Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2022 > Číslo 2 > Ondřej Vaculík: Nebe na zemi

Archiv

Ondřej Vaculík

Nebe na zemi

Vždy po nějakém čase, tak asi po dvanácti patnácti letech, postupně vyjmu z knihovny tři knihy: 1. Edvard Valenta, Život samé psaní. 2. Jaroslav Hašek, Panoptikum. 3. Karel Poláček, Vyprodáno.

Tato tři díla působí v mém životě jako pevné triangulační body, od nichž mohu odvozovat stav a proměny společnosti, a také proměnu svou, ovlivněnou stárnutím.

Když jsem před lety četl Život samé psaní poprvé, tedy vzpomínky Edvarda Valenty na jeho dětství a mladý věk, získal jsem osobitý vhled do jeho doby, kdy Valenta opustil dobře zajištěnou existenci u svého strýce, podnikatele Kováříka (později slavná firma WIKOV Prostějov), a uchýlil se k velmi nuzným začátkům jako stenograf v Lidových novinách v Brně. A pozvolna se, jak se říká, vypracoval. A to jsem si tehdy velice přál také – tak se vypracovat, ale nebylo to možné. Když jsem tu knihu četl podruhé, uvědomil jsem si, jak je dobře napsaná, a když jsem ji četl nyní, byla mi navíc něčím velice blízká, milá, asi pohledem stárnoucího muže na dávno zašlé mladé doby.

Povídky v Panoptiku Jaroslava Haška nejenže nestárnou, ale spíše naopak: Vždy jsou o cosi aktuálnější, jako by se sama doba k nim propracovávala. Z jejich takto ověřené věčnosti plyne útěcha a povzbuzení.

Vyprodáno, jež Poláček napsal v roce 1939, je čtvrtým dílem jeho zamýšlené pentalogie. Odehrává se na bojištích 1. světové války, ale také v kupeckém krámě maloměsta, jehož osud Poláček sleduje na několika postavách, které prostupují všemi díly. Vyprodáno je groteskně tragické, v této naší době až nečekaně truchlivé. Poláčkův humor je tu nadán originální dimenzí, snad židovskou, čehož jsem si dříve nikdy nevšiml.

A nyní jsem k nim přidal knihu čtvrtou: Klobouk ve křoví Jiřího Voskovce. Vzpomínám si: Byla to má první knížka, kterou jsem si sám jako třináctiletý koupil v knihkupectví na Staroměstském náměstí. Tehdy jsem ji četl několikrát, nyní do ní nahlížím po více než padesáti letech. Kniha obsahuje téměř všechny písňové texty V + W, včetně „amerických“. Voskovec je dělí do pěti žánrových skupin: Komedie, Poesie, Satira, Pochody a písně řízné, Blues. V šesté skupině jsou Americké kuriosity, což je například Půl párku. A také Voskovcův text Když padla rosa do jetele a Werichův Strojvůdce Příhoda, jinak všechny texty psali vždy společně.

Vznik písňových textů Voskovec komentuje, vřazuje je do jednotlivých her i dobových souvislostí. S výjimkou písně Hej pane králi Ježek nejprve složil hudbu, a oni k ní připasovávali slova. Podle Voskovce Ježkova hudba byla tak „napadnutá“, rozuměj originální, že text předurčovala, jako by mnoho možností ve výběru slov ani nebylo. Hudba si je vyrvala, jak je ona potřebovala, takže V + W nezbývalo než na to přijít a ta správná objevit. Tak podle Voskovce je Ježek do jisté míry i spoluautorem textů, protože bez něj by oni nejspíš básnili jinak a možná i něco jiného. Ježkem se také propracovávali i k blues, které neznali. Například i Klobouk ve křoví byl pro ně více poněkud divnou písničkou než přímo blues.

Voskovcova rodná chalupa na Brázdě, kde vznikla Vest pocket revue, a to prý za pomoci svatého Prokopa i čerta, je v Sázavě – Budech. Voskovec píše: „Svatý Prokop, sázavský poustevník, prý vyoral Brázdu s čertem zapřaženým v pluhu a na louce se otočil. Já přísahám při mysteriu svého dětství, že k večeru v nejparnějším srpnu vane z Brázdy na ještě vyhřátou Otočnici chladný, smrtelný dech Ďáblův. Při tom o polednách je při řece mdlo – smyslno – sladko. Vážky se tetelí nad planou vodou a v tůni tluče štika. Ticho je příšerné – polednice neviditelná – uprostřed Otočnice jako v nějaké Šímově horečné krajině dvěstěletý dub vyzývá k souboji blesky boží. Temné smrčné lesy na hranách údolí nosí smutek za bůhví jakou řadu tragických generací, a po noci svatojánské sluncem vyrudlá louka se jen válí a chechtá a žertuje s medáky.“ Ten popis je snad ještě lepší, než býval. Proč? Až teď mi dochází, že jazyk je zároveň hra barev a tónů. Té nám ubývá možná více v jazyce než v přírodě samé. Ne že by úplně nebyla, čtu ji, tedy vidím a slyším třeba u Jamka nebo Borkovce. Obecně je to ale stále slábnoucí pramen, podobně jako se děje lesním pramenům a studánkám.

Při vstávání se vzpružuji studenou vodou a úryvky z díla V + W. Velmi účinné jsou verše z Babičky Mary: „… dopije, a aby se neřeklo, putykáře změní v mrtvolu.“ Ranní rozcvičku pak zahajuji jejich cvičebním pokynem z nějaké předscény: „Postavte se levým uchem na okraj umyvadla,“ kterýžto cvik už ovládám znamenitě.

O smíchu Voskovec píše: „Smích je velice hegelovský, sleduje přísně zásadu these, antithese a synthese. Opilec se nemotá – opilec se ze všech sil snaží jít rovně, ale opilost nedovolí. A tak se mu smějem. Herci, který předstírá, že se motá, se smát nemůžeme.“

A také přicházím na to, že o sám humor ani tolik nejde, ale o vidění světa jako zvláštní hry tónů a barev; humor je pouze jeden ze způsobů sdělování, jednou z forem „hry tónů a barev“.

Mimochodem napadá mi srovnání textů V + W s texty Jiřího Suchého, přímého pokračovatele avantgardního divadla. V + W jsou strmější, expresioničtější, Suchý je impresioničtější, snad lyričtější, ovšem dada mají společné. Ovšem Suchý písňových textů napsal nepoměrně více než V + W. Často mi, nevím proč, zlepšuje náladu Suchého Věštkyně, verše staré alespoň šedesát let: „… věštkyně, když jí přidáte, vám bude věštit jenom blahobyt. Vím už dneska, kolik žen si pro mě bude vlasy rvát, že štěstím budu zavalen, víc než bych moh si přát…“ Napadnou mě vždy jda na vlak, když mě – pravidelně – předbíhá běštkyně.

Suchý je také něžnější, a to i v poměrně brutálním textu Zlomil jsem ruku tetičce; protože „tu ruku ti teto do sádry dají, do sádry bílé jak padlý sníh…“ V + W nemají v textech poetické okliky – Ježkova hudba jim je tam nepustí. Šlitr se musel přizpůsobit.

Závěrem: Vest pocket revue měla premiéru v roce 1927. Kdyby se Jiřímu Suchému podařilo, chtělo se mu, bylo mu dáno tvořit Semafor ještě pět let, byli bychom svědky stoleté divadelní avantgardní linie, kterou já pokládám téměř za Nebe na zemi.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.