Christos Katsioulis

Kontinuita a porušení tabu

Válka na Ukrajině mění německou zahraniční politiku. Hledá se nová rovnováha mezi odstrašením a ochotou k rozhovoru.

Změna epochy, přerušení, změna paradigmatu. Popisy toho, co se od vypuknutí války v německé zahraniční a bezpečnostní politice děje, nechybějí. Tvrdý sankční režim proti Rusku a začátek dodávek zbraní Ukrajině představovaly první posly změny. Mimořádné zasedání Bundestagu s historickou řečí kancléře Olafa Scholze pak přineslo stvrzení i v tvrdých číslech. Německo zvýší výdaje na obranu na více než dvě procenta, Bundeswehr má dostat ústavou zajištěný zvláštní fond 100 miliard euro, aby mohl realizovat investice a nákupy, a porušována jsou další tabu. Bundeswehr má být posílen tak, jak nebyl od dob studené války: budou nakoupeny vyzbrojené bojové drony, sdílení jaderných zbraní v rámci NATO bude podpořeno novými letadly, urychleny mají být společné evropské zbrojní plány.

Zasedání Bundestagu nevyznačuje jen nový začátek, pokud jde o zbrojní rozpočet, ale i změnu epochy v zahraniční politice SRN. Trojzvuk mezi spojením se západem, východní politikou a evropskou integrací je zpochybněn. Základní idea, že bezpečnost v Evropě je možná jen s Ruskem, byla spolkovým kancléřem momentálně odmítnuta.

Téměř ve všech proslovech členů koalice, ale i části opozice zaznívala deziluze z Ruska, těžké zklamání z invaze a rozhořčení nad porušením mezinárodního práva. Po diplomatických snahách o zabránění válce zavládlo hluboké vystřízlivění nad jednáním Kremlu a nad chladnokrevným kalkulem útoku na Ukrajinu.

Vztah k Rusku, který pro Německo měl vždy zvláštní význam, se tím od základu změnil. Koncepty jako změna pomocí přiblížení nebo změna pomocí obchodu patří minulosti. Místo toho nastupuje vůči Putinovu režimu logika konfrontace. Význam získávají pojmy studené války jako odstrašení a zamezení vlivu. Podle střízlivého konstatování kancléře potřebuje dialog ochotu k rozhovoru i na druhé straně.

Když vyjdeme z této situace, objevuje se otázka, jak hluboké jsou změny německé zahraniční politiky. Ministryně zahraničí z událostí minulých dnů učinila dalekosáhlý závěr: Možná je tomu tak, že Německo dnešního dne opustilo určitou formu zvláštní a ojedinělé zdrženlivosti v zahraniční a bezpečnostní politice. Pravidla, která jsme si pro to stanovili, nás nemohou zbavit odpovědnosti. Když se změnil náš svět, musí se změnit i naše politika.

Dodávky zbrani Ukrajině jsou prvním krokem při odvratu od německé kultury zdrženlivosti. Oznámení zvýšeného rozpočtu na obranu naproti tomu nepředstavuje jednoznačný signál ve směru větší militarizace německé zahraniční politiky – důraz tu leží na obraně. Pro mnoho pozorovatelů se tak posunuje historický referenční bod sociálnědemokratické zahraniční politiky: pryč od východní politiky Willyho Brandta k rozhodné bezpečnostní politice Helmuta Schmidta v dobách dvojkolejného rozhodnutí NATO (v roce 1979 NATO rozhodlo o umístění raket středního doletu v Evropě a zároveň otevřelo cestu k jednání o jejich omezení. – pozn. překl.), přičemž nyní rychle přijatá rozhodnutí mohou mít větší dosah než před čtyřiceti lety.

Ale německá změna paradigmatu ponechává některé otázky otevřené a těmi se debata příštích týdnů a měsíců musí zabývat, ač výsledek konfliktu na Ukrajině je zatím v nedohlednu. V krátkodobém až střednědobém horizontu se zaměří na jednání s Ruskem a urychlení nástupu Evropy coby aktivního hráče.

Ve vztahu k Rusku jsou důležité tři dimenze. Za prvé zabránění další eskalaci, za druhé strategie ukončení aktuálního konfliktu a za třetí místo Ruska v Evropě. Momentální politika, která sankcemi, dodávkami zbraní a silnou personalizací směrem k prezidentu Putinovi už téměř připomíná zacházení se Severní Koreou, přináší nebezpečí další eskalace, rozšíření konfliktu – a to s nukleární mocností. Proto je třeba zejména mezi USA a Ruskem udržovat skryté vojenské a diplomatické komunikační kanály a je nezbytné zabránit dojmu, že se státy NATO aktivně do konfliktu vměšují. Oznámením, že na podporu Ukrajiny budou nasazena evropská vojenská letadla, nebo jiným podobným, je třeba se vyhnout. Navíc v rámci sankčního režimu je třeba pečlivě dbát na rozlišování mezi elitou a ruskou společností, aby v Rusku nebyla vyvolána mentalita vozové hradby.

Za druhé a v úzkém spojení s předchozím je nezbytná strategie vyjití z horkého konfliktu, která i Putinovi umožní opustit bojiště bez ztráty tváře. V tom hraje Německo a EU ústřední roli tím, že budou sankce postupně ukončovány, jakmile bude rozpoznána ochota k ústupkům druhé strany. I když se jeví obtížné dělat ústupky tomuto režimu, měl by přesto důraz být kladen na co nejrychlejší ukončení bojových akcí a eskalace. Náznaky podpory změny režimu v Moskvě jsou přitom ze zásady kontraproduktivní, protože i kvůli nukleárním zbraním je třeba zabránit tomu, aby režim bojoval o vlastní přežití.

Za třetí je třeba už dnes koncepčně promýšlet, jaké bude v budoucnosti místo Ruska a Ukrajiny v Evropě. Protože přes všechna vyhlášení solidarity s Ukrajinou nesmíme zapomínat, že před nedávnem vstup Ukrajiny do NATO nebyl na programu dne a také přistoupení k EU je spíše hypotetická konstrukce, která nenajde souhlas. Abychom zabránili tomu, že se země stane trvalým ostrovem nestability na okraji Evropy a zdrojem opakovaných konfliktů s Ruskem, je třeba koncepty neutrality, demilitarizace a bezpečnostních garancí vážně diskutovat. Přitom musí být zostřena evropská vnímavost pro rozpoznání správné chvíle, ve které bude znovu bezpečnost Evropy myslitelná s Ruskem, aby pak bylo zahájeno konstruktivní utváření evropského mírového pořádku.

Všechny tyto tři aspekty – a jedná se jen o výběr – zřetelně ukazují, že změnu paradigmatu německé zahraniční politiky nelze srovnávat s přepnutím vypínače. Místo toho jde o to chytře dát do souvislosti jednotlivé pilíře německé zahraniční politiky. K tomu patří zaprvé schopnost spojenectví v rámci NATO stejně jako přednostní utváření evropské integrace s cílem učinit z EU suverénního aktéra na světové scéně. Neboť přes všechnu euforii nad dnešní jednotou nelze zapomínat, že v budoucnosti bude zastánce transatlantického spojenectví v Bílém domě spíše výjimkou než pravidlem.

Ke sloupům německé zahraniční politiky bude za druhé i nadále patřit pečlivé zvažování zvláštní odpovědnosti Německa za mezinárodní právo a za lidská práva a tomu odpovídající jednání. Protože toto je a zůstane jedinečný historický rys země, který se nedá odstranit jedním projevem spolkového kancléře. Toto vědomí lze smířit s posílením obranných schopností Bundeswehru, ale u ochoty k vojenským intervencím už to vypadá zřetelně jinak.

Třetím sloupem německé zahraniční politiky zůstává odpovědnost za východ Evropy a pokus zajistit tu trvalou stabilitu a mír. To zatím stálo pod nadpisem východní politika ale pod dojmem ruské útočné války je třeba nová definice. Ta ovšem nemůže a nesmí pominout geopolitickou skutečnost, že Rusko nadále představuje hlavního souseda EU na východě, a proto musíme najít odpovědi na některé otázky. Co dnes znamená odstrašení a jakou roli v něm hraje Německo a jeho ozbrojené síly? Odpověď na tuto otázku se od tohoto týdne už nevede z hlediska finančních plánů, a to je krok správným směrem. Jak můžeme potlačit snahu Ruska o získání vlivu, a přesto zabránit eskalaci? Jaké jsou naše nástroje dialogu a jaký cíl sledujeme v souvislosti s nadnárodními, nebo dokonce planetárními výzvami? Jen pokud najdeme nosnou odpověď, která překročí aktuální postoje, můžeme přispět k tomu, aby zlom posledních týdnů trvale nenarušil naše budoucí vyhlídky.

Text původně vyšel v IPG Journal (ipg-journal.de) pod názvem Zwischen Tabubruch und Kontinuität 28. února 2022, publikujeme ho se souhlasem a za podpory pražské kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung (fesprag.cz).

Z německého originálu přeložil Jiří Silný.

Christos Katsioulis vede regionální kancelář Friedrich Ebert Stiftung pro spolupráci a mír ve Vídni. Předtím vedl kanceláře FES v Londýně, Aténách a Bruselu.

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Christos Katsioulis

Kontinuita a porušení tabu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu