Ivan Pros

Zapomeňte na Herostrata

Jsou vzpomínky, které si vás najdou v nečekaných situacích, třeba i zdánlivě bez důvodu. Aniž by se co řeklo, vytanou a jsou tady. Jedna z těch přátelských (mohou to být i nemilé, otravné potvory) mě navštívila v prvních válečných dnech ruského tažení na Ukrajinu. Byla to vzpomínka, pěkně už zešedlá, na dva skvělé Václavy, pana Vosku a pana Postráneckého, a jejich postavy ve hře Zapomeňte na Herostrata ruského dramatika Grigorije Izraeliče Ofštejna kdysi dávno v Komorním divadle. A najednou je to tady zpátky, zase Rusko a Ukrajina, až jsem se zarazil, jak je to časové. Jak to tehdy vlastně bylo?

Ušlápnutý mužíček Herostratos se doma pohádal s tchýní, měl vztek na všechny a na celý svět, měl sirky a v náhlém pohnutí se rozhodl, že to takhle nenechá a že jim doma a vůbec všem tady v Efezu ukáže, koho to vlastně všichni přehlíželi a opomíjeli.

Škrt, a bylo to. Artemidin chrám byl v plamenech. Zrovna na narození nového kralevice a budoucího egyptského faraona. Takže to mohlo být promyšlenější, než jen jednání v nějakém afektu. Plameny šlehaly k nebesům, Artemis volala ve zmatku tátovi, zavírala na Olympu okna a kouř bylo cítit až v Makedonii.

Herostratos byl odsouzen a popraven, ale nádavkem soudci ještě rozhodli, že bude jeho jméno navždy zamlčeno a utajeno, aby nebylo inspirací a návodem pro nějakého dalšího ohnivého teroristu. Konspirace se ale nezdařila a žhářství se po čase stalo nejjednodušším prostředkem zkázy, demonstrací něčí nenávisti a odporu.

Nepotřebujete k tomu, kromě sirek (zapalovače), vůbec nic. Dokonce možná ani moc odvahy nebo revolučního zápalu. Však se to potom po Herostratovi hojně používalo. Vzpomeňme třeba van der Lubbeho, byl-li to vůbec on. Prý si musel, aby to berlínské monstrum větší než chrám v Efezu vůbec pořádně celé hořelo, přinést dva kanystry benzínu.

Požáry jsou i apolitické, jako třeba u nás na vsi. Když soused vypaloval na louce stařinu (to víte, že se to nesmí), zapomněl na vítr (východní), který už tak dost foukal a dál se ještě zvedal. Zapomněl, jak to s těmi sirkami někdy chodí. Ohýnek přeskakoval z trsu trávy na trs, vítr si s plamínky pohrával, šířka ohnivého záběru rostla. Přestože bylo ve středu domluveno, že se sirény kvůli všeobecně napjaté situaci s válkou na Ukrajině tentokrát zkoušet nebudou, u nás se sirény třikrát za sebou silně rozezněly. Teprve hasiči dvou vesnických sborů zastavili oheň pár metrů před sousedovou chalupou. Kdo bude hasit Putinův válečný požár?

Norimberk nebo Lužniky, lidé to dnes dávají dohromady. Tam se teprve zažínají herostratovské uhlíky nových ohňů, tam propukají vášně živící válečný požár. Oba vůdci bývají nyní srovnáváni a stavěni na roveň. Mezi Norimberkem a Lužnikami je ale přece jenom viditelný rozdíl, i aktéři se liší.

Mein Führer se tehdy netajil herectvím a duchovní rozměr události přivolával divokými gesty z nebe. Vladimír Vladimírovič po celou dobu projevu na open air v Lužnikách vypadal, jako by byl na propustce z muzea voskových figurin. Je to ta kremelská tradice? V jeho provedení se důvěra v jednotu a vítězství line odněkud z vnitřku jeho svalnaté, nepřemožitelné, širé hrudi, jako by měl nějakou vnitřní mýtickou podstatu, o které nelze pochybovat, a která současně zakrývá jeho osudový omyl. Mluvil přesvědčivě, publikum rezonovalo se svým Adolfem a o duše tisíců přítomných sváděli souboj andělé se satanášem.

Bude Putina někdo soudit? V Norimberku se to podařilo, ale tady to jisté není. Kdyby žil o sto let dřív, mohli by ho soudit třeba jako v Čapkově Zločinu v chalupě před velkou porotou. To bylo přece takhle nějak; soudce povídá:

Vstaňte, obžalovaný, tady žaloba vás viní, že jste zabil svého tchána Františka Lebedu, Tak co, cítíte se vinen? Ne.

Zabil jste ho? Jo, to bylo skrz to pole. Von řek, že to pole prodá Joudalovi.

Takže, zabil jste ho? Jo. Cítíte se vinen? Ne.

Ale zavraždit starého člověka pro vás nic není?

Dyť říkám, to bylo skrz to pole.

Ono by to s tím Vondráčkem mohlo mít něco do sebe, ta selská podstata. Tím spíš, že ani Rusům nelze upírat, jestli ta pole opravdu mohla patřit k sobě, a třeba mu i tu kozu vydojil, ale Vladimíre Vladimíroviči, vzal by Vondráček na tchána novičok a na sousedy bombu a na lidstvo atomovku? Co tomu řeknou v Haagu? Že jste se člověče musel vůbec narodit!

Ivan Pros

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Ivan Pros

Zapomeňte na Herostrata

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu