Antonín Rašek

Po měsíci bojů na Ukrajině

Zamrzlý rusko-ukrajinský konflikt vyvrcholil vpádem ruských vojsk na Ukrajinu a přerostl ve válku. Z prvních reakcí se dala formulovat jedna z pracovních hypotéz: nepřeroste-li konflikt v evropský a světový, nejefektivnější taktika může být ta americká spojená s odmítnutím bezletové zóny a zásobováním Ukrajiny zbraněmi. Američané posílí svůj vliv ve světě a budou moci účinněji čelit čínské politice jako své bezpečnostní prioritě. Evropa, resp. Evropská unie, se sice více sjednotí, bude však muset čelit ekonomickým důsledkům války a usilovněji se starat o svou bezpečnost. Rusko upadne do hlubší izolace a bude se muset jako subalterní partner spoléhat a vázat na Čínu. Nejtragičtější úděl ponese Ukrajina, která po vzepětí vlny vlastenectví bude trpět pocitem appeasementu, jak to vyjádřil i její prezident; překonat jej může jen obdoba Marshallova plánu.

Je to ve shodě s míněním mnoha politiků a komentátorů. Přirovnávat dnešní situaci k třicátým letům minulého století je ovšem ahistorické. Nyní jsme v kvalitativně odlišných podmínkách determinovaných existencí zbraní hromadného ničení, zejména jaderných.

Nešlo jen o test

Při hodnocení dopadů koronavirové pandemie převládala shoda, že prověřuje odolnost světa vůči dalším hrozbám jako blackout či kybernetická válka. Paralelním testem nejen transatlantického společenství se stala situace na východě Evropy. Pátráme-li po příčinách, nejprve nás napadne, že si jedna z velmocí prověřuje, jak na tom je se svým vojenským potenciálem a postavením ve světě. Naposled si to zkusili Američané se spojenci při reakcích na terorismus v Afghánistánu a v Iráku nebo Britové a Francouzi v Libyi. Mohly a mohou to ale být i vnitropolitické problémy, od nichž je třeba odpoutat pozornost nějakou zahraničněpolitickou aktivitou, která posloužíkou aktivitou, která poslouží ze stejných důvodů i soupeřům. Zdálo se, že podobný záměr mělo i Rusko. Jenže Vladimir Putin jím sleduje zároveň globálnější cíl, totiž obnovení někdejšího Sovětského svazu.

Značná část bezpečnostních a vojenských analytiků se domnívala, že na hranicích je sice soustředěn značný počet údajně moderně vyzbrojených ruských i běloruských jednotek, ale stačilo by to nanejvýš na obsazení dvou vzbouřeneckých kvazi-republik, nikoli celé Ukrajiny. Není na škodu si připomenout, že německá armáda potřebovala k obsazení Čech a Moravy 350 tisíc vojáků a vojska Varšavské smlouvy k okupaci daleko menšího Československa, které se nebránilo, 750 tisíc. Už tehdy byla také otázka, co by Rusko válkou získalo: NATO se přijmout Ukrajinu za člena v reálním čase nechystalo, jádro území dvou separatistických republik Rusko ovládalo a o Krymu se hovořilo stále méně.

Objevil se proto názor, že půjde jen o epizodu. Potvrzovala to řada zpravodajských služeb, nejen amerických. Kdyby se Putin o něco pokusil a nesetkal se – podle mylné prognózy – s odporem, mohl podle tehdejších predikcí očekávat jen potvrzení dosavadního statu quo. V první fázi si však ověřil reakce západních spojenců a jejich jednotu. Velká Británie a některé další země se bezvýhradně postavily za Spojené státy. Emmanuel Macron využil situace ke zvýšení naděje na vítězství v prezidentských volbách a posílení svého postavení v Evropě po brexitu a odchodu Angely Merkelové z politiky.

V nejkomplikovanější situaci bylo Německo. Stále cítilo odpovědnost za způsob vedení druhé světové války, ctilo odkaz Brandtovy východní politiky a po odklonu od jaderné energie zůstalo podstatně závislé na ruské naftě a plynu. Je-li také podle německých názorů někdo schopen překonávat zátěžové situace a dosavadní sankce, ba dokonce z nich politicky i ekonomicky těžit, jsou to právě Rusové.

Bylo proto zajímavé, jak Němci zareagují na tiskovou konferenci při návštěvě kancléře Olafa Scholze ve Washingtonu, když k jeho jistému údivu aktuálně informovanější Joe Biden mluvil o nejisté budoucnosti plynovodu Nord Stream 2. Jako by podle názoru některých komentátorů nepostřehl, že se unipolární svět na přelomu tisíciletí změnil v multipolární. Po prvních informacích z ukrajinských bojišť a televizních záběrech ničených obytných sídel Němci radikálně změnili svou zahraniční a bezpečnostní politiku a mimo jiné zvýšili bezprecedentně na dvojnásobek své výdaje na obranu.

Spojené státy, ačkoli šlo především o evropskou záležitost, v řešení konfliktu převzaly iniciativu, zatímco Evropská unie i Severoatlantická aliance zůstaly zprvu poněkud stranou. Výrazněji se angažovaly jen Francie a Německo i kvůli své odpovědnosti za plnění minských dohod. Možná bylo škoda, že ve funkci už nebyla Angela Merkelová.

Vladimir Putin vyhodnotil, že západní instituce a jednotlivé země jsou a budou nejednotné a zvolí politiku appeasementu. Ukázalo se to však jako chybná strategie, válka začala Evropu a EU sjednocovat, což se projevilo zejména humanitární pomocí, v dodávkách zbraní ukrajinské armádě a v péči o uprchlíky.

Desetiletá Putinova modernizace ruské armády nedosáhla úrovně, jaká byla prezentována. Rusové sice vyvinuli skutečně moderní zbraňové systémy, které však spíše ukazovali na přehlídkách, než aby je zařadili do vojenských jednotek, nemluvě o tom, že si je vojáci neosvojili. Do značné míry tomu tak dokonce bylo i s ovládáním výzbroje dosavadní, což vedlo k výrazným kolaterálním škodám. Selhaly také ruské zpravodajské služby, jež přispěly k volbě vojenské strategie shodné se scénářem obsazení Československa. Ten Sověti zopakovali při vpádu do Afghánistánu. Výsledkem byly tak velké lidské ztráty a pobouření ruské veřejnosti, že Michail Gorbačov musel vojáky z této země stáhnout.

Řada expertů se domnívá, že po více než měsíci bojů se vojenské síly v podstatě vyrovnaly. Moskva není schopná situaci změnit. Na frontě s výjimkou leteckých, raketových výsadkových sil převažují jednotky vojáků základní služby. Profesionální jednotky velení armády zatím šetří.

S přihlédnutím k dalším faktorům z toho lze vyvodit nejvýznamnější analytický závěr se strategickým důsledkem: Rusko a jeho armáda nejsou s vysokou mírou pravděpodobnosti schopné vést klasickou válku kontinentálního rozsahu. To neznamená, že by v souladu se svou vojenskou doktrínou v krajním případě nemohlo vyvolat válku jadernou.

Co nás nemine

Ohlédneme-li se v čase, co nás mohlo mýlit, byla to také relativně poklidná situace na Ukrajině. Její prezident jel do Mnichova a přednesl zde projev. Stále převládal mírný optimismus. Nevyhlásil ani mobilizaci.

Nyní je zřejmé, že budeme muset řešit evropskou bezpečnost vážněji. Po více než třiceti letech se zatím nenaplnila naděje o sbližování velmocí a civilizací. Spojené státy představu určovat světový vývoj neopustily. Řada lokálních válek vedla k lidským a materiálním škodám a k oslabení dominantního postavení USA. Je však třeba konstatovat, že za unipolarity pod americkým vedením jsme se v devadesátých letech minulého století cítili nejbezpečněji v celé naší historii.

Čínské vedení se nezbavilo představy Říše středu a upevnilo si ji nebývalým ekonomickým růstem; to zároveň vedlo k rozšíření střední třídy, která logicky začala usilovat o větší podíl na moci a stejně logicky se jako reakce dočkala dalšího upevňování autokracie.

Rusko se nedokázalo zbavit dědictví byzantismu a stejně tak závislosti na přírodním bohatství.

Řada politiků a komentátorů se domnívá, že transatlantická strategie a liberální demokracie se při řešení mnoha globálních problémů nedokázaly prosadit, a to nejen v zahraniční politice, ale ani v politice vnitřní. Z historie však víme, že to vedlo k první a druhé světové válce. A nic to nemění na přesvědčení, že liberální demokracie je v naší civilizaci nejúspěšnějším společenským uspořádáním.

Je to strategický problém i v oblasti bezpečnosti, EU a NATO by si měly přesněji vymezit své funkce v bezpečnostní a vojenské politice. Logicky se nabízí, aby EU zajišťovala především vnitřní evropskou bezpečnost a Aliance bezpečnost vnější. Pokud jde o záměr budovat evropskou armádu, mnozí experti se domnívají, že bude vybudována jen nová velitelská struktura, protože země NATO si těžko mohou dovolit budovat další vojenské jednotky, než dosud mají. Ty potřebují modernizovat. Tento záměr lze ale po vzájemné dohodě s Američany uskutečnit v aliančním rámci. Vyžaduje to jednotu, k níž jsme nakročili a již je nutné prohlubovat. Nyní je třeba zabránit rozšiřování války a rusko-ukrajinský konflikt ukončit.

Antonín Rašek

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Po měsíci bojů na Ukrajině

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu