František Všetička

Kejklíř z Neustadtu

Před 95 lety se narodil Harry Thürk

Konec války a Hitlerovy třetí říše se mnohým mladým Němcům ztotožnil s koncem jejich dospívání. Většina z nich musela narukovat, což byl i případ Harry Thürka (vlastním jménem Lothar Rudolf Thürk). Jako sedmnáctiletý se dostal k výsadkářům (obrněná výsadková divize Hermann Göring), na sklonku války unikl sovětskému zajetí. Narodil se v Zülzu v Horním Slezsku (8. března 1927) a vyrůstal v Neustadtu. Když se po válce tajně vracel do Horního Slezska, bylo již přisouzeno Polsku – Zülz se změnil v Białou a Neustadt v Prudnik. Ve městě svého dospívání prožil jistý čas v ghettu pro místní Němce, odtud utekl do východního Německa. Žil posléze ve Výmaru, kde se stal novinářem a spisovatelem.

Jako prozaik na sebe strhl pozornost románem Hodina mrtvých očí (Die Stunde der toten Augen) z roku 1957, v němž čerpal ze svých válečných zkušeností. Středem pozornosti se Thürk stal mimo jiné proto, že patřil k těm beletristům, kteří dovedou napsat dobrodružný příběh. V uvedeném románě si vybral látku o německých výsadkářích záškodnicky zasahujících za ruskou frontou. Volba tohoto tématu je svým způsobem rarita, neboť literatura objektivně nebo alespoň částečně objektivně pojednávající o wehrmachtu a jeho zločinech není bohatá. Děj Hodiny mrtvých očí se odehrává na frontě ve Východním Prusku na konci roku 1944. Stěžejními protagonisty jsou Bindig a Zadorowski, příslušníci parašutistické roty, kteří jsou navzájem spjati bezprostřední důvěrou a oddaností. Do syžetového popředí se vedle nich dostávají další dvě postavy – Anna a Timm. Anna se stane v čase strnulé fronty Bindigovou láskou. Timm je pak jejich opakem – jako výsadkář je naprostý profesionál, jako člověk je až do konce fanaticky oddán Hitlerovi. Tato čtveřice z řady jiných postav nejvíce vystupuje do popředí proto, že jim jediným věnoval Thürk retrospektivní kapitoly, osvětlující jejich vojenské a lidské postavení a počínání. Bezohledné záškodnické činy těchto vojáků vedou nakonec k jejich bezohledné smrti. Také ke konci nevinné Anny.

Harry Thürk se v Německé demokratické republice natolik prosadil, že byl jako novinář a korespondent poslán do korejské války, jako redaktor působil v Číně, pobýval také v Laosu, Vietnamu a Kambodži. V jihovýchodní Asii strávil celkem osmnáct let a vyzískal z tohoto prostředí látku pro několik románů – Lotos na hořících jezerech (Lotos auf brennenden Teichen), Tygr ze Šangri-La (Der Tiger von Shangri-La), Hongkongské mrtvoly jsou velmi mrtvé (Hongkongs Leichen sind sehr tod) ad.

Vlastní zkušenost z konce války a začátku údajného míru mu však nedala spát a vyjádřil ji v románě Léto mrtvých snů (Sommer der toten Träume). Byl napsán již dříve, ale pro svou kritičnost mohl vyjít teprve roku 1993. Námětem prózy je návrat dvou vojáků, Hirschkeho a Latta, do hornoslezského Neustadtu, který v době jejich příchodu byl již obsazen Rudou armádou a postupně osídlován polským obyvatelstvem, jež musilo opustit východní oblasti předválečného Polska. Oba protagonisté spolu s další dvojicí přátel jsou nakonec přinuceni se zapojit jako obyvatelé ghetta do odklizovacích prací. Vyvstává před nimi jediný životní problém – zůstat, nebo odejít do Německa. Cítíce se Němci, nakonec do Německa dobrodružně prchají. Ovšem se ztrátami, jeden jejich přítel nepřežije. Román vyšel se značným zpožděním, neboť zahrnuje řadu drastických scén a okolností, k nimž v poválečných dnech docházelo – rabování sovětskými vojsky, znásilňování německých žen, řádění polských milic, život Němců v ghettu, jenž se podobal koncentračnímu táboru. Harry Thürk líčí všechny tyto události z hlediska Němce pocházejícího z Horního Slezska. Český překlad tohoto kritického díla (také polský) vydal Okresní úřad v Prudniku a doprovodil jej větším počtem fotografií válkou postiženého města.

Harry Thürk tak v těchto prózách a v dalších jiných kolem sebe vytvořil nimbus autora protiválečně zaměřeného a objektivně posuzujícího jevovou skutečnost. Tato představa o něm však vzala za své ještě v komunistické éře, když roku 1978 vydal román Kejklíř (Der Gaukler). Válečnou a poválečnou tematiku zde zaměnil za režimní produkt namířený proti disidentské opozici v Sovětském svazu, dirigované a usměrňované americkými špionážními službami. Jde v podstatě o pamflet proti Alexandru Solženicynovi, který zde vystupuje pod krycím jménem Ignat Izaakovič Větrov (Wetrow). Tohoto protagonistu Thürk líčí jako nevrlého, sobeckého muže, který využívá a zneužívá svých přátel, především žen. Autor jej vykresluje jako parazita. Navíc jako průměrného spisovatele, z něhož teprve americká CIA a na ni napojení pisálkové učinili opravdovou literární hvězdu. Thürk prostřednictvím sovětských románových postav charakterizuje Větrova jako grafomana, který komponuje jako gymnazista, jeho tvorbu považuje za rozbředlé rukopisy. Podle jedné z postav je Větrov grandiózní gauner a fašista. Aby jeho dílo bylo srozumitelné, musí je zahraniční odborníci přepracovávat. V Thürkově próze tak činí americká slečna Cathérine, jedna ze stěžejních postav díla. Autorův Kejklíř není namířen pouze proti Solženicynovi (který není v románě přímo jmenován), ale také proti dalším demokratickým činitelům – proti Herbertu Marcusovi, který je jmenován plným jménem, kdežto ostatní (Heinrich Böll ad.) vystupují v próze pod krycími jmény – jako v pravém špionážním románě. Český čtenář si jistě s potěšením přečte stránky, v nichž Thürk píše o československých událostech roku 1968 a o podílu amerických špionážních služeb na jejich průběhu. Znalost práce těchto služeb je v Kejklíři tak zasvěcená a detailní, že s jednou z nich musel nezbytně spolupracovat. Thürk si v tomto románě zcela bezděčně vytvořil svůj vlastní portrét, v němž smazal lepší stránky své dřívější tvorby. Spisovatelská obec jej za tento čin vyloučila z německého PEN-klubu.

Autorův rodný dům v Białé už nestojí; na Prudnické ulici poblíž místa, kde se nacházel, je umístěn malý obelisk, který Thürka připomíná. V Prudniku chodil do obecné školy, dnes budova gymnázia č. 1 v ulici Armii Krajowej. Skonal 24. listopadu 2005 ve Výmaru, kde je též pohřben na historickém hřbitově (Historischer Friedhof na Karl-Haussknecht-Strasse). Paradox všech paradoxů spočívá v tom, že leží nedaleko knížecí hrobky, v níž jsou pochováni Goethe a Schiller. Kejklířské vyznění Thürkova díla jako by se promítlo i do označení jeho náhrobního kamene, kde je jen málo čitelný podpis. Najít jeho hrob je nemalý problém – úměrný problému zemřelého.

František Všetička (1932) je literární historik a teoretik, žije v Olomouci.

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

František Všetička

Kejklíř z Neustadtu

Před 95 lety se narodil Harry Thürk

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu