Blanka Kalinová

Prezident/ka pro Francii

Válka na Ukrajině ve většině zemí vrhla zcela jiné světlo na mnohé vnitřní záležitosti a vnitropolitické debaty. Do jisté míry se to také týká probíhající prezidentské kampaně ve Francii. Přesto výsledek těchto voleb zůstává i v současném kontextu důležitý nejenom pro Francii.

Většina z dvanácti oficiálních kandidátů se prezidentských voleb už dokonce několikrát zúčastnila a s největší pravděpodobností skončí v prvním kole s méně než dvěmi procenty jako mluvčí dvou trockistických stran nebo představitelé protievropských hnutí, všichni patřící k jakémusi francouzskému politickému folklóru. Předvolební průzkumy shodně potvrzují přítomnost prezidenta Emmanuela Macrona v druhém kole. Pokud by současný prezident obhájil svůj druhý mandát, byl by v poválečné francouzské historii čtvrtý po Charlesi de Gaullovi, François Mitterandovi a Jacquesovi Chiracovi. Naopak Macronovi bezprostřední předchůdci (Nicolas Sarkozy a Francois Hollande) museli svou funkci po pěti letech opustit.

Dosud však přetrvává nejistota, kdo bude soupeřem či soupeřkou Macrona v druhém volebním kole. Ještě donedávna se všeobecně očekávalo, že tak jako v roce 2017 se Macron utká s Marine Le Penovou, představitelkou extrémní pravicové strany. Její náskok před ostatními kandidáty se však v posledních týdnech zmenšoval ve prospěch ještě pravicově extrémnějšího Érica Zemmoura a v menší míře Valerie Pecressové, vítězky primárek pravicové strany Republikánů. Tato tradiční konzervativní pravice je nakonec jediná, která se přes někdy špatně skrývané vnitřní rozpory před voliči představuje jako jednotná. Oslabená francouzská levice dříve vedená Socialistickou stranou, a ekologové, kteří se začali prosazovat v posledních místních a evropských volbách, se nakonec nedokázali vzájemně dohodnout a žádný z jejich několika kandidátů nemá šanci se dostat do druhého kola. Pokusy vytvořit jednotnou frontu levice Christiane Taubirové zcela propadly poté, co se jí, přes posvěcení lidovým referendem, nedostalo podpory pěti set volených představitelů nutné k prezidentské kandidatuře. Jean-Luc Mélenchon, zakladatel hnutí Nepodrobená Francie a zkušený řečník, již potřetí doufá, že se mu podaří prorazit s radikálním sociálním programem.

O prezidentské křeslo se letos ucházejí čtyři ženy. Pravda, není to poprvé, kdy se ve Francii ženy ucházejí o nejvyšší politický post a dostávají se do druhého volebního kola. V roce 2007 se Ségolene Royalová za Socialistickou stranu střetla s tehdy vítězným Nicolasem Sarkozym a v roce 2017 Marine Le Penová propadla také až v druhém kole mimo jiné kvůli katastrofickému vystoupení v závěrečném televizním duelu s Emmanuelem Macronem. Situace se bude možná opakovat i tentokrát, pokud předpovídaný scénář nenaruší publicista Éric Zemmour, jenž se se svou protiislámskou a protiemigrantskou rétorikou zdá být přitažlivý pro nemalou část francouzských voličů.

Ukončení pandemických opatření a hlavně dramatická válka na Ukrajině znovu zamíchaly kartami ve prospěch prezidenta Macrona, jehož státnický aktivismus na mezinárodní scéně nutně upostraňuje všechny jeho soupeře s programy orientujícími se na vnitřní politiku. Navíc oba kandidáti extrémní pravice jsou známi svými sympatiemi pro Rusko motivovanými především jejich vrozeným tíhnutím k autoritativním režimům, stejně jako Mélenchon, jehož protiamerický postoj jej dovádí až k obdivu k Venezuele a odmítání NATO.

Letošní francouzská prezidentská volba příkladně ilustruje několik tendencí, jež překračují výhradně vnitropolitický kontext. V prvé řadě se potvrzuje oslabení tradičních politických stran jak na levici, tak na pravici, a to často ve prospěch hnutí, jejichž rozmach a později přežití z velké části závisejí na osobě jejich zakladatele. Zároveň posilují extrémní pravicové strany, které charakterizuje antimigrační program a protievropský postoj. V neposlední řadě je nasnadě otázka, proč v některých zemích, k nimž patří právě Francie, se ženám stále ještě nedaří prorazit do vedoucích pozic ve státě, což kontrastuje s četnými příklady ze severských evropských států, ale koneckonců i z nám blízkého Slovenska.

Blanka Kalinová (1947) je ekonomka, pracovala v sekretariátu OECD v Paříži, kde žije.

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Blanka Kalinová

Prezident/ka pro Francii

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu