Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2022 > Číslo 3 > Hynek Skořepa: Ukrajinské paralely

Hynek Skořepa

Ukrajinské paralely

Antonín Rašek v předešlých Listech varoval před porovnáváním situace na Ukrajině s děním ve střední Evropě před druhou světovou válkou. Je to podle něj ahistorické, nacházíme se v odlišných podmínkách (existence zbraní hromadného ničení). Jisté paralely však přece shledávám – ve spoléhání agresora na politiku appeasementu ze strany západoevropských demokracií či v roli ruského ministra zahraničí Lavrova, sehrávající pro Putina obdobnou úlohu, jakou měl Hitlerův ministr von Ribbentrop. Také proces s válečnými zločinci podobný Norimberskému nás zřejmě nemine.

Ruský vládce se neúspěšně pokusil řešit vnitřní problémy agresí vůči sousedům, stejně jako tak učinilo již nespočet „vůdců“. Přestože v Rusku má za sebou vysokou podporu obyvatel, jeho rozhodnutí bylo naprosto scestné. Blesková operace spojená s výměnou vlády v Kyjevě neuspěla a vleklá válka strhává Rusko do propasti. Místo obnovy velmocenského postavení je nadále oslabuje. Odstřižení od evropských trhů povede ke stále větší ekonomické závislosti na Číně, která má eminentní zájem o suroviny na Sibiři. To není dobrá zpráva pro zbytek Evropy. Přiznejme si, že rusko-ukrajinský konflikt je válkou o zdroje a trhy. Rusko je sice agresorem, ani zbytek Evropy však není zcela bez viny.

Pravděpodobně za takový názor budu kritizován, jsem však přesvědčen, že anexe Krymu na přelomu února a března 2014 byla z ruské strany pochopitelná, šlo vlastně o obnovení kontroly nad územím, které Rusku dříve patřilo a které je nezbytné pro existenci ruské černomořské flotily. Bez Krymu Rusko nemůže být velmocí. Že jí nemůže být bez celé Ukrajiny, jak se snaží namluvit Vladimír Putin svým příznivcům, si rozhodně nemyslím. Že byla anexe Krymu a narušení územní integrity Ukrajiny hrubým porušením mezinárodního práva, je fakt. Tím ovšem bylo i odtržení Kosova od Srbska, které proběhlo s podporou Západu. Mnozí před tím marně varovali, mimo jiné bývalý čs. ministr zahraničí a zvláštní vyslanec OSN v bývalé Jugoslávii Jiří Dienstbier.

O Krym usilovalo Rusko, sužované nájezdy krymských Tatarů, již od přelomu 17. a 18. století. Po prohře v rusko-turecké válce (1768–1774) uznalo Turecko nezávislost krymského chanátu – pod ruským protektorátem – a ten byl poté připojen k ruskému impériu. K Ukrajině byl Krym administrativně připojen 19. 2. 1954, kdy chtěl sovětský vůdce Nikita Chruščov přenést do reality „zrození“ nového sovětského člověka, které se ovšem nakonec ukázalo neúspěšným. K „darování“ poloostrova došlo při příležitosti výročí Perejaslavské rady, schůze představitelů Ruska a ukrajinských kozáků v lednu 1654, která přijala dohodu o připojení levobřežní Ukrajiny k Rusku – často se nepřesně mluví o spojení Ukrajiny s Ruskem.

Po neúspěšném ruském pokusu o dobytí Kyjeva v únoru letošního roku bylo zřejmé, že Rusku nejde pouze o „legalizaci“ okupace Krymu a vytvoření nárazníkových pseudostátů, nýbrž o úplné odříznutí Ukrajiny od přístupu k moři a její degradaci na vazalský státní útvar (v podstatě protektorát). Souhlasím s prezidentem Zelenským, že Ukrajina nemá jinou možnost než bojovat až do vítězství, tedy vyhnání agresora ze svého území. Podlý ruský útok bez vyhlášení války není žádnou „speciální vojenskou operací“, nýbrž bezskrupulózní agresí proti suverénnímu státu. Válku ukončí až Putinův pád, který si ovšem Rusové budou muset zajistit sami. I pokud to nedokážou, dříve či později Putinova éra skončí. Tehdy se znovu objeví pouze odložený problém, co dál. Jak krásně napsal také v minulých Listech historik Jan Rychlík – Putin už nebude, ale Rusko zůstane.

Rusko přes všechny nedostatky a relativní slabost (na to, že je největší zemí světa) nelze vojensky porazit a ovládnout. Nedivme se ruským snahám zajistit si západní hranice, všichni novověcí útočníci Napoleonem počínaje přicházeli odtud. Z  ruského pohledu byl Stalin skutečně úspěšným státníkem. Za jakých okolností toho dosáhl a že šlo o jednoho z největších masových vrahů v dějinách, je druhá věc. Dokážu se dokonce vcítit do Putinova myšlení a souhlasit, že rozpad SSSR byl (ovšem jen z ruského pohledu) největší geopolitickou katastrofou 20. století.

Moje máma v posledních letech několikrát navštívila Rusko jako průvodkyně. Vyprávěla o děsivých názorech místních lidí. Byla šokována postojem k Západu a obhajobou ruské výjimečnosti. Krátce před vypuknutím konfliktu naopak provázela ukrajinskou skupinu v Brně. Překvapilo ji vyjádření Ukrajinců, že se Rusů nebojí, což později dokázali.

Ničení vojenských cílů na ruské straně hranice ukrajinskými silami, pokud by bralo ohled na civilní obyvatele, je legitimní a možná se ukáže nutným. Plné přenesení vojenských operací na ruské území by ovšem bylo problematické a vedlo by ke sjednocení postojů Rusů napříč světem. Ani německé pokusy poštvat během druhé světové války ruské emigranty před bolševickou revolucí proti Sovětskému svazu nebyly příliš úspěšné. Matička Rus stála v myslích Rusů téměř vždy o něco výš než ideologie. Nezapomenu na vyprávění dědečka mé spolužačky ze „základky“. Přistěhoval se do Boskovic ze Slovenska. Za války musel narukovat do slovenské armády a byl poslán jako řidič na východní frontu. Po čase se s kamarádem domluvili, že už toho mají dost a že se nechají zajmout. Vyprávěl, jak dobře živení a vybavení Němci ustupovali před hladovými sovětskými vojáky ve špinavých a roztrhaných uniformách, protože ti bojovali za osvobození své vlasti.

Hynek Skořepa, Letovice