Jan Rychlík

Nový ukrajinský národní příběh

Současná válka na Ukrajině má z pohledu Moskvy dva aspekty: vojenský a politický. V politickém ohledu má být cílem změna azimutu Ukrajiny. Místo na západ, kam se země snaží jednoznačně směřovat, má být přeorientována správným směrem, na Moskvu.

Ruská snaha po změně orientace Ukrajiny má přitom mnohem hlubší, dalo by se říci mentální kořeny. Spočívá v samotném ruském vidění Ukrajiny jako trvalé součásti ruského světa, jako území, které vždy patřilo k Rusku a je s Ruskem osudově spojeno. Jak řekl prezident Putin, Ukrajinci a Rusové jsou jedním národem, a proto je Ukrajina historicky spjata s Ruskem a jen ve spojenectví s Ruskem je její budoucnost; Ukrajina nemá vlastní státnost, tu má jen Rusko. To jen nepřátelé Ruska, fašisté, nacisté a ukrajinští nacionalisté Ukrajince dočasně pomýlili a chtějí je za cizí (v minulosti německé, dnes americké) peníze poštvat proti Moskvě.

Tyto Putinovy nesmysly bohužel rezonují ve velké části ruské společnosti. Historická fakta přitom říkají něco zcela jiného: po pádu Kyjevské Rusi a kolapsu poměrně krátké mongolské nadvlády se území dnešní Ukrajiny dostalo nikoliv do Ruska (které jako jednotný stát ostatně ještě ani neexistovalo), ale stalo se nejprve součástí Litvy a pak okrajovým územím polsko-litevského státu, tzv. Rzeczpospolity. Do rámce Ruska se dostává Ukrajina po částech až v 17.–18. století, a to nejprve v důsledku rusko-polských válek a pak trojího dělení Polska v letech 1772 –1795. Východní Halič, rovněž obývaná Ukrajinci, nebyla součástí Ruska nikdy (pokud nepočítáme její anexi SSSR na podzim 1939), protože celá Halič v roce 1772 připadla Rakousku a v meziválečném období Polsku. A jakmile v důsledku porážky Ruska v první světové válce a bolševické revoluce ruský tlak polevil, vyhlásili Ukrajinci v lednu 1918 samostatnost; ta se sice neudržela, ale když se v létě 1991 začal rozpadat Sovětský svaz, vyhlášení nezávislosti se zopakovalo, tentokrát již trvale a úspěšně. Vzato čistě z právního hlediska ostatně ani nemůžeme říci, že se Ukrajina odtrhla od SSSR. Sovětský svaz sice reálně nebyl ničím jiným než reinkarnací předrevolučního Ruska, a takto jej také všichni vnímali, avšak de iure šlo stále o spolek samostatných a svrchovaných států, které pouze delegovaly části svých pravomocí společným svazovým orgánům. Tyto státy (teoreticky) dobrovolně do Sovětského svazu vstoupily, a měly proto také právo z něj vystoupit, což bylo mimochodem zakotveno i ve všech ústavách SSSR. Proto i zánik SSSR se po právní stránce opíral o dohodu představitelů Ruské federace, Ukrajiny a Běloruska (tzv. bělověžská dohoda z 8. prosince 1991), kterou byl Sovětský svaz rozpuštěn, a jeho členské státy nabyly znovu úplnou samostatnost.

Falešná záminka

Většina Rusů dodnes vnímá zánik SSSR jako razantní zmenšení rozsahu svého státu, tedy zhruba stejně, jako Maďaři dodnes vnímají zánik historických Uher po první světové válce. U pohledu na Ukrajinu je situace ještě komplikovaná tím, že nemalá část Ukrajinců je ruskojazyčná; nejde ale o ruskou menšinu na Ukrajině (byť ta tam existuje také), protože sami ruskojazyční Ukrajinci se za Rusy nepovažují. Jazyk zde není důležitý; už proto ne, že další statisíce lidí na jihovýchodní Ukrajině používají v běžné komunikaci tzv. suržyk, což je jakýsi přechodný jazyk, směs ruštiny a ukrajinštiny. To vše ovlivňuje rusko-ukrajinské vztahy.

Pokud byly po roce 1991 v Kyjevě vlády, které se orientovaly na Rusko, Moskva proti samostatnosti Ukrajiny nic neměla a všechno bylo v pořádku. Neměla ani zásadní námitky proti tomu, že k Ukrajině patřil také Krym, byť ten byl od konce 18. století, kdy jej získala Kateřina II., skutečně ruský a jeho historické vazby s Ukrajinou jsou velmi slabé. (Na vysvětlenou: Krym jako gesto vůči Ukrajincům Nikita Chruščov v roce 1954 vyčlenil z rámce Ruské federace a přičlenil k Ukrajině, což jej v podmínkách SSSR nic nestálo. Do rámce Ukrajiny se Krym dostal v roce 1991 díky obecně přijaté zásadě, že hranice svazových republik budou i hranicemi nových samostatných států). Problém ale nastal, jakmile se v Kyjevě objevily síly hodlající prosazovat odpoutání Ukrajiny od Moskvy a její jednoznačnou orientaci na Západ a euroatlantické struktury. To se poprvé výrazněji stalo v roce 2004, když se po oranžové revoluci stal prezidentem Viktor Juščenko. Volby v roce 2010 přinesly Juščenkovu porážku a prezidentem se stal proruský Viktor Janukovyč. Ten v roce 2014 odmítl na nátlak Moskvy podepsat už hotovou asociační smlouvu s Evropskou unií, což vedlo k jeho pádu, nepokojům a pak otevřeným bojům na Majdanu, ruské anexi Krymu a odtržení části Doněcké a Luhanské oblasti, kde vznikly dvě separatistické republiky. Nový prezident Petro Porošenko se ale už jednoznačně orientoval na Západ.

V rámci uvedeného procesu dekomunizace a desovětizace došlo k demonstrativnímu odstraňování všeho, co na Ukrajině připomínalo Sovětský svaz a vazby na Rusko: přejmenovávaly se ulice i města, bouraly se pomníky Lenina a dalších sovětských vůdců. Projevilo se to i v zákonu zavádějícím ukrajinštinu jako výhradní státní jazyk a v novele školského zákona, která omezila menšinové školy a výuku v jiných jazycích než ukrajinština. Je svým způsobem paradoxní, že současný prezident Volodymyr Zelenskyj, zvolený místo Porošenka v roce 2019, byl vůči ruskojazyčné komunitě mnohem vstřícnější než Porošenko. I on totiž patří k ruskojazyčným Ukrajincům.

Ukrajinskou národnostní a jazykovou politiku je jistě třeba kritizovat. Ovšem ani tato politika nedávala Rusku žádné právo zahájit proti Ukrajině otevřenou válku. Proto je také třeba odmítnout oficiální ruskou verzi o tom, že zásah byl nutný na ochranu ruského obyvatelstva v Doněcké a Luhanské lidové republice. Tvrzení o útoku Ukrajinců na území těchto republik je evidentně vymyšlené; bylo ostatně vzápětí pozměněno v tom smyslu, že ukrajinský útok sice ještě nenastal, avšak zásah byl nutný, aby se tomuto útoku předešlo. Nabízí se ostatně logická otázka: pokud ruská armáda přišla na Ukrajinu jen proto, aby chránila ruské obyvatelstvo Donbasu a Luhanska, proč tedy útočí na Kyjev a Charkov?

Cíl Vladimira Putina je ve skutečnosti jiný: jde mu o vytvoření nového ruského impéria složeného sice z formálně samostatných států, avšak pevně zahraničněpoliticky a vojensky ovládaného z Moskvy. Demilitarizovaná a denacifikovaná Ukrajina je jen prvním krokem na cestě k tomuto cíli. Ten už dnes ostatně současný ruský režim ani neskrývá: Vladimir Solovjov, moderátor diskusních programů ruské státní televize, otevřeně řekl, že si Západ nemá myslet, že se na Ukrajině zastavíme. Příštím krokem v případě Putinova úspěchu na Ukrajině by nepochybně bylo ovládnutí Gruzie, se kterou má Putin nevyřízený účet už od roku 2008, a potom získání Moldavska, od kterého bylo už v roce 1992 s ruskou pomocí odtržena převážně ruskojazyčná Podněsterská republika, dnes důležitá základna pro ruskou armádu. Ještě nebezpečnější je Putinův požadavek stažení vojsk NATO na linii z roku 1997: něco podobného by totiž znamenalo ponechání pobaltských států (a výhledově i celé střední Evropy) na pospas Moskvě.

Válka dotváří národní identitu

Vladimír Putin už v létě minulého roku vystoupil s teorií, že Ukrajinci vlastně nejsou svébytným národem, jsou to – stejně jako Bělorusové – příslušníci téhož národa jako Rusové. Krátce před útokem na Ukrajinu tuto velkoruskou šovinistickou teorii ještě zopakoval v televizi: Ukrajinci prý nemají žádnou tradici vlastní státnosti a za vznik vlastního státu vděčí Rusům, resp. ruským bolševikům, kteří zřídili Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku (USSR). Putinovy rádoby vědecké vývody by samy o sobě nestály za polemiku, pokud by se je ovšem nesnažil uplatňovat v praxi. O tom, že Ukrajinci jsou národem odlišným od Rusů, není třeba vůbec diskutovat. Národnost se neurčuje jazykem či nějakými objektivními znaky, ale národní identitou, tj. vědomím, že patřím k nějakému národu. Jestliže se tedy Ukrajinci považují za národ odlišný od Rusů, tak takovým národem nepochybně jsou. Národní identita Ukrajinců se zformovala už během 19. století; tehdy tedy vznikl moderní ukrajinský národ, stejně jako tehdy vznikla většina národů střední a východní Evropy. Putin tohle nevidí, anebo spíše: nechce vidět. Je pravda, že část rusky mluvícího obyvatelstva byla až do 24. února vázána kulturně spíše na Moskvu než na Kyjev. Platilo to například o ruskojazyčných obyvatelích Oděsy. Avšak právě zde udělal Putin fatální chybu: mylně se domníval, že když ruské vojsko vtrhne na Ukrajinu, budou je tito lidé vítat. Stal se ale pravý opak, protože interventy nemá nikdo nikde rád, a zejména je nemá rád tehdy, když pod heslem osvobození ničí jeho domy a majetek. Putin tak ve skutečnosti dosáhl přesný opak toho, co chtěl: ukrajinský národ se sjednotil a bez ohledu na rodný jazyk občanů dnes bojuje proti okupantům ze všech sil.

Dá se říci, že Putin vlastně dotvořil jednotnou ukrajinskou národní identitu. Ta totiž vyžaduje nikoliv jednotný jazyk, ale jednotný a všemi přijímaný národní příběh, kde se dějiny redukují na zápas dobra a zla a historické osobnosti nabývají zjednodušené črty buď hrdinů, nebo padouchů. Na Ukrajině doposud existovaly národní příběhy dva: na západní Ukrajině západní, protiruský, který začal vznikat už v 19. století v souvislosti se vznikem ukrajinského národa a tím i separátní ukrajinské národní identity. Tato identita se formovala na bázi odlišování se Ukrajinců od Poláků a od Rusů, a vyžadovala proto podávat dějiny Ukrajiny a Ukrajinců jako odvěký zápas za národní a státní samostatnost. Kyjevská Rus je v příběhu vydávána za první ukrajinský stát a území záporožských kozáků, které se v 17. století fakticky vyčlenilo z rámce polského státu, za jakýsi protoukrajinský stát raného novověku. V rámci tohoto příběhu je pozitivně hodnoceno vyhlášení samostatnosti Ukrajiny v lednu 1918 a naopak negativně je vnímáno vítězství bolševiků a začlenění Ukrajiny do SSSR, který je vnímán jako obnovená nová Ruská říše. Příslušníci Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), bojující v meziválečném období i za druhé světové války za obnovení samostatné Ukrajiny a samozřejmě především její vůdci Jevhen Konovalec (zavražděn v roce 1938 agentem NKVD v Rotterdamu) a Stepan Bandera (zavražděn v roce 1959 agentem KGB v Mnichově) jsou pochopitelně hodnoceni kladně. V této naraci jsou na druhé straně cílevědomě potlačovány či relativizovány černé stránky zápasu OUN a UPA: teroristické činy páchané v meziválečném období v Polsku, faktická spolupráce s nacistickým Německem za druhé světové války a také masové etnické čistky proti Polákům na Volyni a ve východní Haliči v letech 1943–1944. Vznik samostatné Ukrajiny po rozpadu SSSR pak rozhodně není vnímán jako největší geopolitická tragédie 20. století, ale jako přirozené vyústění ukrajinských národních dějin.

Za vlády prezidenta Viktora Juščenka, a především v době vlády prezidenta Petra Porošenka (2014–2019) podporovala ukrajinská vláda tento národní příběh a snažila se jej prosadit do vědomí lidí i na východní Ukrajině. Avšak tam byl v té době živý poněkud jiný národní příběh, který spojuje dějiny Ukrajiny s dějinami Ruska. V něm jsou zdůrazňovány a akcentovány společné momenty ukrajinských a ruských dějin – především Kyjevská Rus, jako jakýsi první společný stát pro oba národy, pomoc Ruska ukrajinským kozákům Bohdana Chmelnyckého v zápase s Poláky v polovině 17. století a samozřejmě opětovné sjednocení Ukrajiny s Ruskem v 17. a 18. století. Pro moderní dějiny je osou tohoto příběhu – stejně jako u Rusů – válka proti nacistickému Německu v letech 1941–1945, v Rusku nazývaná Velkou vlasteneckou válkou. V Rudé armádě totiž skutečně bojoval nejméně milion Ukrajinců, tedy každopádně mnohonásobě více než v jednotkách UPA. Zánik SSSR v roce 1991 v rámci tohoto ruského příběhu je vnímán minimálně s rozpaky. Evropa a svět často s rozpaky kroutí hlavou nad požadavkem denacifikace Ukrajiny, po které volá Putin. Speciální vojenská akce proti nacistům na Ukrajině se stala součástí oficiální ruské politické linie. Za denacifikací se ve skutečnosti skrývá požadavek, aby Ukrajinci vzdali svého západního a většinového národního příběhu a přijali ten východní, ruský. Tím by se jejich identita otočila směrem k Moskvě.

Řekněme rovnou: ze všech ruských požadavků je právě tento dnes nejméně reálný. Jestliže totiž do 24. února Ukrajinci neměli společný silný příběh, který by je spojoval, nyní jej již mají. Tak jako Rusy spojuje příběh o společném heroickém boji ve Velké vlastenecké válce 1941–1945, tak i Ukrajince – bez ohledu na jejich jazyk – nyní spojuje vědomí vlastní vlastenecké války proti ruské agresi v roce 2022. Tato narace samozřejmě navazuje na příběh západních Ukrajinců o boji UPA proti Sovětskému svazu za samostatný ukrajinský stát. Současnou válku o Ukrajinu proto Putin prohrál, a to bez ohledu na to, jaký bude výsledek vojenských operací. Politicky už nikdy Ukrajinu nezíská, protože Ukrajinci nyní vnímají Rusko jako apriorně nepřátelský stát. A bez Ukrajiny je jeho sen o vytvoření nějaké nové verze SSSR definitivně pryč. Navíc mezi Rusy a Ukrajinci vznikl mentální příkop, který se nepodaří zasypat možná ani za sto let.

***

Ukrajina má svou budoucnost, ať už současná válka dopadne jakkoliv. Co ale bude s Ruskem? V retrospektivním pohledu je zřejmé, že Západ udělal ve vztahu k Rusku po rozpadu SSSR mnoho chyb. SSSR prohrál studenou válku; Rusové, kteří tento stát vnímali jako svůj, se těžko vyrovnávali s tím, že Rusko (jako nástupce SSSR) spadlo do pozice pouhé regionální mocnosti, s níž se USA odmítaly příliš bavit. Rusové se cítili náhle zbytkem Evropy ohroženi, ale především poníženi. Západ, a především USA nepřistupovaly k Rusku dostatečně citlivě. Připomíná to poněkud situaci v Německu po první světové válce: i tehdy si vítězné mocnosti myslely, že Německo je totálně a jednou provždy odepsáno; jenže z porážky a ponížení německého národa umocněného hospodářskou krizí vzešel Adolf Hitler. V Rusku z ponížení po porážce SSSR ve studené válce a hospodářského rozvratu za Borise Jelcina vzešel Vladimir Putin. Paralely jsou až příliš zřetelné: Hitler Němcům imponoval tím, že zavedl pořádek, zkrotil hospodářskou krizi a opět uvedl Německo mezi velmoci. Putin imponoval tím, že po totálním rozvratu veškerých státních struktur znovu zavedl pevný řád, dosáhl hospodářské stabilizace – a vrátil Rusko jako respektovaného hráče na mezinárodní scénu.

Dokud setrvává u moci Putin, nemá smysl jednat s Ruskem o jakýchkoliv otázkách týkajících se odzbrojení či snížení mezinárodního napětí, protože z ruské strany není žádná záruka, že budou dodrženy. Je naopak nutno posílit naši obranu proti ruskému nebezpečí. Také o žádném uvolnění sankcí nemůže pochopitelně být ani řeči. Sami ruští občané musí pochopit, že Putin, navazující na nejhorší tradice carské a sovětské imperiální politiky, musí odejít. Nevím, jakým způsobem Putin odejde, to si musí Rusové vyřešit sami. Ale až se tak stane, potom by měl Západ novému, doufejme, že lepšímu a demokratičtějšímu Rusku podat pomocnou ruku. Tak, jako ji podali západní spojenci po druhé světové válce novému Německu, Spolkové republice. Protože Putin už nebude – ale Rusko zůstane.

Mezititulky redakce.

Jan Rychlík (1954) je historik.

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Rychlík

Nový ukrajinský národní příběh

Falešná záminka

Válka dotváří národní identitu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu