Jan Novotný

Velký paradox

Stálo to za to? Tak jsem zakončil minulou vzpomínku na korejskou válku a teď mi nezbývá než odpovědět. Nebudu řešit oprávněnost zásahu jednoho státu do záležitostí druhého a omezím se na čistý pragmatismus. Není snad pochyby, že dnešní Jižní Korea je (po dosti dlouhém klopýtání) prosperující demokratická země na rozdíl od své severní sousedky ovládané obskurní diktaturou. Dokládá se tím, že prosperující demokracie není nic specificky euroamerického a nepřenosného do jiných zemí a kultur. I když sama o sobě korejská válka za cenu velkých obětí jen vrátila zemi do stavu dvou nepřátelských stran, z něhož začala, ustavila se tím jakási pomyslná laboratoř pro srovnávání výsledků rozdílných systémů na obdobném materiálu, což ještě může přinést nová poučení. Jak ale dopadly obdobné zásahy jinde a jindy?

To by si zasloužilo delší zkoumání a zde nám zbývá místo jen na případ, jehož počáteční podmínky jeví největší podobnost – jak očekává přírodovědec, při stejných počátečních podmínkách by měly být i stejné konce, a nejsou-li, stala se asi někde chyba.

Také pro Vietnam skončila roku 1945 japonská okupace. Na rozdíl od Koreje se zde ještě na čas k vládě vrátili Francouzi, byli však společným úsilím většiny Vietnamců poraženi a roku 1955 se země podobně jako Korea rozřízla podle rovnoběžky – na severu vládli komunisté v čele s Ho Či Minem a na jihu se ujal vlády polodiktátor Ngo Din Diem. Žádná ze stran nejevila upřímný zájem o společné svobodné volby, jak je požadovala původní mírová dohoda. Vietnam se tak rozdělil na dva státy. Na rozdíl od Koreje komunisté ze severu nepodnikli frontální útok na jih, ale zmocňovali se jej plíživě. Američané se rozhodli zasáhnout až roku 1964, nikoliv s požehnáním Rady bezpečnosti, ale s podporou spojenců z paktu SEATO.

Americká vojenská přesila nic nezmohla proti odhodlání komunistů. Napomáhal jim i turbulentní vývoj v Jižním Vietnamu, kde se lidé bouřili proti zkorumpované vládě – starší čtenáři si vzpomenou, jak se tam na protest upalovali budhističtí mniši. Válka skončila ústupem Američanů přecházejícím až v útěk. Roku 1975 padl Saigon a byl přejmenován na Ho Či Minovo město. Bilance? Jeden a půl milionu mrtvých vietnamských vojáků i civilistů, sto tisíc padlých Američanů a spojenců. Ekologická katastrofa vyvolaná užitím chemických zbraní pro odlistění stromů, pod nimiž se skrývali komunističtí partyzáni. Nezapomeňme ale na dva miliony uprchlíků, kteří většinou našli útočiště v USA. Ne každý Vietnamec byl komunisty nadšen.

Opět se klade otázka: Stálo to za to? A proč to ve Vietnamu dopadlo tak odlišně od Koreje? Na odpověď by nezbylo místo a já ji ani neznám. Místo toho krátký epilog. Vietnamská válka zasáhla i Laos a Kambodžu. Také odtud Američané chvatně vycouvali. Kambodžskému premiérovi Siriku Matakovi nabídli bezpečný odvoz do exilu. Jak tomu u politiků bývá, Matakovo hodnocení Kambodžany i vnějšími pozorovateli bývá rozdílné. S úctou a dojetím však čtu na internetu dopis, kterým odpověděl americkému velvyslanci: Nemohu bohužel odejít tak nedůstojně Ani na chvíli jsem si nemyslel, že opustíte národ, který si zvolil svobodu Zemřu-li na svém místě a v zemi, kterou miluji, je to velmi špatné.

Sirik Matak se stal jednou ze dvou milionů obětí vlády Rudých Khmerů. (Byla to asi čtvrtina tehdejší kambodžské populace.) Běsnění Rudých Khmerů učinila konec až roku 1979 invaze z Vietnamu. Dnes lze Kambodžu považovat za víceméně demokratickou zemi. S jejím králem Norodomem Sihamonim byste si mohli pohovořit česky: vystudoval v Praze hudbu, tanec a divadlo.

Skončeme připomenutím velkého paradoxu: jedné z nejhrůznějších genocid moderních dějin uvolnili cestu Američané opuštěním Kambodže a učinili jí přítrž vietnamští komunisté.

Jan Novotný (1944) je fyzik, esejista, fejetonista Listů.

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Velký paradox

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu