Lukáš Jelínek

Temných stínů přibývá

Spor, zda se Rusko potýká jen s pokřivenou demokracií, s prezidentem se sklonem k autoritářství, nebo s nástupem nové totality, originálně rozlouskla mluvčí tamního ministerstva zahraničí. Koncem května označila za globální lež obecně přijímanou interpretaci románu George Orwella 1984. Prý v něm nejde o popis hrůznosti totality a totalitarismu, nýbrž konce, krachu liberalismu, který vede lidstvo do slepé uličky. Co taky čekat od země, jež ústy svého vůdce Putina válku, otevřenou agresi proti sousedovi nazývá speciální vojenskou operací, která má denacifikovat Ukrajinu a nastolit mír. Lukašenkovo Bělorusko už prodej knihy 1984, jež poprvé vyšla před třiasedmdesáti lety, dokonce zakázalo.

V Rusku se volí – parlament i prezident, byť se lze obávat, že cinknutě. Samotná demokracie, tedy vláda lidu, přesněji jeho většiny každopádně k zajištění spravedlivé a férové společnosti nestačí. Důležité jsou mantinely dané právním státem, v němž se každému dostane stejného zacházení. Kandidovat může kdokoli kamkoli, existuje prostor pro opozici (nejen pro její imitaci, kterou v Rusku obstarávají komunisté a krajně pravicoví liberální demokraté), žádný názor není ostrakizován a dochází k dělbě moci.

Filozof Roger Scruton dodává, že demokracie sama osobní a politické svobody nemůže zajistit, pokud nejsou přítomny instituce občanské společnosti. A přestože již od časů Platóna a Aristotela dochází k jejímu zpochybňování, ať už coby vlády lůzy, nebo vlády peněz, těžko vymyslet lepší a stabilnější uspořádání správy věcí veřejných.

Český premiér a předseda ODS Petr Fiala v sobě nezapře politologa, v dubnovém rozhovoru pro Deník tak uvedl: Osobně jsem hluboce přesvědčen, že demokracie, a klidně ji nazvěme liberální, je nejlepší forma vlády, jakou máme. Pro lidi nejdůstojnější, zajišťující největší prosperitu. A hlavně má fantastickou schopnost napravovat chyby, které dělají politici při svém rozhodování. Důležité je uvědomit si, že demokracie není definitivní stav a není to nic statického. Je to neustálá cesta k cílové představě demokracie. My svádíme boj o kvalitu demokracie, o míru svobody, kvalitu institucí. Ten se vede v různých zemích a vede se i u nás.

Poznámka o dynamice demokracie a její schopnosti napravovat chyby je klíčová. Díky tomu se vyvíjejí i demokratické politické strany. Například ODS kdysi bývala s občanskou společností a nejrůznějšími neziskovkami na štíru. Letos v květnu však její lídr předal Cenu Arnošta Lustiga za zásluhu o udržení a rozvoj celospolečenských hodnot, jakými jsou zejména odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost, zakladateli jedné z nejznámějších českých neziskových organizací Šimonu Pánkovi.

Když je řeč o ODS, zmiňme, že k faktorům ohrožujícím demokracii patří nadřazování peněz a neviditelné ruky trhu zájmům občanů nebo papalášské manýry, které veřejnost zejména v devadesátých letech znechutily natolik, že vedly k pozdějšímu vzestupu populistických a extremistických hnutí. Pro pořádek dodejme, že papalášství stále nevymizelo – stačí si vzpomenout na oslavu narozenin severočeského politika Petra Bendy v jeho teplickém hotelu, na níž v době přísné covidové uzávěry dorazili nejen podnikatelé, ale i politici či soudci, zkrátka ti, kteří by měli jít v dodržování pravidel příkladem.

Stejně jako demokracie ještě nezajišťuje bezpečnost státu před agresí diktatur, pouze výrazně eliminuje hrozbu válek mezi zeměmi, jež ji vzývají, tak není ani zárukou prosperity. Spíš se dá říct, že aby demokracie přežívala, potřebuje přijatelnou životní úroveň obyvatel. To by si měl uvědomit i Fialův pravicový kabinet. Čím víc bude lidi drtit inflace, ekonomická i energetická krize, tím budou náchylnější naslouchat hlasatelům jednoduchých receptů. Ve finále tím může utrpět nejen pověst České republiky coby země, která není lhostejná k utrpení druhých, ale i naše vnější bezpečnost. Určitě se zde najde také dost těch, jejichž nenechavé ruce mají tendenci ohýbat demokratický právní stát. Odstrašujícím příkladem nám budiž Orbánovo Maďarsko či Kaczyńského Polsko. Zatím jsme v mezinárodním žebříčku Index demokracie (vydává jej britský týdeník The Economist) vedeni jako demokracie s vadami a držíme solidní devětadvacátou příčku.

Podle filozofa Johna Deweyho není hlavní hrozbou demokracie fakt, že existují totalitní státy, ale totalita v samotném člověku, jeho postojích a v institucích. Odtud vítězství autority a vznik závislosti na vůdci. Politolog Giovanni Sartori potom na opak demokracie pasoval autokracii.

Ty tam jsou časy, kdy termín diktátor neměl negativní zabarvení. Ve starém Římě byl za mimořádných okolností na příkaz senátu jmenován na půl roku jedním z konzulů diktátor s neomezenými pravomocemi. Když Garibaldi v roce 1860 sjednocoval Itálii, prohlašoval se za diktátora se vší hrdostí. O pár desítek let později se ale začaly rozšiřovat režimy, v nichž docházelo k takovému zneužívání moci jedinci, rodinami, armádami či stranami, že nebylo pochyb o jejich zločinné povaze. Pro dvacáté století byly typické vojenské diktatury v Latinské Americe či osobní diktatury v Africe. A zdaleka všechny nevymizely.

Vedle autoritativních režimů se ale začaly též rozšiřovat režimy totalitní. Společné mají násilí. Leč zatímco autoritářům jde jen o udržení se v sedle, i za cenu omezování opozice či zneužívání policie a armády, totalitáři chtějí ovládnout celou společnost. Drží si kontrolu nad masovou komunikací a sociálními i ekonomickými organizacemi, ale navíc lidem vštěpují propracovanou ideologii. Zatímco o možné existenci osvíceného autoritáře bychom ještě vášnivý spor vést mohli, přínosy totality jsou bez diskuse nulové, ačkoli se s ní občané držící ústa a krok mohou smířit.

K dalším jejím poznávacím znamením patří absence autonomie společenských struktur a nepolitické sféry, monopol na kulturu, vůdčí úloha jediné strany, ovládnutí státních struktur představiteli vládnoucí partaje, absence legální či pololegální politické opozice, masový teror doléhající na celou společnost, politická mobilizace obyvatel nebo snaha o expanzi.

Teoretici se neshodnou, zda k totalitě nutně patří teror a centrálně řízená ekonomika. Do značné míry to ale souvisí s postupujícími zkušenostmi. Zatímco filozofka Hannah Arendtová měla coby předobraz německý národní socialismus a sovětský bolševismus, Giovanni Sartori už posuzoval další poválečné totalitní režimy. Filozof Václav Bělohradský zase nedávno v Salonu Práva připomněl: Základní principy totalitní vlády včetně koncentračních táborů patřily k Západu dávno před komunismem a nacismem, vládlo se tak ale jen v koloniích. Teprve přestěhování totalitní moci do Evropy vyvolalo šok, který slovo totalitarismus vyjadřuje.

Známá je též pře o Československo po roce 1968. Bylo, nebo nebylo totalitním státem? Václav Havel v eseji Moc bezmocných (1978) píše o post-totalitě, v níž pověstný zelinář dává za výlohu nápis o proletářích všech zemí ne z donucení, nýbrž jako gesto přizpůsobení a loajality vůči vládnoucímu režimu.

Jestli tenkrát, a ještě více po nástupu Michaila Gorbačova v Sovětském svazu totalitní obruče praskaly, tak nyní se v Rusku, ale i Bělorusku opět utahují šrouby. Zatímco si však běloruský diktátor Lukašenko vystačí s udržováním vlastní autoritářské moci, Vladimír Putin za přispění svých poradců i pravoslavné církve vybrušuje celistvou ideologii, jež popisuje boj chrabrého ruského národa proti fašistickému a dekadentnímu Západu. Zapomenut je komunismus, nyní kvete nacionalismus opírající se o slovník krajní pravice.

O zevrubný popis se 20. května v rozhovoru pro web Českého rozhlasu pokusil politolog Jan Holzer. Mimo jiné zmínil narativ, podle kterého má Rusko imperiálně-autoritativní mentalitu. Odtud též odpověď na otázku, proč je pro Putina tak snadné udržet se u moci. A když padne, není nepravděpodobný scénář nástupu jiného dogmatika, nebo drsné občanské války.

Kdepak konec dějin či vítězství liberální demokracie. Temné stíny se opět množí a my bychom je měli umět rozpoznávat a pojmenovávat. Nejen kvůli Rusku a válce na Ukrajině, ale i v našem vlastním zájmu. Můžeme si namlouvat, že demokratické principy jsme si definitivně osvojili a demokratické instituce pevně vyztužili. Jenže autoritáři nastupují plíživě, leckdy pod maskou demokratů. Přestože politické spojenectví nutí Fialovu vládu, aby to bagatelizovala, tak mračna jsou už nad Budapeští i Varšavou a extremistům roste hřebínek napříč vyspělou Evropou.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor.

Obsah Listů 3/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Temných stínů přibývá

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu