Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2022 > Číslo 2 > Alena Wagnerová: Co jsem se dozvěděla díky zpoždění

Alena Wagnerová

Co jsem se dozvěděla díky zpoždění

Pokud se nemýlím, je Švýcarsko dnes poslední zemí v Evropě, kde vlaky ještě jezdí na minutu přesně. Švýcarům se prý to už ale přestává líbit, zdá se jim, že se ve zpoždění vlaků začínají opožďovat za Evropou, a rádi by se jí v tom vyrovnali. Někteří už jsou toho mínění, že je čas na referendum, v němž by se měli vyjádřit k tomu, jestli by se vlaky neměly raději zpožďovat než jezdit na minutu přesně jako dosud.

Tyto problémy my ovšem už dávno nemáme. A já jsem si už před několika roky navykla do každé cesty vlakem přes sto kilometrů s přesedáním už předem zakalkulovat možné zpoždění a mít nejméně dvacet minut na každý přestup. Že se ale právě jízda ve zpožděném vlaku může stát nečekanou příležitostí dozvědět se mnoho o tom, co si u nás lidé myslí o zemi, ve které žijí, jak jsem to zažila při své poslední cestě z Prahy do Německa, jsem ale vskutku nečekala.

Začalo to tím, že mne paní v pokladně pro mezinárodní jízdenky na hlavním nádraží upozornila na to, že v důsledku větrné bouře (bylo to 19. února), která se přehnala Evropou, není vyloučeno, že i na trati Praha–Cheb bude přerušena doprava, a proto by bylo lepší jet už ranním vlakem v půl deváté, abych vlak do Norimberka ve 13.36 určitě stihla. Dala jsem na její slova, jenže krátce před Plzní nás vlakový rozhlas upozornil, že musíme pro zátaras na trati vystoupit na plzeňském nádraží a dál pokračovat autobusem, který na nás bude čekat před nádražím. Když nás ale v Plzni z vlaku vyložili, byli jsme ponecháni sami sobě, čímž se ale mezi námi, ztracenci, začal vytvářet pocit sounáležitosti, až jsme nakonec společnými silami autobus do Chebu našli a všichni se do něj vecpali. Další překvapení nás

ale ještě čekalo. Když se kolem dvanácté na ukazateli směru objevilo slovo Cheb, vyjel náš autobus najednou ze silnice ve směru Kynžvart a řidič zastavil nedaleko nádraží, kde už stál vlak, jímž jsme teď měli do Chebu dojet. Když jsme se k němu ale celí uspěchaní přiřítili, ukázalo se, že pojede přibližně za hodinu, což nás ještě víc sblížilo.

A mně bylo jasné, že vlak do Norimberka už stihnu sotva. Starší paní, která seděla proti mně na svém kufru a spěchala jako já do Chebu, mi na svém smartfonu ochotně našla všechny další spoje do Norimberka – jeden horší než druhý. Strojvůdce, který v prvním vagoně spokojeně jedl nudle, mne ale ujistil, že on do Chebu určitě dojede do půl druhé a já vlak do Norimberka jistě stihnu.

Zatímco mně nezbylo než se uklidnit, cestující už mezitím spolu začali vést řeči. Paní se smartfonem ale brzy přešla od obvyklého nadávání na zpoždění českých vlaků na nebezpečnost očkování proti Covidu a očkování vůbec. Tak třeba autistických dětí u nás přibývá, protože jsou dnes očkovány proti třem nemocem naráz, a ne postupně jako dřív. A to je nebezpečné pro dětský mozek. Ona se prostě očkovat nedá, ať si naše vláda říká, co chce. „Ta nová ale nevypadá špatně,“ řekla jsem. „Prosím vás, je to ta nejhorší, jakou jsme kdy měli.“ „Ale ten Bartoš mi tak špatný nepřipadá,“ namítla jsem.“Dyť je to feťák,“ vykřikla, „to nevíte?“ A začala vytahovat další a další svinstva, která se u nás dějí, takže čím víc se náš vlak blížil k Chebu, tím bylo jasnější, že ona na Česku nenajde ani chlup dobrý. Jen o Babišovi ani slovo neřekla. A já v tu chvíli pochopila, že s ní teď s námi harcují i tisíce a desetitisíce těch, kteří jej volí, protože věří babišovštině.

Svou životní naději našla ale i ona, a to ve velkém supermarketu za hranicemi, kam každý měsíc jede nakupovat, protože v Německu mají výborné a zdravé potraviny, daleko chutnější a kvalitnější než u nás, třeba jen to máslo. Maso kupuje už jenom tam.

Díky zpoždění poučena o náladě ve středostavovských Čechách jsem v Chebu vystoupila, a na druhé straně nástupiště už na mne čekal vlak do Norimberku.

Teď bych jen ráda věděla, jak má spolucestující zvládla Fialovu cestu do Kyjeva.

Alena Wagnerová (1936) je spisovatelka.

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.