Hynek Skořepa

Svérázný autor gruzínského národního obrození

V loňském roce uplynulo sto šedesát let od narození pozoruhodného literáta, který sám sobě určil pseudonym Važa Pšavela, v překladu pšavský junák. Tento novoromantický básník, vlastním jménem Luka Razikašvili (1861–1915), se narodil ve vesnici Čargali v horách severovýchodní Gruzie. Jeho otec byl kněz a zároveň jeden z mála lidí, kteří v odlehlém regionu (Pšavsku) odebírali tbiliské gruzínské časopisy a kupovali knihy. Pro syny, z nichž hned tři se stali básníky, byly knihy samozřejmou součástí domácího prostředí a vzdělání nezbytností (doslov V. A. Černého k Pojídači hadů).

Gruzínština patří spolu se svanštinou (mluví se jí ve Svanetii, v horách severozápadní Gruzie) mezi jihokavkazské či též kartvelské jazyky. Má pět jednoduchých samohlásek a osmadvacet souhlásek. Jako aglutinační jazyk hojně využívá přípon a předpon. V minulosti byla ovlivněna řečtinou, arménštinou, arabštinou a perštinou, později ruštinou a dalšími evropskými jazyky (nejnověji angličtinou). Za tvůrce gruzínského písma je považován vzdělaný arménský biskup Masrop Maštoc (440), který roku 396 nejdříve úspěšně sestavil písmo arménské a později je prý vytvořil také pro Gruzíny. Ať už to bylo jakkoliv, autor gruzínského písma byl velmi úspěšný, neboť toto písmo téměř dokonale vyhovuje hláskovému složení gruzínštiny. Významný český kaukazolog Václav A. Černý zdůrazňoval, že vytvoření písma a vznik literatury souvisely ve starověké Gruzii s přijetím křesťanství, a tedy (podobně jako u Slovanů) s potřebou propagace nového náboženství. Křesťanství se tak stalo (stejně jako v případě Velké Moravy) významným předpokladem gruzínské emancipace.

Staletí gruzínské literatury

Gruzínská literární tradice je delší než ta česká, éru vlastní i přeložené psané literatury zahájil vznik písma v 5. stol. po Kristu. Základem gruzínského písemnictví se stala lidová slovesnost (písně, mýty, balady, přísloví atd.). Především eposy v sobě uchovávají četné rysy předkřesťanského období. Až do 11. stol. byla velmi oblíbená hagiografická beletrie, příkladem může být Umučení svaté Šušaniky z 5. stol. Ve zlatém věku gruzínské literatury vznikaly zejména rytířské romány, např. Vyprávění o Víse a Rámínovi. Zároveň se rozvíjela originální filozoficko-teologická literatura a oblíbené byly také překlady z evropských literatur. Zlatý věk vrcholí Rustaveliho Mužem v tygří kůži (česky 1958), dodnes nejslavnější gruzínskou knihou. Hrdinsko-romaneskní epos napsaný klasickým šestnáctislabičným gruzínským veršem šairy je sice nejspíš dílem více autorů a vychází z perských vzorů, pro Gruzíny má však obrovský význam. První kritické vydání opatřil komentářem a nechal vytisknout r. 1712 gruzínský král Vachtang VI.

Mongolsko-tatarská (13. až 14. stol.) a turecká (16. až 18. stol.) expanze ochromily gruzínský kulturní život, literatura byla pod silným perským vlivem. Třeba Arčil II. (1647–1713), jenž byl několik let králem Imeretie a Kachetie, psal nejen poezii, ale také didaktická a filozofická díla (Spor člověka se světem). Od r. 1699 žil v Moskvě.

Od 16. století bylo módou převyprávět starší prozaická díla, veršem se psaly romány, kroniky i autobiografie. Snahou autorů bylo přiblížit se nedostižnému vzoru, kterým byl právě Šota Rustaveli. Ve století sedmnáctém sílil boj za osvobození země z cizí nadvlády. Spisovatel a diplomat Sulchan Saba Orbeliani (1658–1752) v Knize o moudrosti a lži (česky 1962) předává čtenáři jakási naučení a podobenství (traktát o tom, jak si má počínat správný vladař), která přednáší moudrý vezír na fiktivním královském dvoře. Část dětství prožil Sulchan Orbeliani u dvora v Tbilisi. Jeho bratranec Jiří, který se r. 1765 stal králem Kartli, pověřil Sulchana sestavením gruzínského slovníku (Kytice slov). První redakci slovníku dokončil v osmadvaceti letech, celý život jej pak dále rozvíjel. Pro práci se starými gruzínskými texty zůstává tento slovník dosud významnou pomůckou. R. 1698 Sulchan vstoupil do kláštera, přijal mnišské svěcení a s ním i druhé jméno Saba. Uchýlil se do kláštera Jana Křtitele v David-Garedža, v nehostinné stepní krajině jv. Gruzie. Nezahálel, psal kázání a pomocí alegorií vyzýval lid k statečnosti a odporu vůči perské nadvládě. Zde také napsal většinu svých teologických spisů. Byl ve stálém styku s Katolickou misií v Tbilisi a nakonec přestoupil z pravoslaví na římskokatolické vyznání. Uvěřil misionářům, když mu slibovali, že mocné státy Evropy pomohou Gruzii v jejím boji proti cizí nadvládě, bude-li s nimi jedné víry (V. A. Černý v doslovu).

Jako mnich vykonal Sulchan Saba pro Gruzii mnohem více, než by mohl coby světský kníže. Vydal se na cestu do Evropy, kde byl přijat u francouzského dvora i papežem v Římě. V Evropě však žádnou skutečnou pomoc pro Gruzii nezískal, pouze sliby. Král Vachtang se snažil hledat pomoc v Rusku (u Petra I.), kam se s ním r. 1724 vydal do exilu i Sulchan Saba (Tbilisi mezitím obsadili Turci). V Moskvě se ubytoval v gruzínské osadě, měl pokračovat do Petrohradu s královým poselstvím. V lednu 1725 však onemocněl a zemřel.

Připojení Gruzie k Ruské říši počátkem 19. stol. posílilo pronikání evropských literárních tendencí. Ústředním tématem romantismu se stal boj za národní osvobození. Romantický básník Grigol Orbeliani (1804–1833) nostalgicky opěvoval zašlou slávu Gruzie, lásku a také pitky. Nikoloz Barathašvili (1817–1845), taktéž romantický básník, se stal zakladatelem novodobé gruzínské poezie. V básni Merani (stejný název neslo za sovětské éry významné tbiliské nakladatelství) představil titánskou vizi básníka jedoucího hvězdným prostorem na okřídleném mytologickém hřebci Meranim. Nejvýznamnější je ovšem epická báseň Osudy Gruzie, věnovaná připojení Gruzie k Rusku, jejíž mnohé pasáže zlidověly.

Koncem 19. stol. sice v gruzínské literatuře převažovala próza, mnozí autoři však stále začínali svou tvůrčí dráhu jako básníci. Již od poloviny století nastoupil realismus (sociální problematika, kritika feudálních přežitků). Všestrannou osobností té doby byl Ilia Čavčavadze (1837–1907). Také on psal a překládal lyriku, je autorem epických básní (např. Gruzínská matka), romantického příběhu Žebrákovo vyprávění a především povídek, jimiž otevřel cestu realismu v gruzínské literatuře. Český čtenář se s nimi může seznámit ve výboru Kamenité cesty Gruzie (Povídky gruzínských klasiků), který vyšel v překladu Jaromíra Jedličky r. 1958.

Ilia Čavčavadze pocházel ze zchudlé knížecí rodiny. Na univerzitu odešel do Petrohradu, kde mimo jiné vedl kroužek gruzínských studentů. Studia sice nedokončil, přesto patří ke skupině gruzínských intelektuálů nazývaných Terkdaleuli (ti, kdo se napili z Těreku). Budoucí studenti totiž museli cestou překonat Kavkaz a překročit divoké vody řeky, která teče do ruských nížin. Čavčavadze byl básníkem, žurnalistou, organizátorem, bojovníkem proti nevolnictví a spolutvůrcem nového gruzínského spisovného jazyka (J. Jedlička v úvodu). Působil také jako smírčí soudce a ředitel Šlechtické banky v Tbilisi (tehdy Tiflis). Jeho aktivní účast v politickém a veřejném životě vůbec byla ovšem mnohým trnem v oku, zahynul rukou nájemných vrahů.

Společně s Iljou Čavčavadzem prosazoval moderní literární gruzínštinu a realismus v literatuře básník, prozaik a dramatik Akaki Ceretheli (1840–1915). Ve své poezii vyzdvihoval především lásku k vlasti.

Počátek 20. stol. byl v Gruzii stejně jako v Rusku ve znamení symbolismu, během první světové války se ustavila skupina Modré rohy (Cispheri Kancebi), jejímž nejvýznamnějším představitelem byl Tician Tabidze (1897–1937), který se stal obětí stalinských čistek. Moderní gruzínská literatura však leží již za horizontem tohoto textu. Je třeba se vrátit k osudům Važi Pšavely. Nejdřív je však nutné věnovat pozornost jeho překladateli.

Lingvista Václav A. Černý

Výše zmíněný lingvista a překladatel Václav A. Černý (1931–2017) studoval původně na Univerzitě Karlově perštinu a dějiny Předního východu. V průběhu studia však obrátil svoji pozornost k arménštině, gruzínštině a dalším kavkazským jazykům (třeba severokavkazské čerkesštině). Kromě toho se věnoval dalším u nás neobvyklým jazykům s malým počtem rodilých mluvčí, jako jsou maltština, havajština či maorština. V době největšího rozmachu čs. orientalistiky pracoval v Orientálním ústavu ČSAV, odkud musel za normalizace odejít. Začal soukromě učit a nadále překládal. Po sametové revoluci přednášel na FF UK v Praze. R. 2015 obdržel Řád cti, nejvyšší státní gruzínské vyznamenání. Byl oceněn za celoživotní zásluhy při zpřístupňování gruzínské literatury a kultury.

Václav A. Černý připravil pro edici Malých učebnic Nového orientu, kterou vydávalo nakladatelství Academia, původní učebnici gruzínštiny (1976). Tehdy u nás nebylo při tisku možné užít gruzínského fontu, proto byla prováděna transliterace do latinky. Nakladatelství Větrné mlýny připravilo r. 2017, krátce po smrti V. A. Černého, nové vydání Základů gruzínštiny. V něm již nemusela být písmena gruzínské abecedy nahrazena českými znaky, sovětské a československé reálie byly navíc vystřídány odpovídajícími českými a gruzínskými. Pan doktor Černý uvádí svoji učebnici slovy: Gruzínština není tak těžká! Rozhodně ovšem nejde o pro nás Středoevropany snadný jazyk, je totiž velmi odlišný od všeho, na co jsme zvyklí.

Pojídač hadů

Jediný český výbor z díla Važi Pšavely vyšel v Odeonu r. 1982 v solidním nákladu 1000 výtisků. Překladatel A. V. Černý jej pojmenoval podle básníkovy stejnojmenné epické poémy z r. 1901, jež je ve výboru obsažena. Ta se odehrává v blíže neurčeném období středověku, pravděpodobně za vlády královny Támar. Tato vládkyně zlatého věku středověkého gruzínského státu i kultury z rodu Bagrationi vládla v letech 1184 až 1213. Byla tedy současnicí Přemysla I. Otakara, který Zlatou bulou sicilskou r. 1212 obdržel dědičný královský titul. To však není podstatné. Hlavní hrdina, moudrý Mindia z kmene Chevsurů v sv. Gruzii, strávil dvanáct let v zajetí. Tam okusil hadí maso a získal schopnost rozumět řeči zvířat a rostlin (připomeňme podobný motiv v Erbenově Zlatovlásce). Po návratu se stal přirozeným vůdcem své vesnice (občiny) v bojích s okolními kmeny. Když však v době hladu zabil zvíře pro obživu své rodiny, ztratil dar rozumět zvířecí řeči, jelikož individuální zájem upřednostnil před zájmy celku, a přišel tak o způsobilost rozhodovat o zájmech občiny. Marně vyhledává smrt v bitvě, a když vidí nevyhnutelnost porážky, sám ukončí svůj život. Mindia prokázal svými nadpřirozenými schopnostmi občině mnoho dobrého a ta na něj bezvýhradně spoléhala. Když onu schopnost ztratil, byla poražena v boji.

Pojídač hadů je také psán výše zmíněným veršem šairi, básník v něm rozvinul motivy tradičních balad a pověstí:

Setmělo se, vody pláčou,
sukně tmy nás zahalila,
slabé hvězdné mihotání,
čas, kdy padá rosa bílá,
čas, kdy opouštějí hroby
duše mrtvých v pláči samy

V noci vládne drsné a lidem nepříznivé božstvo země, jehož synové se v tu dobu toulají po světě, pojídají lidi a boří to, co lidé vybudovali. Lidé by brzy podlehli, ale zachraňují je hrdinové, kteří s nadpřirozenými bytostmi stále bojují, a zasluhují si proto téměř božskou úctu.

Važa Pšavela (též Phšavela) psal většinu svých děl v pšavském dialektu. Vyhrazoval si právo psát v rodném nářečí, a byl proto pokládán za lidového barda, za básníka na pomezí folklóru a umělé literatury (Vladimír Novotný ve Slovníku světových literárních děl, 1988). Pojídač hadů je ale psán v tu dobu se formujícím gruzínským spisovným jazykem.

V básni Host a hospodář (1893) je hrdina věrný zákonům pohostinství a postaví se na obranu hosta vůči své občině, přestože jde o člověka, který má být zabit v rámci krevní msty. Je i se svojí ženou vyobcován z občiny.

Šli, až se ukázaly věže,
tu a tam zaštěkali psi.
Zvědavé děti vyhlédaly
lačně ven ze vrat na návsi.
Jasně se rýsovaly domy
z balvanů pevně sroubené,
skalám podobné všechny byly
z kamenných kvádrů stavěné.
Tohle je můj krb, můj dům s věží,
jsi hostem to je velká věc!...

V poémě Aluda Khethelauri s podtitulem Ze života Chevsurů (1888) Aluda neusekne pravici zabitému nepříteli, protože v něm ctí hrdinu. Zachová se tak podle svého svědomí a v souladu s jednou částí všeobecně uznávané morálky. Zároveň se však dostane do rozporu s druhou. Rozhodl se – a je vyhnán z občiny (V. A. Černý).

Poémami Važi Pšavely se inspiroval film Prosba (1967) Tengize Abuladzeho, podobenství o věčném boji dobra a zla. Jde o první díl jeho slavné trilogie z gruzínské minulosti, následovaly snímky Strom přání (1976) a Pokání (1984).

Odkaz Važi Pšavely dnešnímu čtenáři

Všechny poémy Važi Pšavely, včetně oněch tří uvedených v českém výboru, končí otázkou, na kterou autor neodpovídá. Je to otázka po vině, po tom, kdo je v právu – společnost svázaná po staletí neměnnými zákony, nebo silný jedinec, který ve jménu vyššího humanismu je schopen vidět dál a riskovat i tragický osud

Ve svých textech pracuje s motivy staré, předkřesťanské mytologie, která se právě v jeho kraji udržela nejdéle a v nejcelistvější podobě. Důležitou roli v ní hraje dualismus světa mrtvých a světa živých. Oba světy jsou propojeny stromem života, kterým je mohutný topol, kořenící u smolné řeky ve světě mrtvých, prorůstající světem živých a svým vrcholem se dotýkající hvězd. Na větvích tohoto stromu sedí synové boží, kteří se v ptačí podobě snášejí na ramena svých sluhů a zvěstují jim boží vůli. Sám bůh sídlí ve svém domě na vysoké hoře a o svět se příliš nestará (srovnejme s křesťanským deismem – pozn. aut.); světské záležitosti řídí podřízená božstva, mezi něž patří Bílý jezdec – svatý Jiří, ale i bohyně Slunce, pastýřka lesní zvěře Dali a další Život je neustálým bojem dobra proti zlu; tento boj probíhá v každém jednotlivci Na druhé straně však existují neporušitelné zákony, jejichž dodržování patří také do kategorie dobra. Je to například zákon pohostinství, který ukládá hostiteli povinnost poskytnout hostu stravu, přístřeší a bezpečnost Dále je to zákon krevní msty, který přikazuje smrtí pomstít zabití příbuzného. Společnost měla určité regulativy, aby se dodržování tohoto zákona nezvrhlo v masakrování celých rodů Bylo to v první řadě vyhnanství Mezi zákony však není stanovená žádná hierarchie, a dostanou-li se do rozporu, padá odpovědnost za každé rozhodnutí na jedince

Toto je specificky národní základ, na kterém staví Važa Pšavela svou všelidsky platnou filozofii (V. A. Černý v doslovu).

Važa Pšavela nejdříve navštěvoval seminář v Thelavi (stejně jako kdysi jeho otec), ve studiu pokračoval v Tbilisi a v Gori. Jeden rok strávil v Petrohradě jako volný posluchač na právnické fakultě, pro nedostatek prostředků se však musel vrátit do Gruzie. Již během studií se podílel na literárním životě, začínal etnografickými črtami z Pšavska a Chevsurska (od r. 1879 je uveřejňovaly noviny Droeba, tedy Doba). Když začátkem osmdesátých let napsal svou první výpravnou báseň Starcovo vyprávění, marně obcházel redakce literárních časopisů. S nezvyklou poezií, psanou navíc v pšovském dialektu v době, kdy v Gruzii vrcholilo národní obrození, narážel na nepochopení... (V. A. Černý). Otiskl ji až r. 1886 Ilia Čavčavadze ve svém časopise Iveria. V té době však byl již V. Pšavela zpátky v rodné vesnici, kde se věnoval zemědělství. Jen jednou či dvakrát za rok se na koni vydal do Tbilisi, aby nabídl nové rukopisy k otištění. V Tbilisi žili jeho dva bratři – básník Niko a sběratel lidové poezie Thedo. V květnu 1915 přijel Važa Pšavela do Tbilisi na literární večer, pořádaný na jeho počest. Krátce nato onemocněl a v tbiliské všeobecné nemocnici zemřel.

Do ruštiny Važu Pšavelu překládal ještě před druhou světovou válkou Boris Pasternak. Čeští čtenáři mají to štěstí, že mohou číst poémy V. Pšavely v překladu pořízeném přímo z gruzínského originálu, ne prostřednictvím ruštiny. Jestlipak je ale dnes v Čechách ještě někdo, kdo by dokázal překládat z gruzínštiny krásnou literaturu? O nikom nevím. Díky V. A. Černému lze vnímat drsnou krásu rodných pšavských hor i básnicky působivé vyjádření folklórních motivů, kterou vnesl do světové literatury básník a prozaik Važa Pšavela.

Hynek Skořepa

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Svérázný autor gruzínského národního obrození

Staletí gruzínské literatury

Lingvista Václav A. Černý

Pojídač hadů

Odkaz Važi Pšavely dnešnímu čtenáři

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu