Robert Misik

Překonat dystopii

Chtějí-li levicová politika a radikální umění změnit pesimistický zeitgeist, musejí obnovit dřívější spojenectví.

Levicové a progresivní strany pokračují ve vítězném volebním tažení. Je pravda, že se stává jen zřídkakdy, aby měly strategickou většinu, jako například socialisté v nedávných volbách v Portugalsku. Levicové strany však zaznamenaly překvapivé úspěchy jako třeba SPD v Německu, a jasná vítězství, jako třeba Joe Biden, který v USA porazil Donalda Trumpa. Jinde, například ve Skandinávii, se drží u moci.

Nicméně dnešní levicové strany téměř nikdy nedovedl k moci ani je u ní neudržel progresivní zeitgeist. Neexistuje levicová hegemonie, jak by ji nazval Antonio Gramsci. Většinou u nich dokonce ani nepanuje atmosféra modernizace, tedy základního pocitu, že společnost se bude v čase zlepšovat. Místo toho je rozšířený pocit ustrnutí a stagnace.

Progresivní strany zcela jistě slibují, že tu a tam zlepší právní úpravu minimální mzdy, sociálního systému, zdanění globálních korporací a podpory rozmanitosti, ale to ani zdaleka neznamená reformního ducha a posun kupředu. Často se totiž stává, že progresivní strany vítězí ve volbách v důsledku defenzivní snahy zabránit tomu nejhoršímu, například naplnění autoritářských ambic fanatických reakcionářů.

Kulturní hnutí

V dnešní době politické strany formují zeitgeist jen v ojedinělých případech. Ten naopak utvářejí umění a kultura, sociální diskurs, systém sdělovacích prostředků (a jeho kritikové), změna v každodenní kultuře i v ideové sféře. Velká část toho se nějak děje, jako by se jednalo o výslednici neviditelných sil, zatímco jen určitá část je výsledkem vědomých intelektuálních snah vyvíjených po dlouhá léta. Definovat zeitgeist je velmi těžké: je to nové politické podnebí, které je možná dané navzájem interagujícími vzorci počasí.

Zeitgeist samozřejmě nelze magicky vyvolat. Levicová hnutí mu však mohou být zdrojem inspirace, pokud se spojí s uměním, budou se věnovat kulturní práci a ovlivňovat svět idejí. Dlouhodobě úspěšné levicové strany totiž nebyly jen dělnickým hnutím, ale též hnutím kulturním. Tento fakt byl více než sto let považován za samozřejmost.

Raná dělnická hnutí bojovala nejen za vyšší mzdy a větší práva dělníků, ale také zakládala dělnické vzdělávací spolky. Spoluutvářela demokratické převraty, ale zároveň byla personálně úzce spjata se soudobou uměleckou bohémou a avantgardou.

Umělecká estetika

Kritika kapitalismu ražená marxisty byla provázána s protiburžoazní estetikou v umění. Vzpomeňme si na básníka Charlese Baudelaira nebo romanopisce Gustava Flauberta, jenž jistě nebyl levicový, ale kritizoval konzervativní buržoazii a hloupost konvencionalismu s takovou zlomyslností, ve které se mu málokdo vyrovnal. Nebo si vezměme velká sociální panoramata Honoré de Balzaca a obecně realismu 19. století, z nichž výrazně čerpali Karl Marx s Friedrichem Engelsem pro svou vlivnou teorii. Heinrich Heine byl muž dopisů i levicový aktivista.

Svých revolučně reformních výdobytků by rovněž nedosáhla tzv. rudá Vídeň (kterou do občanské války v roce 1934 vedli sociální demokraté, pozn. překl.), kdyby se neopírala o intelektuální a kulturní základy, které položila intelektuální a kulturní hnutí fin-de-siecle, od Sigmunda Freuda přes kritika Hermanna Bahra a architekta Adolfa Loose až po skladatele Gustava Mahlera. Velký modernista Mahler dokonce aktivně podporoval svého blízkého přítele, legendárního předsedu rakouských socialistů Victora Adlera (přestože byl tehdy Mahler přímým zaměstnancem císaře!).

Vyspělé, radikální umění bylo naplněno vášní po novém a pohrdáním vším starým, čímž vyvolávalo zásadní změny stylu a vytvářelo nové perspektivy. Vyvinulo nový metaforický i věcný jazyk a v očekávání bohatších zítřků narušilo soudobý konzervativní vkus.

Jedna revoluce překotně střídala druhou, od impresionistů přes Fauvese, Picassa a kubisty až po konstruktivismus a absolutní abstrakci. Ale v každodenním životě se poměrně přímo projevovalo i umění: estetika jasných geometrických forem ovlivnila architekturu, hnutí Bauhaus a obecní sociální bydlení, jako například v rudé Vídni.

Během dlouhých historických období byly individualismus a jeho tvůrčí paradigma úzce spjaty se socialistickým ideálem rovnosti a požadavkem svobody. Základní teze zněla, že každý by měl mít stejné příležitosti, aby mohl rozvíjet svůj talent a utvářet si život tak, jak sám uzná za vhodné.

Kritikové konvencí

Spisovatel Oscar Wilde to dokonale zachytil ve své eseji nazvané Lidská duše za socialismu (česky, Brno 1997). V levicových kulturních dějinách byla vždy hluboce zakořeněna kritika mrtvých konvencí, konformismu a odcizených prožitků moderního života. Klíčovým heslem byl život jako takový, přesněji řečeno snaha o bohatší, více naplňující a neodcizený život.

Bertolt Brecht se prostřednictvím svých dramat snažil dosáhnout účinku v rovině politické, neboť způsobem zachycení skutečnosti dával najevo, že ji lze změnit. Brecht tvrdil, že zaprášenou minulost bylo nutné pročistit a prožít zásadní začátečnický pocit tabula rasa. Progresivní kulturní a protestní hnutí, revoluce stylu v avantgardním umění a levicová politika byly do 60. a 70. let minulého století magnetickými poli společně utvářejícími zeitgeist.

Na pozadí se otáčelo soukolí určitého druhu antropologického optimismu, který byl založen na předpokladu, že zítřek bude svobodnější, lepší, spravedlivější a zajímavější než dnešek. Většina dadaistů a expresionistů se výrazně posunula doleva. Roosevelt si zajistil podporu avantgardních umělců, podobně jako to později v 60. a 70. letech učinili Willy Brandt a Bruno Kreisky. Dokonce i popová, rocková i punková kultura v sobě zahrnovaly představy o způsobu života, který byl v souladu s levicovými návrhy na jeho reformu.

Přebujelý pesimismus

Tato úzká vazba mezi levicovou politikou a radikálním uměním sice nezmizela, ale zeslábla, protože se změnily některé její základy. Politika přišla o utopický nadbytek v podobě jejího vztahu s uměním, kulturou a radikálními idejemi. Naopak politické umění se posunulo do pozice protiváhy či v nejlepším případě narušování dominantních diskursů, aniž by bylo pevně přesvědčeno o tom, jestli tím vyvolává zamýšlený účinek. Zdá se, že uměleckému jazyku a uměleckým formám se daří dobře dekonstruovat dominantní formy projevu, ale nedaří se jim se většinově prosadit.

Současné umění často, a jistě ne neoprávněně, vykresluje potenciálně dystopickou budoucnost zdevastovaného životního prostředí nebo také posthumanismus – nadvládu strojů, robotů a algoritmů nad životem. Když však takové přebujelé pesimistické vize přijmeme, mohou se stát snadno skutečností. I když nelze progresivní zeitgeist (re)produkovat na základě voluntarismu, neznamená to, že jej nelze uskutečnit.

Ve světě umění jsme byli dlouhá léta svědky diskuse o tom, co je nakolik relevantní, ale téměř nikdy se v této diskusi nešlo za hranice příslušné bubliny. Opět potřebujeme revoluční umění – nové stylistické idiomy, ale též nové radikální formy interakce s jeho široce rozestoupenou skupinou participujících příjemců. Levicové politické strany a hnutí jsou závislé na onom začátečnickém pocitu, kterým se vytváří podpůrné prostředí a který natáčí společnosti progresivním směrem.

Třeba pak nebude trvat dlouho, než opustíme touhu zabránit tomu nejhoršímu a upneme pozornost k tomu, jak místo toho usilovat o lepší svět.

Text původně společně vydaly Social Europe (www.socialeurope.eu) a International Politics and Society (www.ips-journal.eu), v prvně jmenovaném časopisu vyšel pod názvem Beyond dystopia 14. února 2022. Publikujeme ho se souhlasem a za podpory pražské kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung (www.fesprag.cz).

Z anglického originálu přeložil Jakub Jurenka.

Robert Misik (1966) je spisovatel a esejista, žije ve Vídni. V květnu vyjde jeho kniha Das Große Beginnergefühl: Moderne, Zeitgeist, Revolution (Suhrkamp-Verlag). V češtině vyšla jeho knižní esej Falešní přátelé obyčejných lidí (2020).

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Robert Misik

Překonat dystopii

Chtějí-li levicová politika a radikální umění změnit pesimistický zeitgeist, musejí obnovit dřívější spojenectví.

Kulturní hnutí

Umělecká estetika

Kritikové konvencí

Přebujelý pesimismus

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu