setkání jsme se sešli devětatřicetkrát. Nepřepočítala jsem se? Připadá mi to jako příliš vysoké číslo a počítám znovu. Ale je jich ještě o tři víc, dvaačtyřicet. První 25. března 2019, poslední 15. prosince 2021, krátce po pohřbu Petra Uhla, kterého se Miloš Bárta ještě zúčastnil. Půl roku nato odešel i on.

Prvně jsme se setkali v červnu roku 2018 na konferenci Rosa-Luxemburg-Stiftung k padesátému výročí Pražského jara. Účastnil se diskusního panelu o současném pohledu na jeho (násilím) přerušenou reformní cestu. Svým připraveným, obsahově bohatým diskusním příspěvkem mne zaujal natolik, že jsem se jej o následující přestávce zeptala, jestli bych s ním orálně-historickou metodou mohla pracovat na jeho biografii. Bylo by škoda, kdyby všechno, co on zažil a promyslel, nebylo zaznamenáno. A on ochotně svolil. Snad i proto, že jsme se už jednou, o dvanáct let dříve, minuli. Ve čtvrtém čísle Listů v roce 2006 Karel Hrubý ve svém článku Politická jara Karla Kosíka zcela opomenul, že Kosík byl členem zakladatelské skupiny odbojové organizace Předvoj a stal se komunistou ne teprve po osvobození, jak psal, ale ještě za války. Reagovala jsem kritikou a doplněním jeho činnosti v Předvoji v dalším čísle Listů v článku Ještě o Karlu Kosíkovi, a tím jsem si vysloužila Bártovu sympatii. Ani on nebyl s Hrubého článkem spokojen.

Po našem prvním setkání – nevím proč až za půl roku – jsme ale zvolili jinou metodu než rozhovor natáčet a pak přepsat, jak jsem s tím původně počítala. O každém období jeho života jsme spolu obsáhle, často při několika sezeních, hovořili, já mu přitom kladla řadu otázek a mnoho se přitom dozvídala. Byl to ale živý, ne abstrahující rozhovor. Na jeho základě on pak jednotlivé kapitoly psal sám, protože se mu přitom vybavovala ještě řada dalších detailů a vzpomínek. A měl i svůj rukopisný styl. Sotva by ale byl ke své autobiografii zasedl bez podnětu živých rozhovorů. Takže jakkoliv jsem mu často k vyprávěnému kladla otázky, byla jsem vlastně hlavně jeho posluchačkou. Když sluch mi přeješ, jak bych slovo zkazil? napadá mne – nechtěně – první verš jedné z básní Karla Krause. A musím dodat, že jsem tou posluchačkou byla velmi ráda.

Pandemie naše schůzky v roce 2020 proměnila v řadu telefonických rozhovorů jednou za týden. Trvaly obvykle skoro dvě hodiny, tak jako naše rozhovory v jeho bytě, a já jsem posluchačkou i tak zůstávala a dělala si poznámky, takže v oněch dvaačtyřiceti rozhovorech jsou i ty telefonické. V druhé polovině roku 2021 se už situace s covidem ustálila, takže jsme se mohli i několikrát sejít. A on, když jsem přicházela po schodech, už zase stál v otevřených dveřích pečlivě oblečen a s úsměvem na tváři. Vítal ve mně nejen posluchačku, ale i to, co bych nazvala ženstvím, ženstvím které chápal jako ideální hodnotu, která s mužstvím vytváří plnost člověka, přičemž mužství bylo pro něj stejně ideální hodnotou a závazkem jako ženství. Vzpomínám si přitom, jak mi jednou vyprávěl o půvabu ženy, se kterou se jednou v práci setkal, a kolik obdivu, laskavosti a čistoty v jeho slovech bylo.

Mezi Milošem Bártou a mnou byl věkový rozdíl jedenácti let. V dobách velkých dějinných zvratů, a to byla léta nejen jeho, ale i mého života, jsou rozdíly mezi jednotlivými generačními kohortami často jen desetileté. A tak tomu bylo i u Miloše Bárty a mne. Pro mou generaci byla kdysi v první polovině padesátých let ta jeho generací nadšených svazáků, které jsme rádi neměli, než se z nich na konci padesátých let pomalu stávali reformní komunisté, s nimiž jsme se, s otevíráním cesty k Pražskému jaru, společnou vůlí za humanizaci marxismu stali skoro jednou generací. Oni, narození ve dvacátých letech – mezi nimi i Miloš Bárta – tvořili velkou část kulturní elity československé cesty k demokratickému socialismu. A za tu mou generaci jsem i já jej teď poslouchala.

Náš první rozhovor mne překvapil tím, že jsme oba pocházeli z evangelického prostředí. Miloš Bárta vyrůstal v evangelickém sboru na Santošce na Smíchově, jehož kurátorem byl jeho otec, a chodil do sdružení mládeže, kde potkával i oba o něco starší pozdější zakladatele odbojové organizace Předvoj, Karla Hiršla a Jiřího Staňka, popravené 2. května 1945 v terezínské Malé pevnosti. Nečekala jsem, že se dnes ještě mohu setkat s někým, kdo je oba v pospolitosti mládí znal. A nemohu než teď Miloše Bártu citovat: Můj nejmilejší český básník byl Nezval, pořád si myslím, že to je poetický obr. Ale víte, koho měl nejraději Karel Hiršl? Koho považoval za svého básníka? Josefa Horu, hlavně Jana Houslistu. Mluvili jsme spolu. Chodil do sdružení jako já a do stejného gymnázia jako já. Měl jsem ho velice rád. Byl hezký, vysoký, vynikající basketbalista. Samozřejmě, že se na mne díval jako na kluka, který politice nerozumí, poněvadž je mladší, i když jsme se spolu třeba bavili. Totéž byl Jirka Staněk...

Do sdružení ale Miloš Bárta, když mu bylo přibližně patnáct, přestal chodit, protože se díky rozhovorům se starším kamarádem stal přesvědčeným komunistou. To ovšem znamenalo rozchod s hodnotami rodiny. Nikdo nesouhlasil, všichni mi to rozmlouvali včetně generála Staňka. Bylo to někdy na konci roku 1944, když mi řekl, že komunismus, jak jej poznal v Rusku jako legionář, pro nás není. Ale pro mé socialistické přesvědčení hrála velkou roli i sociálně kritická literatura, Upton Sinclair, John Steinbeck, Ivan Olbracht. Ale také poezie. Rozchod s hodnotami, které získal ve své rodině jako chlapec, jsem ale u Miloše Bárty nikdy nepozorovala. Myslím, že aniž si toho byl vědom, zůstaly v jeho podvědomí a byly v jeho životě samozřejmostí.

Setkávání s Milošem Bártou byla pro mne velkou radostí i darem. Mnoho jsem se od něho dozvěděla a také pochopila. Obdivovala jsem jeho paměť i elegantní věcnost jeho chování. A on ještě dál posílil mé vědomí o mimořádném významu Pražského jara jako nepřekonaného konceptu pro spojení demokracie a socialismu. I to je pro mne závazkem našich rozhovorů. A v mém srdci on ještě stále stojí u otevřených dveří svého bytu a vítá mne s laskavým úsměvem na tváři.

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka.

Obsah Listů 3/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Dvaačtyřicet setkání s Milošem Bártou

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu