Lydie Romanská

Příběh československého knihkupce

V úvodu knihy stojí věnování, v kterém má hlavní slovo láska ke knize, ať jsou jmenováni příslušníci rodiny nebo pracovníci knihkupectví a knihoven, a člověku vytane na mysli, že mnohé a možná všechno dobré na této zemi se odvíjí od lásky.

Knihkupec, jehož příběh Dalimir Hajko v knize sleduje, je Jozef Hajko, autorův otec, který se narodil roku 1918 na východním Slovensku a přes gymnázium v Tisovci se dostal na pražskou Střední odbornou knihkupeckou školu. V letech 1934–1939 působil v Praze, nejprve nastoupil jako praktikant a později jako absolvent školy do Slovenského knihkupectví významného nakladatele a knihkupce Leopolda Mazáče. Byl to jediný student ze Slovenska, který školu absolvoval.

Nedá mi, abych tady nepřipomněla výrok Milana Kundery: Román se stává bezvýrazným tam, kde opouští svá témata a spokojuje se s vyprávěním příběhu. Profesor Hajko skromně nazval svou knihu příběhem, ale je to velký román, byť se vyhýbá beletrizování a spíš se přiklání k podrobnému a důslednému dokumentu. S vyprávěním příběhu se nespokojuje, klade důraz na duchovní, historickou a edukativní důležitost dobré knihy, je apoteózou jejího významu, etického rozměru knižní kultury.

Príbeh knihkupca je dokumentárně cenný text ozřejmující historii knihkupeckých a vydavatelských aktivit (nejen) na Slovensku s počátkem hluboko pod čarou dvacátého století. Poukázal na takové knihy, jako je Malý katechizmus z roku 1581, který je první knihou vytištěnou ve slovenštině. Informuje o podnikatelích německé a maďarské národnosti (mnozí židovského původu), kteří se věnovali knihkupecké činnosti na teritoriu našich zemí, včetně majitele prvního kamenného knihkupectví knihtiskaře Webera z konce 18. století. Postupuje k obrozencům, k Ludovítu Štúrovi, který v korespondenci s osvíceným knihkupcem z Hradce Králové Františkem Pospíšilem napsal v roce 1841: Poriadne československé kníhkupectvo máme v úmysle založiť.

Úmysl se však mohl uskutečnit až po vzniku Československé republiky. Dalimir Hajko píše: Všetky uvedené príklady svedčia o tom, že na území dnešného Slovenska sa vydávalo, tlačilo, viazalo, a, samozrejme, aj predávalo relatívne velké množstvo kníh... no kníhkupectvo ako samostatný obchod... do konca 19. storočia prakticky nejestvovalo.

Mazáč své nakladatelství v Praze otevřel roku 1925. Vydával klasická díla české literatury – Němcovou, Světlou, Nerudu... Časem si na svých cestách za oblíbenými artefakty lahůdkářství a kvalitních restaurací zamiloval Slovensko a pod tímto vlivem se rozhodl vydávat slovenské knihy a podporovat mladou slovenskou literaturu. Aniž zvažoval riziko, zřídil na podzim 1934 v pražské Spálené ulici Slovenské knihkupectví s přednáškovým sálem a výstavní síní. Provozoval je s úspěchem až do roku 1939, kdy ho musel z politických důvodů zavřít. V knihkupectví se prodávali především významní slovenští autoři z produkce Mazáčova nakladatelství (P. O. Hviezdoslav, Ivan Krasko, J. G. Tajovský, Ján Smrek, Ján Kostra aj.), a nejen to, na pultech byly také knihy, které dodávali knihtiskaři z celého území Slovenska.

Ján Smrek s pomocí Mazáče editoval už r. 1924 sborník mladé slovenské literatury, na něj pak navázala edice mladých slovenských autorů EMSA. U Mazáče Smrek redigoval slovenskou knižnici nazvanou Slovenská tvorba. Souběžně vycházel časopis Elán, kde měla slovenská tvorba svůj velký prostor. V knize se dočteme, jak významným kulturním centrem s hlubokým dopadem na šíření slovenské literatury knihkupectví mělo. Setkávali se tam spisovatelé, herci, výtvarníci, chodívali tam bratři Čapkové, F. X. Šalda, ze slovenských intelektuálů davisté Vlado Clementis a Laco Novomeský, provoz v novém knihkupectví zahajoval ministerský předseda Milan Hodža.

Nabízet a prodávat v Čechách slovenskou knihu nebylo bez problémů. Slovenskou knižní produkci provázela po první i druhé světové válce nedůvěra, kterou mnohé knihkupecké domy nedokázaly překonat, a trh se slovenskými knihami skomíral. Autor si klade otázku, čím dokázal Mazáč prelomiť predpokladaný nezáujem o p?vodnú slovenskú literaturu. A odpovídá, že to byla poučenost, důslednost, stálá pozornost, o čemž se lze přesvědčit z jeho pozoruhodného Desatera knihkupce.

Jozef Hajko Desatero beze zbytku přijal a dále rozvinul v Bratislavě, kde působil od roku 1939 jako vedoucí Mazáčova slovenského Knihkupectví Slovenské ligy v Bratislavě. Obchod s knihami chápe jako široký komplex vztahů mezi autorem, knihkupcem a čtenářem. Obchod jako uzel, místo setkávání všech tří elementů založené na citlivém vztahu ke slovu, ke krásné knize, k autorům. Toto schéma provází vznik a rozvoj novodobé knižní kultury na Slovensku, podepřený českým elementem ve vzdělávání, v příkladu vznikajícího školství a samozřejmě v chápání úlohy knih, které se od obliby kalendářů jako jediných psaných textů v chudých slovenských domácnostech posunul až k požadavku vydávání významných děl slovenské, ale také klasické evropské i světové literatury.

Mazáčovo bratislavské knihkupectví (fungovalo do roku 1949) se stalo stejně jako jeho knihkupecký dům v Praze místem setkávání především mladé slovenské autorské generace, studentů, slovenské inteligence různého zaměření. Byla to odpověď těm, kteří v českém příkladu viděli projevy českého kolonialismu. V knize najdeme pochvalné i nostalgické vzpomínky významných osobností (Ladislav Chudík, Božidara Turzonovová, Vincent Šabík, Karol Wlachovský a další), najdeme tam vyjádření a mnohé dokumentární poznatky ke knižnímu obchodu z evropské scény, autor knihy se do problematiky ponořil beze zbytku.

Věnuje se také situací za války (Jozef Hajko narukoval v roce 1940 na východní frontu v Bělorusku) i poválečnými lety. V roce 1949 došlo k likvidaci významných knihkupeckých domů jak v Čechách, tak na Slovensku; až do té doby byl vedoucím bratislavského knihkupectví Jozef Hajko, svým vzhledem i chováním anglický gentleman, jak byl označován přáteli.

Dalším vývojem vznikl jednotný slovenský knihkupecký trh, který zahrnoval nová či přeživší knihkupectví a přes národní podnik Tatran se přelil do gigantu Slovenská kniha. A to už byla úplně jiná situace, malá soukromá knihkupectví zanikla, kniha byla zneužita, stala se nástrojem boje a útisku – z politických důvodů došlo k likvidaci knih nepohodlných autorů a následně k jejich eliminaci z edičních plánů nakladatelství, došlo k poklesu ideové hodnoty knih, jejich nákup přestal být kulturním dialogem mezi knihkupcem a čtenářem.

Do tohoto procesu zasáhl Jozef Hajko už nikoli jako samostatný podnikatel se všemi etickými atributy, ale jako zaměstnanec bez politické příslušnosti. Časem se stal oblastním vedoucím pro Slovensko v celostátním Armádním nakladatelství a knižní distribuci Naše vojsko. I tam však dovedl ovlivnit knižní produkci, autor vzpomíná, jak se čtenáři pídili po Hemingwayovi vyšlém právě v Našem vojsku, a mohli tam koupit i Saganovou nebo Greena, výhodou vedoucího bylo objednávat knihy pro své dobré zákazníky v Praze. V Našem vojsku pracoval Jozef Hajko od 1. poloviny 60. let do počátku let osmdesátých.

Kniha Príbeh kníhkupca dotáhla osudy Jozefa Hajka až do závěru, kterému v padesátých letech a výš předchází široce rozmáchlá ediční činnost manželky Márie Hajkové na poli tehdy potřebných publikací z oblasti kulinářství a gastronomie. Její knihy vycházely časem v statisícových nákladech, byly překládány do mnoha jazyků, týkaly se nejen pečení a vaření, ale také konzervování, jídel ze zvěřiny, ryb nebo zeleniny, kuchyně teplé i studené. Některé knihy byly vskutku reprezentativní, například anglické vydání Světové kuchařky.

Vystupováním skromná autorka světoznámých a na Slovensku potřebných kuchařek Mária Hajová zemřela v roce 2007, její manžel, excelentní knihkupec Jozef Hajko, v roce 2012. Vyznamenání, kterého se mu dostalo od Sdružení knihkupců a vydavatelů Slovenské republiky, od Spolku slovenských spisovatelů i z resortu ministra kultury, bylo logickým dovršením profesionality mimořádně vzdělaného a úspěšného nakladatele, editora a knihkupce.

Autor knihy profesor Dalimir Hajko na knihkupeckém profilu svého otce objasnil proces uvědomování si významu knihy v historickém kontextu. Podepřel to dokumentárně poznatky z korespondence zaujatých osobností, běžně málo známými poznatky z knižní kultury nikoli jen v domácím měřítku. Kniha má nespornou edukační funkci pro Čechy i Slováky, přináší exkluzivní fakta, je důležitá jako nabídnutý průvodce na cestě k humanizaci člověka, jednomu z naléhavých úkolů jedenadvacátého století.

Dalimir Hajko: Príbeh knihkupca (Obchodník, ktorý čítal srdcom), Slovart, Bratislava 2021, 245 s.

Lydie Romanská (1943) je básnířka a prozaička. Její zatím poslední vydanou prózou je román Kletba podle Justiny (2020).

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Lydie Romanská

Příběh československého knihkupce

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu