Archiv

Zdeněk Víšek

Odborář a koaliční politik

80. výročí úmrtí Antonína Hampla

Před osmdesáti lety, v květnu roku 1942, zahynul v nacistické věznici Moabit v Berlíně ve věku šedesáti osmi let Antonín Hampl, poslední předseda československé sociální demokracie v době před druhou světovou válkou.

Antonín Hampl může být zároveň vnímán jako vzor úspěšného levicového politika, pod jehož vedením se podařilo postupně překonat vážnou krizi čs. sociální demokracie, k níž došlo na samém počátku dvacátých let 20. století. Jde o úkol, který je pro tuto stranu aktuální i dnes.

Stranické začátky

Antonín Hampl se narodil se 12. dubna 1874 v Jaroměři ve východních Čechách. Vyučil se zámečníkem a své vzdělání si doplnil studiem průmyslové školy v Praze. Ve věku dvaceti let vstoupil do sociálně demokratické strany a tehdy rovněž zahájil svoji činnost v odborovém hnutí. Značné sympatie mezi dělnictvem si získal již před 1. světovou válkou jako tajemník Svazu českých kovodělníků.

Těžiště Hamplovy politické činnosti je ale pochopitelně spjato s obdobím existence československého státu. V červenci roku 1918 se stává členem Národního výboru, což byl reprezentativní orgán českých politických stran, který připravoval vyhlášení samostatnosti, k němuž došlo 28. října 1918.

Po vzniku ČSR byl na XII. sjezdu Československé sociálně demokratické strany dělnické (ČSDSD) v prosinci 1918 zvolen členem jejího předsednictva a místopředsedou strany. Sociální demokracii zastupoval jako poslanec v Revolučním Národním shromáždění, které plnilo až do jara 1920 úlohu nevoleného nejvyššího zákonodárného sboru. Mandát poslance obhájil ve všech parlamentních volbách, jež se konaly, tedy v letech 1920, 1925, 1929 a 1935. Poslancem dolní parlamentní komory tak zůstal až do zániku Československa v březnu 1939, třebaže se poslanecká sněmovna od prosince 1938 již nescházela.

Ministrem a předsedou strany

V komunálních volbách v červnu 1919, v nichž mohly poprvé volit i ženy, ČSDSD s výrazným náskokem zvítězila, když získala 32,5 % všech odevzdaných hlasů. Tyto volby, které se ovšem konaly jen na území Čech a Moravy, neboť na Slovensku probíhaly boje s maďarskou Rudou armádou a státoprávní postavení Podkarpatské Rusi nebylo ještě dořešeno, zásadně ovlivnily vnitropolitickou situaci v zemi. Národně demokratický předseda vlády Karel Kramář, jehož strana utrpěla drtivou porážku, na úřad rezignoval, čímž skončilo působení první československé vlády, označované jako vláda všenárodní koalice.

Sociální demokraté po volbách vytvořili druhou vládu, a to společně s agrárníky a národními socialisty. Pro tento kabinet se vžil název vláda rudozelené koalice. Premiérský post tehdy převzal politik ČSDSD Vlastimil Tusar, který se tak stal prvním (a zároveň i posledním) sociálně demokratickým premiérem v době předválečného Československa.

V první Tusarově vládě, která spravovala zemi od července 1919 do května 1920, Antonín Hampl zastával funkci ministra veřejných prací. Jako ministr se Antonín Hampl zasloužil o prosazení řady opatření ve prospěch zlepšení sociální situace dělnictva – zejména se zaměřil na posilování pozic podnikové samosprávy.

Hamplova činnost v první Tusarově vládě v letech 1919–1920 představuje jediné období, kdy vykonával přímou exekutivní funkci. V dalších letech se ministrem již nestal a zaměřil se především na působení v čele sociální demokracie. Jejím předsedou byl zvolen roku 1924, kdy nahradil stárnoucího Antonína Němce, který stál v čele české sociální demokracie – s krátkou přestávkou v době první světové války – již od roku 1905.

Krize ve straně 1920

V prvních volbách do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění v dubnu 1920 zvítězila ČSDSD – tehdy obdržela 25,7 % odevzdaných hlasů, což představovalo zisk 74 mandátů. Premiérem tak zůstal Vlastimil Tusar a politické složení jeho druhé vlády se nezměnilo.

V řadách sociálně demokratické strany ale pokračoval rozkol, k němuž směřoval její vnitrostranický vývoj již od roku 1919. Politické pnutí uvnitř ČSDSD mělo za následek rozštěpení strany na státotvornou demokratickou pravici a bolševickou levici, což přivodilo demisi Tusarova druhého kabinetu v září 1920.

T. G. Masarykem byl poté jmenován předsedou úřednické vlády moravský zemský prezident Jan Černý, který o tři měsíce později rozhodně – nikoliv však brutálně – zasáhl proti pokusu krajní levice o násilné převzetí moci ve státě. Tato vláda Jana Černého stála v čele výkonné moci v ČSR do září 1921. Po porážce tzv. prosincové generální stávky byla v květnu 1921 založena Komunistická strana Československa (KSČ).

Po roce 1921 československá sociální demokracie proto již nebyla schopna být rozhodující stranou ve vládě, přesto se až do roku 1926 podílela na činnosti dalších tří kabinetů, v jejichž čele stáli postupně národní socialista Edvard Beneš (1921–1922) a agrárník Antonín Švehla (1922–1925, 1925–1926). Po tříleté opoziční parlamentní činnosti se československá sociální demokracie od roku 1929 opět stává vládní stranou a zůstává jí až do jmenování úřednického kabinetu generála Syrového v září 1938.

Hamplova politika a volební výsledky

ČSDSD byla rozkolem z podzimu 1920 dlouhodobě oslabena natolik, že ještě v parlamentních volbách o pět let později obdržela pouze 8,9 % hlasů. ČSDSD pod vedením Antonína Hampla ovšem vždy vystupovala jako státotvorná strana, a to i v době svého působení v opozici vůči výlučně pravicovým vládám tzv. panské koalice. Po návratu do vlády se její ministři snažili v průběhu třicátých let čelit závažným důsledkům hospodářské krize a později i hrozbě nastupujícího hitlerismu.

V letech 1929–1938 byla ČSDSD zastoupena ve všech vládách tzv. široké koalice, zahrnující pravicové i levicové československé a německé demokratické strany. V čele těchto kabinetů široké koalice postupně stáli politici agrární strany František Udržal (1929–1932), Jan Malypetr (1932–1935) a Milan Hodža (1935–1938).

ČSDSD byla v těchto vládách vždy zastoupena třemi ministry, kteří zpravidla řídili ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo školství a národní osvěty a ministerstvo železnic, případně také ministerstvo pro zásobování lidu. Jejími ministry se stali tehdejší významní politici sociální demokracie – Alfred Meissner, Ivan Dérer, Rudolf Bechyně a později Jaromír Nečas. Vlády se účastnili i němečtí sociální demokraté.

Pro Hamplovy politické postoje jako předsedy strany ve třicátých letech bylo příznačné, že zásadně odmítal spolupráci sociální demokracie s komunistickou stranou, která i po nástupu nacismu lpěla na svých sektářských dogmatech o nastolení diktatury proletariátu.

Antonín Hampl spatřoval záruku proti nacistickému ohrožení republiky především v posilování koaliční politiky demokratických politických stran, včetně stran německých. Hamplovo uvážlivé vedení sociálně demokratické strany občané ve volbách začali oceňovat a její voličská podpora se postupně zvyšovala.

V volbách roce 1929 ČSDSD získala 963 462 hlasů (13,0 %, 39 mandátů), což znamenalo, že československá sociální demokracie byla v parlamentu v pozici druhé nejsilnější politické strany. Navzdory nespornému posílení o více než 70 000 hlasů v dalších volbách o šest let později (1 034 774 hlasů, 12,55 %, 38 mandátů) sociálně demokratická strana ztratila v dolní komoře jeden mandát, neboť nečekaný triumf Sudetoněmecké strany, kterou podpořilo 1 249 000 voličů německé národnosti, zcela změnil politické uspořádání Poslanecké sněmovny.

Henleinovo pronacistické uskupení získalo tehdy 44 mandátů. Na počet přidělených mandátů tak zůstali henleinovci ve sněmovně těsně druzí za agrárníky, avšak vzhledem k počtu odevzdaných hlasů se stali bohužel nespornými vítězi parlamentních voleb v květnu 1935.

Spolupráce s německými sociálními demokraty

Od druhé poloviny 20. let československá sociální demokracie začala spolupracovat s Německou sociálně demokratickou stranou dělnickou v ČSR, jejímž předsedou byl od roku 1920 Ludwig Czech.

Německé a československé sociální demokraty, které do té doby rozdělovaly národnostní resentimenty z let 1918–1919, sblížila nejprve činnost v opozičních parlamentních lavicích a po roce 1929 i v československých vládách, na jejichž činnosti se společně podíleli českoslovenští i němečtí sociální demokraté až do osudného roku 1938. Obě sociálně demokratické strany v první polovině třicátých let spojovalo především úsilí o řešení důsledků rostoucí nezaměstnanosti, později také obavy o osud republiky.

Po nástupu Hitlera k moci organizovala ČSDSD pomocné akce ve prospěch německé (a později též rakouské) demokratické a socialistické emigrace v Československu. Ve druhé polovině 30. let podporovala boj španělských levicových sil proti fašistickým povstalcům a výrazně se angažovala v zápase na obranu ČSR. Plně sdílela a podporovala koncepci kolektivní bezpečnosti zastávanou prezidentem Benešem.

V roce 1938 se sociální demokracie podílela na vzniku protifašistického manifestu Věrni zůstaneme a v rámci oslav 60. výročí svého vzniku zdůrazňovala myšlenku zachování parlamentní demokracie v Československu, jež byla ohrožována agresivitou nacistického Německa.

Národní strana práce

Po přijetí mnichovské dohody 30. září 1938 došlo nejen ke ztrátě pohraničních oblastí, ale i k rychlé proměně vnitropolitického uspořádání. Moc na sebe v Čechách a na Moravě strhla Strana národní jednoty, která stát řídila z autoritativně pravicových pozic. Její politické jádro představovala někdejší agrární strana v čele s Rudolfem Beranem, který byl nově zvoleným prezidentem Emilem Háchou jmenován 1. 12. 1938 předsedou vlády pomnichovského Česko-Slovenska.

Jako umírněná opozice vůči Beranově vládě byla v prosinci 1938 založena Národní strana práce, když předtím došlo k rozpuštění československé sociální demokracie. Členy této nové levicové strany se stali především někdejší sociální demokraté a levicověji orientovaní národní socialisté. Předsedou Národní strany práce byl zvolen Antonín Hampl.

Účast v odboji a mučednická smrt

Po nacistické okupaci 15. 3. 1939 Antonín Hampl udržoval spojení mezi vznikajícím domácím odbojovým hnutím a vládou premiéra Aloise Eliáše, která byla jmenována v dubnu 1939. Tento protektorátní kabinet až do Heydrichova příchodu do Prahy a zatčení svého předsedy v září 1941 se snažil všemi dostupnými prostředky čelit okupační moci i pomáhat – v rámci svých omezených možností – účastníkům i obětem antinacistického zápasu.

K prvnímu zajištění Antonína Hampla gestapem došlo 1. září 1939, kdy nacistické jednotky vpadly do Polska a okupační represivní síly v protektorátu zatýkaly především někdejší představitele českého předválečného politického a společenského života. Po dvou týdnech věznění byl ale díky přímluvě prezidenta Háchy i premiéra Eliáše propuštěn.

Podruhé byl Antonín Hampl zatčen 6. května 1941 společně se čtyřmi desítkami dalších sociálních demokratů a odborářů. O rok později pak v nacistickém vězení utýrán zemřel.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů