Alena Zemančíková

Emil čili O Háchovi

Divadlo D21 v Praze na Vinohradech je na adrese Záhřebská 21 poměrně nová profesionální divadelní scéna. Vedou ji Hana Mathauserová a Jakub Šmíd.

Tvůrčí dvojice Jakub Vašíček – Tomáš Jarchovský pro D21 připravili inscenaci, jejímž protagonistou a tragickým hrdinou je Emil Hácha, prezident Protektorátu Čechy a Morava a zrádce národa.

Oba tvůrci, autor hry i režisér, jsou profilujícími osobnostmi divadla Drak v Hradci Králové, kde se jim podařilo posunout výrazový slovník loutkového či chceme-li alternativního divadla k vnímání současné generace dětského a mládežnického publika. Neodříkají se loutkářství, ale funkci loutky přidělují i snímání videokamerou, předmětům, pro inscenaci zásadním způsobem pracují s hudbou, klauniádou a spoustou dalších divadelních prostředků, mezi nimiž činoherní herectví nechybí, ale nepřevažuje. Pro alternativní inscenační instrumentář Tomáš Jarkovský také sestavuje text, píše hru.

Ve hře Emil čili O Háchovi vychází po faktické stránce z nedávno vydané monografie Prezident lidskosti Víta Machálka (Academia 2020). Kniha Emila Háchu nahlíží s pochopením pro jeho lidské kvality i slabosti a pro tragický úděl jeho poslední veřejné funkce. Hácha nepřijal prezidentský úřad po odchodu Edvarda Beneše do exilu ani z kariérismu, ani ze sympatií k nacistické říši. Vzal to jako službu, aniž tušil, s jakými hrůzami bude konfrontován. A londýnská exilová vláda v čele s Edvardem Benešem mu za to byli vděčni do chvíle, kdy se při spolupráci s nacisty už nedalo lavírovat – tehdy se distancovali. Beneš mu nechtěl dovolit, aby abdikoval, když ho o to Hácha žádal, i z obavy, že by se úřadu mohl zmocnit třeba K. H. Frank nebo Emanuel Moravec. Zdá se, že Hácha ničemu nepomohl a nic nezachránil, ale monografie (i inscenace) připomíná, že něco přece ano, například po událostech 17. listopadu 1939 zachránil většinu studentských demonstrantů z koncentračního tábora Sachsenhausen. Jako zkušený ústavní právník nenápadně manévroval zákony a dohodami ve prospěch českých činovníků a dokonce i odboje. Na druhou stranu ale před veřejností vystupoval loajálně k nacistické říši, k sedmdesátinám přijal okázalé dary a z katastrofy po heydrichiádě se zdravotně zhroutil.

Háchův životopis a posouzení jeho činů v perspektivě dějinného odstupu však není hlavním tématem inscenace. Hybateli děje a jeho komentátory jsou totiž postavy v exilu působících Voskovce a Wericha. Scénář využívá skečů a autorských parafrází písní Osvobozeného divadla, které nahrávali na gramofonové desky, posílali přes Atlantik a záznamy z nich byly do vlasti vysílány z Londýna prostřednictvím BBC.

Když tyhle nahrávky v Československém rozhlase v 60. letech uváděl a komentoval Jan Werich, přiznal, že ne všechny relace byly dobré, že se dopouštěli i omylů vlivem zkreslených informací. V reakci na nacistické hrůzy volali po pomstě a podporovali kolektivní vinu Němců. Z Emila Háchy si utahovali nemilosrdně a krutě a pohled na něj jistě ovlivnili. Podobně kategorický byl ve svých promluvách i Jan Masaryk, a i ty jsou ve hře citovány. A tak na mě z inscenace D21 nejsilněji zapůsobilo téma neporozumění mezi exilem a obyvatelstvem, které zůstalo doma, skutečnost, že ti, kteří se zachránili za hranicemi, v dobrém úmyslu mohou dávat i velmi pochybné návody.

Herečky Hana Mathauserová a Ivana Machalová V+W nenapodobují, ale docela výmluvně přestavují. Daniel Čámský za klavírem si rovněž nehraje na Ježka, ale jeho melodie interpretuje brilantně (dámy by měly trochu lépe intonovat, když zpívají Svět patří nám). Háchu, k němuž patří i citace z jím přeložených Tří mužů ve člunu, úryvky jeho deníků a sebeironických glos, hraje Petr Reif, jehož fyziognomie je Háchově diametrálně vzdálena: je mladý, vysoký, vypadá zdravě. Emila Háchu v jeho reálné podobě představuje jen několikrát zmnožená loutka, která ovšem nehraje, jen na jevišti utkvívá.

Po osvobození by byl Emila Hácha za povzbuzování hlasy V+W (dnes už nás z té koncentrované touhy po odplatě mrazí) jako zrádce a kolaborant s nacisty bezpochyby popraven. Zachránila ho, v tomto případě milosrdná, smrt 27. června 1945.

Téma neporozumění exulanta vlastnímu národu, který ve vlasti žije dál, má v inscenaci ještě dohru: hudebník Daniel Čámský poté, co je celý Háchův příběh už odehrán, pronese zoufalou a nenávistnou litanii o nejhorších vlastnostech českého národa, jaké si lze jen představit, z pera básníka Ivana Diviše. V tom spílání je celý národ sborem zbabělců, udavačů, mrzkých přisluhovačů a vůbec bezcharakterních sráčů, s nimiž člověk nechce mít nic společného. Kategoričtější si lze stěží představit. Národem ale byli i ti, které Hácha reprezentoval, i ti, kdo ho po válce soudili, i ti, kteří z něj před soudem dějin udělali jednobarevně negativní postavu. Inscenaci uzavírá soubor výroků na téma Hácha s uvedením jejich autorů; bez zaváhání protektorátního prezidenta odsoudil ve veřejném projevu i prezident Miloš Zeman.

Autentický Háchův zápisek dosvědčuje, že svou pozici reflektoval a z nezbytí se jí podřídil: Národ to nepodepsal, podepsal to, rozumíte mi, jenom neblahý jednotlivec, jen ten nešťastný Hácha. A tím je dáno, že to pro nás není dějinná poskvrna. Českému historiku, doufám, bude kdys jenom příjemno, bude-li moci s klidným svědomím napsat: To jsme tenkrát neudělali my, to na vlastní účet spáchal jenom nějaký Hácha. Zkrátka, pouze osobní skvrna. Poručeno Bohu, já jako starý člověk ji už nějak unesu a plně jsem s tím vyrovnal. Aspoň za svého života. A v hrobě člověk vydrží mnoho.

Inscenace režiséra Jakuba Vašíčka je téměř instruktivní přehlídkou všech možných antiiluzivních, nepsycholgizujících divadelních prostředků. Místo ponoru do Háchovy duše nám tvůrci nabízejí obraz zkratovitých úsudků, stereotypů, osudových rozhodnutí, příkrých komentářů, (sebe) ironických glos i krutě vtipných písní, jimiž se daří vzbudit o titulní postavu zájem a snad i položit nad ní otázky. Publikum v hledišti bylo vesměs mladé a musím přiznat, že z jeho nadšeného přijetí krutého a paušálního Divišova odsudku národa z úst klavíristy (přičemž autor není uveden ani ve hře, ani v programu, publikum se nedozví, čí je to citace) mi nebylo úplně dobře a myslím, byť potvrzeno to nemám, že o takový efekt tvůrcům nešlo. Sebenenávist v reakci na historická traumata k nápravě věcí ani k vyrovnání nevede.

Životopisné hry, jichž je v současné české dramatice až nadbytek, umožňují kolem ústřední postavy nahlédnout vždy ještě další problematiku. Tato inscenace o politické sebeoběti a pádu do propasti spolupráce se zločinným uchvatitelem, která má prodloužení a trest v zafixovaném jednoduchém negativním dějinném obrazu, se dotýká originálním způsobem i fake news a síly médií. Tomáš Jarkovský s Jakubem Vašíčkem si vybrali hrdinu se skutečně dramatickým osudem a vytvořili dobré, svěží a publiku bez podbízení dobře srozumitelné divadlo.

Tomáš Jarkovský / Jakub Vašíček: Emil čili O Háchovi.

Scéna a kostýmy Karel Czech, hudba Daniel Čámský. Divadlo D21, premiéra 5.března 2021.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Emil čili O Háchovi

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu