Hedwig Giustová

Solidarita bez hranic?

Tragické obrazy ruských náletů na ukrajinská města a ukrajinský lid prchající ze své země pod nátlakem invaze přerušily desítky let trvající zdánlivou iluzi nepřetržitého míru v Evropské unii. Zdá se, že se spolu s tím v Evropanech konečně probudil smysl pro jejich oprávněnou geopolitickou roli a odpovědnost. Solidárně přivítali již více než 3 miliony ukrajinských uprchlíků hledajících přístřeší v zemích Evropské unie. Jde o zlomový bod v otázce azylového systému Evropské unie?

Útok Vladimíra Putina na Ukrajinu byl Evropany jednomyslně odsouzen. Reakce Evropské unie na válku a humanitární krizi byla silná a jednotná jako nikdy předtím. Rozhořčení Evropané zareagovali s velkorysostí a emocemi.

Tato chvíle je katarzní. Speciální rozhodnutí Rady spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV) z 3. března aktivovat směrnici o dočasné ochraně je historicky velmi významné. Směrnice 55 vznikla roku 2001, kdy byla zavedena kvůli balkánským válkám jako nástroj rychlé reakce na masový příliv žadatelů o azyl, nikdy ale doposud nebyla použita. Díky tomuto rozhodnutí Ukrajinci – kteří jsou již pro vstup do EU osvobozeni od vízové povinnosti – nemusejí v Evropě žádat o azyl, když prchají před válkou. Využívají ochrany jen proto, že utíkají před válkou. Nebudou muset odůvodňovat svou přítomnost a individuálně hájit své právo na poskytnutí ochrany. Nebudou muset trávit měsíce, někdy i roky v táborech, procházet zdlouhavou a vyčerpávající procedurou a čekat na vyslechnutí a posouzení důvodů jejich útěku. Nebudou se muset bát vyhoštění zpět do své domovské země kvůli tomu, že při náhlém úniku před válkou ztratili doklady. A zaslouženě. Směrnice o dočasné ochraně je skutečně mocným nástrojem.

Je zde tedy důvod doufat, že si EU konečně vytvoří spravedlivý a humánní systém pro ochranu uprchlíků. Evropská unie se možná nachází v bodě zvratu. Možná nás tyto dva roky covidové pandemie něco naučily: zejména, že globálním výzvám je třeba čelit společně a že pevné evropské vedení je skutečně možné. Přesto by se však člověk neměl oddávat pocitu sebeuspokojení, a to minimálně ze dvou důvodů.

Zaprvé, válka na Ukrajině může být dlouhá a vysilující. S ohledem na nejistotu ohledně Putinových skutečných cílů a riziko zintenzivňujícího se konfliktu je obtížné odhadnout, jak dlouho potrvá. Počet ukrajinských uprchlíků přicházejících do EU, který s nebývalou rychlostí překonal již jakýkoli dosavadní evropský rekord od dob druhé světové války, by mohl dosáhnout 4 milionů nebo i více. V tomto kontextu je riziko, že členské státy podlehnou kontroverzním pokušením, vždy nebezpečně blízko, zvláště pokud sankce proti Rusku zasáhnou i evropské ekonomiky. Zároveň je cesta k silnému evropskému azylovému systému založenému na solidaritě (k žadatelům o azyl) a sdílení odpovědnosti (s ostatními členskými státy) stále strmá. Prohlášení Evropské rady svolané ve Versailles ve dnech 10. až 11. března podporuje návrh Komise na Akci soudržnosti pro uprchlíky v Evropě (CARE), neříká však nic o dalších opatřeních, která by účinně uspokojila potřeby milionů uprchlíků prchajících z Ukrajiny do Evropy na krátkodobé, střednědobé či dlouhodobé úrovni.

Nedávná historie nás naučila, že podobně vřelé projevy solidarity nemusejí trvat dlouho. Uplynulo jen pár let od chvíle, kdy Němci a Rakušané vítali syrské uprchlíky na nádražích v Mnichově a Vídni a Angela Merkelová vyslovila osudová slova Wir schaffen das!" (My to dokážeme!) Ta jsou nyní v našich vzpomínkách nesmazatelně spojena s jednou z nejhlubších politických krizí, kterým Evropská unie čelila od svého vzniku a kterou ve zvráceném narativu stále nevhodně nazýváme uprchlickou krizí. Toto označení dává této čistě vnitřní krizi, která byla vyvolána rozdělením mezi evropskými členskými státy, konotaci externího problému. Jak syrská občanská válka pokračovala, solidarita evropského lidu rychle vyprchala a ponechala prostor pro nesnášenlivost a xenofobii. Z dlouhodobého hlediska by se podobná dynamika mohla rozvinout i tentokrát.

Navíc nikdo nepřehlédl, že země EU, které jsou nyní z geografických důvodů na vrcholu v přijímání uprchlíků z Ukrajiny – Polsko, Maďarsko, Slovensko a Česká republika –, jsou tytéž, které ještě donedávna byly neústupné v otázce přemisťování uprchlíků; opakovaně přijímaly politiky zahrnující vytlačování migrantů a uprchlíků na hranicích a zadržovací opatření, která jsou nehumánní a stojí proti mezinárodnímu právu; a soustavně se oddávaly arogantní protiimigrantské a rasistické rétorice.

V souvislosti s tím si připomeňme, že se migrace v Evropské unii může snadno proměnit v silný destabilizační nástroj. Putin může snadno počítat s tím, že právě tento důsledek války reakci EU oslabí, a poté tohoto rozdělení mezi členskými státy využije. Kromě toho nezapomínejme ani na tu nešťastnou taškařici, kterou Evropská unie předvedla teprve loni v době krize na hranicích EU a Běloruska.

Druhá řada důvodů, proč se příliš neuchylovat k pocitu sebeuspokojení, se týká očividně dvojitých zásad přijímání uprchlíků v EU. Můžete se tázat, proč byla směrnice o dočasné ochraně aktivována až nyní. Copak nebyla už situace v letech 2015–2016 dost vážná? A co krize v Afghánistánu loni v létě? Odpovědí na tyto otázky je široká škála. K aktivaci směrnice je zapotřebí kvalifikovaná většina (tedy ani ne jednomyslná shoda). Protože však chyběla politická ochota a samotná definice masového přílivu byla nejednoznačná, Evropská komise dříve směrnici neaktivovala. Válka na evropském kontinentu vyvolala více obav a emocí než relativně vzdálenější konflikt. A přitom podezření, že rozdíl mezi dnešní humanitární krizí a krizemi minulými spočívá především v barvě pleti a bohu, ke kterému se uprchlíci modlí, je vskutku velmi silné.

Spolu s Ukrajinci v současnosti utíká před válkou na Ukrajině i mnoho dalších státních příslušníků třetích zemí. Afričané, Indové, Bangladéšané a Ekvádorci čelí stejným nebezpečím a podstupují stejná rizika jako Ukrajinci. Přesto se jim na hranicích EU často nedostává stejného zacházení jako právě Ukrajincům.

Může být na pozadí tohoto přesto důvod doufat, že Evropská unie konečně změní v oblasti azylové a migrační politiky směr? K takovým změnám nedochází ze dne na den. Trvá roky, ne-li desetiletí, než se rozvinou. Aktuální humanitární krize by však skutečně mohla přinést tento dlouho potřebný obrat. Současný spád by se neměl promarnit. Pokud se EU podaří nasadit funkční azylový režim pro současnou humanitární krizi, mohla by (morální a praktická) ponaučení unie, členských států i evropských občanů vytvořit politický základ, na kterém by bylo možné konečně vybudovat dlouho očekávanou a tolik potřebnou reformu azylového systému.

Z anglického originálu přeložila Eva Ticháková.

Hedwig Giustová je šéfredaktorka časopisu Progressive Post a seniorní výzkumná pracovnice Nadace pro evropská progresivní studia (FEPS).

Téma trojice textů převzatých z časopisu The Progressive Post do těchto Listů je předvídatelně určeno ruským útokem na Ukrajinu v pátek 24. února 2022. Věnujeme se tentokrát s trojicí autorek jaderným zbraním, roli diplomatice při zvládnutí válečného konfl iktu a Evropské unii při největí uprchlické vlně od druhé světové války. Časopis můžete sledovat na webu progressivepost.eu. Ke všem tématům samozřejmě přivítáme i vaše diskusní příspěvky.

Vybrané texty vyšly původně jako Silence the guns in Ukraine what international diplomacy can (and cant) do a Russias nuclear gamble 15. března 2022 a jako Solidarity without borders? 14. března 2022 na webu progressivepost.eu. Všechny jsou také součástí zvláštní rubriky War in Ukraine tištěného vydání časopisu The Progressive Post 18/2022, s. 20 a nn. Poslední vybraný příspěvek překládáme z tištěného vydání.

-red-

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Hedwig Giustová

Solidarita bez hranic?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu