Pavla Bergmannová

Jak na českou klasiku?

Hravě a s ironií

Ostravská Komorní scéna Aréna se za dobu své téměř třicetileté existence vůbec poprvé obrátila k české divadelní klasice. Volba padla na klenot realistické dramatiky – ve své době odvážně pojatou satirickou veselohru ze současnosti Naše furianty Ladislava Stroupežnického. Titul nastudoval hostující režisér Petr Svojtka, který se v Aréně uvedl před dvěma lety úspěšnou inscenací Kočky v oreganu. A nutno podotknout, že jak jeho návrat, tak výběr titulu byly rozhodně šťastnou volbou.

V Ostravě Naše furianty totiž uchopili velmi hravě, místy až rozpustile, na straně druhé nechybí ani patřičná ironie v pohledu na českou národní povahu. Na analýzu naší mentality jsme si u Arény již zvykli, zmíněná hravost je pak velmi příjemným překvapením. Projevuje se především kolektivním zapojením souboru, který kromě hraní a zpívání také tančí a často i improvizuje, což výrazně evokuje ta nejlepší léta našich malých scén, např. styl tvorby Studia Ypsilon. Konečně, originální byla i volba režiséra inscenace: Petr Svojtka je totiž vnukem Miroslava Macháčka, jehož slavná inscenace Našich furiantů – uváděná v pražském Národním divadle na přelomu 70. a 80. let – patří do zlatého fondu českého divadla. A i to samozřejmě sehrálo ve výkladu Stroupežnického textu podstatnou roli. Jednak v ostravské inscenaci na Macháčkovu režii najdeme řadu narážek, zároveň se tvůrci od její podoby – tedy výrazně psychologizujícího pojetí – podstatně emancipují.

Režisér ve spolupráci s dramaturgem Arény Tomášem Vůjtkem Stroupežnického text upravil, a i přes to, že inscenaci záměrně halí do historizujícího hávu, poukazuje na nadčasovost řady témat, která text přináší. Svojtkův pohled je až jízlivě ironický a českého člověka odhaluje na dřeň se všemi jeho nedostatky. Důrazně se připomíná ono typické furiantství, kdy si téměř všichni hrdinové paličatě a neústupně stojí na svém, často si při tom ale neuvědomují omezený rozhled a možné tragické následky svých činů. Sympatickým řešitelem sporu o ponocenství se tak stane švec Habršperk, který na rozdíl od ostatních získal zkušenosti ve světě a s nadhledem dokáže situace chytře řešit. Zároveň do popředí vystupuje i otázka svědomí, které si nelze koupit za peníze, jak se domnívají někteří protřelí sedláci a vesničtí radní, což inscenaci posouvá do polohy hořké politické grotesky.

Ruku v ruce s tímto pojetím jde i výtvarná stránka inscenace. Kostýmy Agnieszky Páté-Oldak jsou ušity v duchu venkovské módy doby vzniku textu, výrazněji se vymyká jen dominantní kostým obchodnice Markýtky – vyzývavý kroj ve státních barvách červené, modré a bílé, jejichž symbolika je provokativně shozena díky bujaře obdařenému dekoltu herečky Terezy Cisovské. Výtvarníkovi Michalu Syrovému se pak ve scénografickém řešení daří na malém jevišti Arény vytvořit symbolickou funkční scénu. Zadní plán je vykryt stěnou z prázdných plastových pivních přepravek, skrze něž herci vstupují na jeviště – do prostoru hospody – středobodu života správného Čecha, jakési domácí varianty shakespearovského jeviště světa, kde je u piva odhalována naše národní povaha. V pivní stěně vznikají jednoduchými přestavbami např. průhled ke kapličce (kontrastní propojení víry a pivní kultury) nebo oltář pro uctívání mrtvého syna Dubských. Důstojnost, hodnoty i pieta jsou tu ale opět záměrně ironicky popřeny a hrdinové se od nich utíkají právě k onomu furianství.

Stroupežnický nabízí velmi pestrou paletu postav a figurek, při jejichž ztvárnění se na jevišti objeví téměř kompletní soubor Arény, dokonce divadlo do role sedláka Buška přizvalo jako hosta Petra Housku z konkurenčního Národního divadla moravskoslezského. Herci se v rámci režijní koncepce záměrně odpoutávají od psychologického pojetí, volí výrazně groteskní stylizaci a své postavy představují s nadsázkou a parodií, což je nejednou zdrojem humoru. Pracuje se zde i se zcizovacími prvky, kdy právě nehrající herci sedí přítomni po stranách jeviště, sledují dění a komentují ho a vytvářejí hru ve hře. Celý soubor funguje velmi kompaktně, což se projevuje zejména v kolektivních hravých pěvecko-tanečních číslech, kterými herci dokáží nadšeně strhnout publikum. Nejpůsobivější výkony podává jednoznačně dvojice Josef Kaluža (vysloužilý voják Bláha) a Vojtěch Lipina (švec Habršperk), která – v jistém kontrastu k ostatním figurkám – jako lakmusový papírek odhaluje skutečné charaktery těch ostatních. Nesou s sebou – i přes onu grotesknost – životní zkušenosti i nadhled, navíc oba herci zručně navazují po celé představení blízký kontakt s diváky. Zaujme také postava hašteřícího se furianta starosty Dubského v podání Marka Cisovského, který se sympaticky vzdálil své obvykle vážné poloze a místo toho ukazuje doposud málo prosazovanou stránku svého komediálního herectví.

Naši furianti jsou vydařenou inscenací, která baví, a zároveň přináší poučení. A také ukazuje velkou radost herců, kteří si své bytí na jevišti užívají a svou energii přenášejí neméně radostně do publika.

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů