Jak se to píše? ptá se slečna za přepážkou staršího pána při vyplňování podacího lístku. Jak to slyšíte, Šafr, odpoví pan Šafr, který si doma nechal brýle. Nebo je to pan Šafer? Schaffer? Jak to vlastně pracovnice pošty slyší? Záleží asi dost na její mateřštině. Jestli to není čeština, bude domluva poněkud problematičtější.
Jména a příjmení se mohou psát neintuitivně. Nositelé takových jmen pak nesou celoživotní úděl představovat se i se svým přízviskem. Jmenuji se Nowak s krátkým a a s dvojitým vé, Langrová bez e, Baszta psáno se sz.
Každý jazyk se vyznačuje ji-
ným vztahem mezi mluvenou a psanou formou. Zvuk, který označujeme [c], se v češtině píše jako c, v němčině c nebo z, v angličtině ts nebo tz. Pan [cajicek] je Vídeňák jako poleno a má sice vzdálené příbuzné Zajíčkovy od Znojma, necítí však k původní české výslovnosti žádnou nostalgii. Došlo k erozi háčku a čárky a na zavolání vyslovené s českým [z] už se pan Zajicek neotočí. Když ale pan Zajicek z Vídně i jeho moravský bratranec z devátého kolene přijedou do Londýna, na poště už to fungovat nebude. Mister Zadžisk. Už vás někdy vyvolávali na letišti? Třeba ano, většinou byste si toho nevšimli.
I když se němčina, mateřština pana Zajicka, píše dosti odlišně, pořád patří k jazykům foneticky velmi podobným češtině, proto je velká většina českých jmen pro německy hovořící docela bez problému dekódovatelná. V Německu jsem Tichák bez ť, místo toho má t na začátku přídech, a moje ch je měkčí než u nás v Česku, pořád je to ale víceméně moje jméno. Na frankfurtském letišti bych asi na volání zareagoval. Američané i Britové váhají, jestli jsem [tykák], nebo [tyčák]. Ve Francii jsem jednoznačně [tyša]. Francouzi se v hodinách o evropské reformaci učí o jistém českém kazateli jménem [žán y]. Moje kolegyně Hejhalová minulý rok na Sorbonně seznala, že bude lepší si pro příště zvolit přezdívku. Každý Francouz se po prvním [ež-al] pokusu o vyslovení jejího jména zasekl. Pro dlouhé jarní večery doporučuji např. www.ttsreader.com.
V češtině se vždy snažíme pana Zajicka i ostatní cizince skloňovat, přijdou-li nám na jazyk. Jules Verne je příklad jednoho z těch, které si čeština vyloženě vychutnává. Psaná forma francouzského jména zní měkce, proto ho nejčastěji skloňujeme jako Julese. Jste znalcem díla Julese Vernea. (MF DNES, 20. 10. 2018)
Redaktorka jistě v interview nezmínila [žylese] ani [julese], ale [žyla], proč tedy pak nenapíše třeba Jula? Asi by pak zase nebylo patrné, o koho jde, a četli bychom [jula], a ne [žyla], jako by se jmenoval Jul. Julesa taky nepíšeme, to by už ta psaná s mluvenou formou nesouvisela vůbec a četli bychom zase [julesa] jako Mánesa. Mohli bychom se jedině přeučit zavedený způsob vyslovování a skloňování a mluvit o [žylesovi] jako mluvíme o [dymasovi], a nikoli o [dymovi], i když je Alexandre v 1. pádě Dumas bez vysloveného s. Násilné přeučování ale českým jazykům moc nejde. Podobně mluvíme o [žakovi širakovi], a ne [žakesovi], ale francouzského exprezidenta nepíšeme jinak než jako Jacquese Chiraca.
Způsob psaní skloňovaného příjmení sci-fi romanopisce je pak Verna i Vernea, zhruba 50:50, akorát ve východočeském Deníku ho raději zcela přejmenovali: V pověstné červené vazbě vydával příběhy Julese Vernera. (22. srpna 2015)
A co taková Hannah Montana, Sarah Jessica Parker, Norah Jones, Mariah, Delilah, Deborah, Savannah? Proč bychom nemohli skloňovat je, když vyslovujeme Hana, Sara, Debora, jako by žádné h na konci nebylo? Píšeme o Sarah a Hannah a Deborah, ale mluvit můžeme o Saře, Hanně, Deboře. Proč vlastně u všech těchto žen a dívek nemůžeme tu českou koncovku -a podle vzoru žena obětovat tvaroslovným procesům, i když je v psané formě uvnitř slova? Hannah, bez Hannyh, s Hannouh. Debořeh bylo včera se Sarouh u Delilyh moc dobře.
Řešení všech těchto zapeklitostí mi před nedávnem přinesla na svém instagramu běloruská opoziční vůdkyně Svjatlana Cichanouská, které z Air Force One volal americký prezident: Пpeзидeнт CШA Джo Бaйдeн ceгoдня пoзвoззoнил c бopta нoмep oдин Джo Бaйдeн – Džo Baiden. Česky tedy Džou Bajdn. Sara Džesika. Žak Širak. Žyl Vern. Jednoduché.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.