Povídky z respíria VII

Miroslav Olšovský

Svět skončil, nahrazuje ho Servis 24

Nastalo desetiletí, které nešlo nijak pojmenovat, nebyla to léta osmdesátá, charakteristická svojí prázdnotou, ani devadesátá, kdy se ona prázdnota trhala na cáry, aby za ní mohly vystoupit kontury skutečnosti další. Nastalo období nultého klidu, nulté desetiletí, které jako by nikam neuplývalo, nesměřovalo a ani odnikud nepocházelo. Stálo tu na místě zasazeno do své epochy jako do slušivého kabátu šitého na míru, prosto jakéhokoli pohybu se ve své nehybnosti mírně vlnilo, sem a tam, bez touhy svoji dobu opustit a zanechat své současníky napospas jinému, smrtelnému času. Mělo své hranice, na kterých se zdálo, že dochází k záchvatům, nikdy však své hranice nepřekročilo ani neopustilo. Tyto záchvaty, ač to byly ve skutečnosti strašlivé a smrtelné zápasy s desetiletími dalšími, která se jako fronty chudáků řadila za sebou a dožadovala uznání, se z centra jevily jako drobné šarvátky, které nemohly nijakým způsobem narušit spořádaný chod zaběhnutého času. Stávající desetiletí jako by ztratilo veškerý punc a barvu desetiletí předchozích, bylo jako okolní vzduch, čiré a průhledné, bez příměsí a vůní, čisté a sterilizované. Bylo jako vzduch, jenž někdo pomalu a svědomitě odčerpává, aby před konečným a úplným vyčerpáním života jej vždycky s ironickým úšklebkem, který si je vědom míry a spořádanosti, rychle znovu načerpal. Jako by se nulté desetiletí zastavilo a s rukama v bok se rozhodlo, že tu zůstane věčně, že se už nikdy nenechá nahradit jiným desetiletím. Bylo to desetiletí, jež nikomu nenáleželo a po nikom nic nepožadovalo, pokojně se převalovalo a jen občas dalo najevo, že je tu pořád. To když dostalo hlad, pak se vždy musel najít někdo ze současníků, kdo byl obětován a vsunut do chřtánu doby. Jinak nás nechávalo na pokoji, a tak nezbývalo než s obavami čekat, až se znovu probudí. Chodili jsme kolem něj tiše a plni strachu, koho si zase vybere. Skoro se zdálo, že člověku nezbývá než skočit pod auto v nejméně přístojné chvíli.

***

Znaky světa byly v pohybu. Chodil jsem po ulicích a ptal se, proč se skutečnost stala neskutečnou. Čokoládový medvídek Wonder Teddy s překvapením a Brusel na rozcestí. Podívejte, to jsou moji mazlíčci.

Nejenže střídá milence závratnou rychlostí, ale už ji prý omrzel i její nevidomý syn Harvey. Nechává jej stále častěji s chůvou Marií a raději se baví ve společnosti. Mluvila jsem s nimi a myslím, že mi rozuměli. Dorozumívali jsme se očima a srdcem. Vycítili, že jsem jejich kamarádka. Slon Abu byl pro mě starším bráškou.

Ahoj, já jsem Jarda, 33/180, mám rád přírodu, knihy, kino a domácí práce. Umím také vařit a mí přátelé říkají, že dobře. O střídání jsem si neřekl, byl jsem střídán. Zhubněte navždy!!! Telefon: 605951285.

Často nás řečmi a zákeřnými fauly oslaboval. Mluvili jsme s ním o tom, ale nikdy to k ničemu nevedlo. Na jeho tváři nebyly vidět naprosto žádné emoce. Nestaral se o to, že zabíjí, byl ledově chladný. Setřásl dřívější uspokojení, prodal svůj talent a přestal hrát zanďoura. Teď drtí soupeře v kleštích.

Slyšel jsem výstřely a pak výkřiky nevýslovného strachu. Byla to od nich úžasná odvaha. Zabránili tak strašlivému krveprolití. Ten muž mohl vystřílet půlku univerzity. A taky má obrovské zázemí v manželce Katce. Jestli ho dají doktoři dohromady, jsem přesvědčen, že si v Paříži Masters vybojuje.

Ahoj holky! Ježíš ožije už příští týden. No Name pařili až do rána. Nabízíme vám pravici. Překvapivě silný signál. Zeptejte se na hlodavce ve třetím patře.

***

To nejsem já, kdo píše, ale jakási krutost a šílenství, když se propadám do noci. Prostor se zhroutil, začal proudit a řvát.

Naše čistota promění vaše srdce. Na Příkopech se demonstruje, zatímco NATO hoduje v Obecním domě.

Promiň mi to. Pojď se mnou. Nesednem si někde? Odkud jste? Měl jsi mi zavolat, čekala jsem.

Na ulicích se mi chce zvracet. Tak pojď, pojď už, jen pojď. Nikdy jsem neviděl, co jsem vlastně nikdy neviděl? Nevím, neumím to pojmenovat, ale vím, že to přesto existuje. Ale možná, že ne.

Jdeme na to, jde se a nápodobně. Obrať se. Rostoucí prázdnota je přímo úměrná její rostoucí popularitě. Nečitelné. Otevřeno a zavřeno. S někým a sám.

Jsem vážně unavená a začíná mi být všechno jedno. Vím, že si s nikým nerozumím. Celý den jsem čekala, že mi někdo zavolá. Někteří lidé mi můžou políbit prdel. A pořád jich přibývá. Mám jmenovat? Třeba to ještě netuší...

A komu můžu políbit prdel já? Strašně rád líbám. Jedné ženské jsem řekl, že je děvka.

Zvykla jsem si na to, že lidé volají jen, když něco chtějí. Vždyť to sama dělám celý život. Pořád mě všichni využívali a já zase zneužívala je. Jsem tak opotřebovaná, jako by mě někdo opravdu potřeboval.

Jan Hus proti Georgi Bushovi. Pak začalo pršet. Svět skončil, nahrazuje ho Servis 24.

Mám všeho plné zuby. Takhle tedy vypadá koncentrace nenávisti. Žádná reakce. Zkoncentrovaná prázdnota. Vyměšování světa. Močení. Lidé jsou fragmenty vrženými do ulic. Seru sebe i druhé. Pořád něco chci. Není tu nikdo, komu bych vynadal. Pořád stejný příběh. Všechno je čím dál víc hloupé. Převládla stupidita jako způsob života.

***

Dneska s jednou ženou v Týnské kavárně. Třicet sedm let, rozvedená. Hranice příběhu jsou hranicemi lidského života. Za nimi je smrt. Bezbřehost vod šplouchajících o sebe.

Začíná to být vážné, potkávám čím dál víc bezprizornější lidi. Ptáky potrhané nebe. Opřené hlavy za sklem knihovny na Mariánském náměstí.

Nikdy jsem nebyla schopna přijmout ničí svět, ani ten co byl, ani ten, co je nyní. Nejsem zřejmě schopna přijmout jakýkoli svět.

Neznám včerejšek, neznám zítřek. No future – jediné heslo, které bych si připíchl na klopu kabátu. Jako by nebyly důležitější věci.

Nemůžu psát, pero mi ustavičně vypadává z ruky. Jaká musí být blaženost mrtvých, že se nedožili našeho věku, kdy jsou lidé na každém kroku vražděni vším, co sami stvořili, reklamou, prací, celou svou kulturou, jež se unaveně obrací proti svým tvůrcům, netušícím ani, že jsou víc a víc ustavičnou honbou zatahováni do soukolí prázdnoty. Současná doba je jakousi výsměšnou syntézou všech předešlých dob, parodií minulosti, stlačená do jednoho pomalého křiku měnícího se v hrdelní povyk a smích, trhaný křečí. Lidé k smrti udušeni prázdnem, jakýmsi vakuem, si ještě sami odsávají vzduch a vhánějí ho do stroje nazývaného kulturou a civilizací.

Utrmácel jsem se k životu. Převládl fašismus zábavy. Čas je vyvrácený prostor. Všechno kolem je nehybné, jako by čas zničehonic zestárl a přestal existovat.

***

Soused byl ještě dnes ráno živý.

Zkrácení časového intervalu provozu tramvajových linek na osm minut v přepravní špičce a deset minut v tzv. sedle (8.30–13.30 hodin).

Prý slíbila, že se nechá vyfotit na obaly bonboniér, pokud jí sponzor za každý koncert zaplatí honorář. Podobně hvězda v minulosti spolupracovala už s výrobci džusů, nyní může být slavná i díky sladkostem.

Pomalu je pouštět hrdlem.

Posílení přepravní kapacity tramvají o 40 tramvajových vozů vypravených navíc ve srovnání s běžným mimoprázdninovým provozem.

Důvodem k odchodu nebyla jen touha po lepším životě.

Při vodách a v kalužích stojatých vod.

Modifikovaná verze tohoto příběhu tvrdí, že zemřel rukou mafiánského vraha.

Tekutina se chvíli podrží v ústech.

Vy jste nechal kupříkladu z jeviště střílet do diváků. Nebylo to příliš? Lze uměním vůbec nějak působit na společenskou realitu?

A celou tu dobu vydatně snil o kariéře populárního zpěváka.

Petřiny – Hradčanská – Vltavská – Palmovka – Ohrada – Vápenka.

Vrbka úzkostlivá dosahuje výšky 150 cm.

Když se stav zhorší, budou mu muset dát trubičku.

Přesně stejný pocit mám z vašich postav: tenhle cibulový efekt... a jistá vnitřní prázdnota. Ve svých dílech také často kritizujete kapitalisty, kapitalistickou společnost a sám jste vždycky na straně outsiderů. Existuje dnes vůbec klasický kapitalismus a klasický proletář? Nebo nejsou tyhle pojmy také už pouhá fikce?

Trasa devítky beze změny.

Ubili ho Peršani. Jako by drama bylo konceptem života.

Vyčerpanost. Naprostá a všudypřítomná. Vysávání vzduchu.

Navštěvujete koncerty svých nepřátel?

Na linkách X-A a X-B zaveden v pracovní dny cca od 6.00 do 20.00 hodin interval 4 minuty (o víkendech interval cca 8 minut).

***

Někdo si pamatuje, někdo ne. Už nic nevím. Nebylo to. Měl jsem sen, ale nevím jaký. Probudil jsem se naprosto prázdný a naprosto prázdný jsem zase usnul. Když jsem přišel, nikdo tam nebyl. Zrovna myslím na někoho, kdo snad kdysi byl. Povídá se.

Měla jsi na sobě modrý baretek, byl listopad. Kupovala sis noviny a já cigarety. Naproti se ulicí pomalu kolébala mlha. Stalo se to, ale co se stalo? Můžeme jít do kina nebo na výstavu. Pozval ji na oběd. Přesně tak. Obzvlášť, když si uvědomíme, že nic z toho netušil. Nečekal to. Najíme se a půjdeme spát. A spali a spali a spali.

Úplně. Kéž by. Praskla žárovka. Proseděl jsem asi hodinu po tmě. Pamatuji si na bednu plnou hraček, kterou jsem měl v dětství hned vedle postele. Pokaždé, když jsem se v ní přehraboval, tajil se ve mně zvláštní pocit nezbytí, jak jsem odkrýval další a další vrstvy starých a polámaných předmětů. Mám sucho v krku. V pokoji krabice Premium Bananas plná knih jako na lodi. A u rodičů lodní kufr. Námořník literatury. Velmi čisté ponožky. Koho zítra uvidím? Co budu zítra dělat? Koho náhodně potkám? O čem budu mluvit? Ještě dneska je to tajemství a už zítra banalita, na kterou časem zapomenu.

Přijela jsi desítkou. Chaos myšlenek. V hlavě samé útržky lidí. Ze skutečnosti nezbylo nic. Špinaví starci. Příběh je pro maloměšťáky. Texty stárnou, sotva je stačíš přečíst, jako by pod rukama mizely.

V koženém křesle stále sedí jeho podoba. Klinkající zvonek na svahu plném uštvaných koní. Pobíhající psi a smích dětí.

Nesmírná samota, nestvůrná jako vesmír. Hodiny a hodiny mluvit s přáteli, neztrácet čas, přijít domů, rychle se najíst a psát. Ráno se probudit a všechno začít znova. Hodiny a hodiny procházet ulicemi, hodiny a hodiny neztrácet sám sebe. Kdy tohle skončí? Kdo tohle skončí?

Smrt přešla pomalu kolem jako nic. Prožil jsem svůj život v oparu zdání, za oknem sršely blesky. Probírám se vlastníma rukama, jako by byly cizí. Kdybych sebe sama neklamala, musela bych spáchat sebevraždu. Nenarodil se, a tedy nebyl. Narodil se, a nebyl taky.

Už dost! Měl bych všeho nechat a psát zase o něčem jiném. Nikdy jsem nepochopil příběh. Vždyť kolem se neděje nic. A ve mně je naprosté prázdno. Závidím těm, kteří si dovedou vymýšlet. Vzít do ruky tužku a papír předpokládá víru. Co dál? A není tahle otázka pokrytecká? Protože předpokládá víru, že nějaké dál existuje. Jak udržet tuto nad námi sklenutou prázdnotu?

Psaní je droga a jazyk narkotikum smrti.

Miroslav Olšovský (1970) je básník, prozaik, rusista a komparatista. Vydal beletristické knihy Líčení (2012), Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003), Průvodce krajinou (2011), Kniha záznamů a prázdnot (2017). Jako editor připravil vydání antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003) nebo výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Je autorem knižní eseje Anarchie a evidence (Esej o psaní a vidění, 2020). Básně, prózy a eseje o literatuře publikuje v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR, je redaktorem literární části časopisu Slavia.

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Miroslav Olšovský

Svět skončil, nahrazuje ho Servis 24

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu