Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Jste zde: Listy > Archiv > 2022 > Číslo 2 > Oto Novotný: Retrospektiva geopolitikyve světle ukrajinské krize
Multilaterální globální řád stojí na předpokladu upozadění ideologických (morálně-politických) narativů, kterými státy a velmoci ospravedlňují své mezinárodně-politické postavení. Takové upozadění je ovšem možné jen za předpokladu, že aktéři mezinárodních vztahů nevylučují považovat své nynější nepřátele za budoucí přátele. Ideologické ospravedlnění ruské invaze na Ukrajinu, kterou si Putinovo Rusko vynucuje postavení respektované supervelmoci, tento předpoklad vyhazuje do povětří. Tím přivádí mezinárodní vztahy do nejhlubší krize od druhé světové války. Perspektivy jejich vývoje jsou nejasné.
S cílem zajistit si status velmoci se některé státy chovají podle pravidla více území, více bohatství, více moci. Snem každé velmoci je pak unilaterální svět, v němž nabývá postavení impéria uskutečňujícího svoji představu globálního řádu. Zdá se ale, že náš planetární svět je až příliš velký a komplexní na realizaci takové ambice. Expanzivní snahy impérií (starověkých, středověkých, koloniálních) nakonec vždy narazily na nepřekonatelné vnější překážky, anebo vedly v důsledku zvyšující se kulturně-politické různorodosti k jejich vnitřnímu rozkladu. Svět nakonec dospěl do přirozenějšího multilaterálního stavu vyznačujícího se pluralitou velmocí. Ty se však ambice šířit svoji moc nevzdávají, čímž opětovně vyvolávají riziko destabilizace mezinárodních vztahů, často s destruktivními globálními důsledky. V multilaterálním světě proto geopolitika vyžaduje diplomacii usilující tyto důsledky předvídat, ukládat mezinárodním vztahům pravidla, která jim předcházejí, a takto do nich vnášet rovnováhu a stabilitu. Putinovské Rusko se svojí invazí na Ukrajinu rozhodlo multilaterální geopolitiku a její diplomacii vyhodit do povětří a uvrhnout nejen Evropu, ale celý svět do nejhlubší krize od druhé světové války. Otázkou není pouze jak vyhnat agresora z Ukrajiny, ale jak opět dostat mezinárodní vztahy pod multilaterální kolektivní kontrolu.
Multilaterální politiku můžeme pochopit jako posun v chápání principu státní suverenity. Představa světa vycházející ze suverenity států byla důsledkem rozpadu impérií na menší autonomní celky. Tento stav však vedl v mezinárodních vztazích k anarchistickým tendencím, jakémusi hobbesovskému stavu války všech proti všem. Příkladem je třicetiletá válka, v níž jednotlivé evropské státy a jejich spojenecká uskupení bojovaly o své mezinárodní uznání. To se jim dostalo uzavřením tzv. vestfálského míru (1648). Ten jim sice přiznával právo na sebeurčení, ale zároveň, a to se stalo osudové pro další geopolitický vývoj, jim neupřel právo na vnější expanzi. Jinými slovy, vestfálský mír (vestfálský systém) princip státní suverenity znovu posvětil. Tento princip je ztělesněním principu svrchované moci panovníka v absolutistických monarchiích. Panovník jako suverén měl od Boha svěřenou absolutní moc nejen uvnitř státu, ale svrchované právo ji šířit navenek.
Multilaterální geopolitiku lze tedy chápat jako snahu založit mezinárodní stabilitu na pevnějších základech. Jejím smyslem je nahradit princip státní suverenity chápané v neomezeném (absolutistickém) smyslu principem omezené suverenity. Ten má na jedné straně zajišťovat svobodu vnitropolitického rozvoje mezinárodně uznaných států, ale zároveň bránit pokusům o jejich neomezenou expanzi, především cestou ozbrojených konfliktů. K dalšímu pokusu založit systém mezinárodních vztahů na stabilnějších základech došlo na Vídeňském kongresu (1814–1815) po skončení napoleonských válek. Vídeňský kongres sice potvrdil právo na sebeurčení států, ale rozdělil je do sfér vlivu velmocí (koncert velmocí). Tím ovšem právo na jejich sebeurčení významně omezil. Systém mezinárodních vztahů generovaný Vídeňským kongresem je tak možné chápat jako systém vycházející z principu nerovného uplatňování omezené suverenity. Omezená suverenita se týká v prvé řadě mezinárodních subjektů, které nemají status velmoci; velmoci mohou nadále uplatňovat svoji moc vůči ostatním státům spadajícím do sfér jejich vlivu.
Multilaterální politika, která podporovala princip omezené suverenity, byla velkým pokrokem oproti vestfálskému systému. (I když jej zcela neanulovala.) Ale protože dovolila jeho nerovné uplatňování, nemohla zaručit stabilnější světový řád založený na principu dlouhodobé mírové spolupráce. Nakonec vedla k válečným konfliktům ještě hrozivějším než v minulosti – k imperiálním a koloniálním válkám, první světové válce mezi Trojdohodou a Trojspolkem, k druhé světové válce mezi Osou a Spojenci.
Geopolitická reflexe globálních důsledků první a druhé světové války vedla k pokusu vnést do multilaterálního řádu zásadní korekci. Ta spočívala v přechodu od nerovného k rovnému uplatňování principu omezené suverenity v mezinárodních vztazích. Princip omezené suverenity měly dodržovat všechny státy bez výjimky, včetně velmocí, mají-li být skutečně garantovány jejich právo na sebeurčení, svobodný rozvoj a mírová koexistence. Institucionálními zárukami tohoto multilaterálního řádu se měly stát Společnost národů po první světové válce a Organizace spojených národů po druhé světové válce. Společnost národů pomohla ke vzniku řady nových nezávislých států, dařilo se jí řešit mnohé mezinárodní konflikty. Nakonec ale selhala. Staré velmoci se jen pomalu zbavovaly svých imperiálních instinktů, takže měly samy potíže dodržovat jimi nastavená pravidla. Staré velmoci nadiktovaly Versailleskou smlouvou poraženému Německu kruté sankce, které jej mezinárodně ponížily a ekonomicky zruinovaly; takto přispěly k ovládnutí Německa nacisty s jejich ambicí vybudovat za cenu rozpoutání nové světové války tisíciletou Germánii sahající od Atlantiku po Ural. A Společnost národů se nakonec nedokázala vypořádat ani s novým typem velmocenského konfliktu mezi ideologicky protikladnými subjekty – zeměmi euroatlantické demokracie a sovětským komunismem.
Ještě obludnější globální důsledky druhé světové války vedly k dalšímu pokusu založit stabilitu mezinárodního společenství na rovném uplatnění principu omezené suverenity. První krok k němu byl učiněn podpisem jaltských dohod (1945), druhý krok založením OSN (1945). Bylo jen logické, že v kontextu konce druhé světové války byla hlavní zodpovědnost za uplatňování tohoto principu svěřena Radě bezpečnosti reprezentované hlavními zeměmi antifašistické koalice – USA, Velké Británii, Francii, Sovětskému svazu a Číně. Jinými slovy, multilaterální systém byl zachován a dohledem nad ním byly pověřeny vítězné velmoci. Ale tento dohled měl být čistě technický; i tyto velmoci měly v plné míře podléhat Chartě OSN a povinnost řídit se principem omezené suverenity. Tento stav mezinárodních vztahů se však stal krátkým poválečným intermezzem.
Se spuštěním železné opony v druhé polovině čtyřicátých let se globální řád opět vrací k nerovnému uplatňování principu omezené suverenity. OSN v čele s Radou bezpečnosti se formálně jeho rovného uplatňování nevzdala, tím by zcela popřela smysl své existence. Nicméně uplatňovala jej pod vlivem nového velmocenského uspořádání. Geopolitika byla v období studené války geopolitikou v rámci bipolárně rozděleného světa na dva velmocenské bloky – východní v čele se Sovětským svazem a západní v čele se Spojenými státy. Tam, kde si tyto bloky usmyslily, že rovné respektování principu omezené suverenity ohrožuje jejich zájmy, tam muselo jít stranou. Příkladů bychom našli bezpočet (vpád USA na Kubu, Grenadu, válka ve Vietnamu, vpád Sovětského svazu do Maďarska, Československa, válka v Afghánistánu).
Takže i když se odsudky pachatelů těchto akcí dovolávaly Charty OSN, Rada bezpečnosti se na nich (uplatněním práva veta zastoupených velmocí) většinou neshodla a stala se fait accompli (věcí nastalou a nezvratnou).
Tento systém mezinárodních vztahů byl vynucován permanentní hrozbou třetí světové války mezi jadernými supervelmocemi – USA a SSSR, pokud by se některá z nich rozhodla geopolitické poměry s dohodnutými oblastmi jejich vlivu zásadně změnit. Jediným způsobem jak třetí světové válce zabránit byl tedy jakýsi nepsaný závazek obou supervelmocí nevychylovat globální řád příliš v neprospěch konkurenta.
Časem však stupňování jaderného zbrojení naráželo na pomyslný strop morální přijatelnosti, kdy hrozba jaderného konfliktu nabývala apokalyptických rozměrů a kdy se ekonomické náklady zbrojení stávaly stále neúnosnější. Tyto okolnosti vedly supervelmoci k omezování vlastních jaderných potenciálů a k postupnému uvolňování mezinárodních vztahů (politika détente). Od poloviny sedmdesátých let jsme svědky obratu postupně směřujícího ke konci studené války. Ten byl rozhodujícím způsobem podpořen podpisem Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975). Z něho vzešlý helsinský proces dával naději, že mezinárodní politika by mohla navázat na své poválečné intermezzo, kdy nastavování pravidel mezinárodních vztahů už nebude primárně určovat nerovný, ale rovný princip omezené suverenity (Charta OSN). Stojí za připomenutí, že toto byl sen středoevropských disidentů (v Československu Jaroslav Šabata a Jiří Dienstbier), kteří vizi návratu k demokracii v sovětských satelitech spojovali s celkovou demokratizací mezinárodních vztahů.
S koncem studené války končí geopolitika postavená na bipolárním rozdělení světa. USA se stávají ekonomicky, politicky a vojensky zdaleka nejsilnější velmocí. Sovětský svaz ekonomicky a politicky zkolaboval, jeho nástupcem se stalo územně oslabené Rusko; postavení supervelmoci si udržovalo před vším jako jaderná velmoc. Třetí supervelmocí se stává Čína. V geopolitice se začíná stále více projevovat snaha o tzv. triangulární diplomacii. Jak se za této situace jevila budoucnost mezinárodních vztahů, záleželo na perspektivách vyvozovaných z této nové geopolitické situace.
Krátce po skončení studené války přišel americký politolog Fukuyama s perspektivou globální liberální demokratizace (Konec dějin a poslední člověk). Euroatlantický Západ vyhrál studenou válku. Čínská ekonomika se vydala tržní cestou, což byl pro mnohé příslib, že i Čína se časem změní v liberální demokracii. S Ruskem se spojovala perspektiva jeho pokračujícího přibližování k Západu, které začalo za Gorbačovovy perestrojky. Dnes, po třiceti letech, vidíme, že se fukuyamovská předpověď globálního liberálního řádu nenaplnila. Předpoklad, že kapitalistický trh a demokracie jsou logicky spojené veličiny, se ukazuje na příkladu Číny naprosto scestný. Čína se nezařadila do rodiny liberálně demokratických zemí, ačkoli s nimi zůstává silně ekonomicky propojena. Totéž platí o Rusku. Selhání pro-západní orientace Ruska je však z geopolitické perspektivy problematičtější.
Zkoumání příčin, proč v post-sovětském Rusku selhala perspektiva sbližování se Západem, dodnes rozděluje politology. Většina se ale shoduje v tom, že za první Jelcinovy dekády selhal pokus navést Rusko na cestu vyspělého tržního hospodářství, právního státu a liberální demokracie. Neshoda panuje v tom, kdo na tom nese vinu.
Pravdu mají nejspíše ti, podle kterých v tomto selhání sehrál rozhodující roli z vnějšku implementovaný neoliberální koncept ekonomické transformace. Ten již tehdy ovládal globální ekonomicko-politické klima. Neoliberalismus vychází z předpokladu, že tržní ekonomika co nejvíce zbavená zásahů státu, je primární podmínkou zdravé ekonomiky a plnohodnotné demokracie. V západních demokraciích, ve kterých se neoliberalismus šířil od konce sedmdesátých let jako řešení krize sociálního státu, byly jeho negativní sociální důsledky zmírňovány sociálně-státními regulátory, které se neoliberálům nepodařilo zcela zničit. Ovšem v post-sovětském Rusku, ve kterém tradice sociálně regulované tržní ekonomiky prakticky absentovala, se sociální důsledky neoliberálního projektu, navíc uskutečňovaného pod taktovkou oligarchů rekrutujících se z bývalých komunistických aparátčíků, projevily v mimořádně brutální podobě. Liberální demokracie se tak v post-sovětském Rusku zdiskreditovala dříve, než zde stačila hlouběji zapustit kořeny. Demokratické pro-západní směřování Ruska se tak pro mnoho jeho obyvatel stalo odstrašující perspektivou. Spoluvina Západu na selhání demokratického vývoje Ruska v devadesátých letech je zřejmá.
Na Západě vyprávěný příběh o jeho malé empatii vůči Rusku v posledních dvou dekádách je však třeba ve světle ruské invaze na Ukrajinu zbavit poněkud sebemrskačské jednostrannosti. Jeho vypravěči sice uznávají, že invaze na Ukrajinu je ze strany Ruska porušením mezinárodního práva (stejně jako obsazení Krymu v roce 2014), avšak může za něj hlavně Západ v čele s USA, neboť v posledních dvaceti letech nebyl ochoten Rusku přiznat postavení plnohodnotné globální velmoci. Pokud by byl v tomto směru Západ empatičtější, Rusko by si takové uznání nevynucovalo vojenskými eskapádami.
Ti, kteří příběh o vině Západu za avanturistické chování Ruska v mezinárodních vztazích udržují při životě (zprava John Mearsheimer, zleva Noam Chomsky), neberou v úvahu, že Rusko se brzy po nástupu Putina do jeho čela začalo mílovými kroky vzdalovat od modelu multilaterální geopolitiky, který bylo ochotno respektovat ještě za sovětské éry. Nejpozději od ruského obsazení Krymu bylo zřejmé, že Putin chce model geopolitiky radikálně přestavět po svém. Šel na to vychytrale. Na jedné straně mátl svět řečmi, že se chce se Západem domluvit, ale protože ten jej pouze tlačí ke zdi, jakoukoli rozumnou domluvu znemožňuje. Na straně druhé už ale Putin promyšleně postupoval podle scénáře, který s žádnou dohodou se Západem v rámci multilaterálního modelu nepočítal. Abychom pochopili proč, je třeba zohlednit ideologické (morálně-politické) pozadí multilaterální politiky obecně a zahraniční politiky Putinova Ruska zvláště.
Imperiální chování mocností se vždy opíralo o morálně-politické ospravedlnění, ať už šlo o ambici šířit náboženství, bohatství, vzdělanost, civilizaci, právo, svobodný trh, demokracii, spravedlnost anebo mír. Tato ospravedlnění si ovšem každá z velmocí vykládala po svém s ohledem na specifickou kulturně-politickou genezi. Tento fakt ale nutí multilaterální diplomacii vycházet z předpokladu, že má-li dospět k nějaké dohodě velmocí o obecných pravidlech jejich chování s cílem dosáhnout geopolitickou rovnováhu, musí být tato pravidla od různých morálně-politických ospravedlnění odkloněna. Jinými slovy, má-li být multilaterální geopolitika a diplomacie úspěšná, musí taková ospravedlnění upozadit. Geopolitická diplomacie, která by se věnovala debatě o rozmanitých ideologických zdůvodněních velmocenských nároků, by musela logicky řešit otázku, které ospravedlnění má větší či menší morální váhu. Tím by se ale dostala do slepé uličky. Proto se geopolitická diplomacie vždy víceméně hlásí k politickému realismu. Velcí geopolitičtí diplomaté od Mazarena přes Bismarcka až ke Kissingerovi byli přesvědčeni o morální převaze ideologických důvodů, proč si státy, které zastupují, nárokují uznání velmocí. Ale v praxi brali realisticky v úvahu, že při hledání možností geopolitické rovnováhy jsou to koneckonců důvody, které by je neměly zbytečně zatěžovat. Upozadění ideologických ospravedlnění velmocenských zájmů v multilaterální diplomacii však neznamená, že tato ospravedlnění ztrácejí na významu. Naopak, pro multilaterální diplomacii mají životní význam. Smrtelné nebezpečí pro multilaterální diplomacii spočívá v nemožnosti jejich upozadění.
Studená válka byla určena bipolární povahou globálního řádu, v němž šlo o ideologický konflikt dvou velmocenských bloků – sovětského a euroatlantického. V sovětském bloku byl tento konflikt uniformně pojímán jako konflikt mezi socialismem a kapitalismem. V euroatlantickém bloku byl obraz tohoto konfliktu pojímán komplexněji. Jeho loajální součástí byly, kromě pro-kapitalistických sil, i politické síly, které se samy hlásily k socialismu a kapitalismu oponovaly. V jejich optice byl ideologický konflikt pojímán jako konflikt mezi demokracií a diktaturou/totalitou (velmi zjednodušeně řečeno).
O tomto ideologickém konfliktu se za studené války často mluvilo jako o konfliktu mezi Východem a Západem. Pokud šlo o jeho čistě geografickou kontextualizaci, bylo to pojmenování přijatelné. Pokud se do něj ale promítala kulturně-politické hlediska, bylo to pojmenování zavádějící. Konflikt mezi Východem a Západem v období studené války neměl, navzdory své ostrosti, povahu osudového konfliktu, jak jej chápe teorie kulturních válek.
Je třeba neztrácet ze zřetele kulturní zdroje ideologického konfliktu za studené války. Sovětský blok se ideologicky legitimizoval morální nadřazeností uniformní marxisticko-leninské představy o socialismu, euroatlantický blok na druhé straně morální nadřazeností představy o demokracii (jakkoli koncepčně odlišné). Tento konflikt se však odehrával v rámci západního politicko-kulturního diskursu chápaného jako modernita. Jak správně upozornil Nikolaj Berďajev: Marxismus na ruské půdě byl původně krajní formou ruského západnictví. A i když do něj pronikaly specifické ruské ne-západní prvky, nikdy nebyl anti-západní či anti-moderní.
Ideologie sovětského bloku stála na Marxově učení o třídním boji svérázně obohaceném Leninem o ruskou dějinnou zkušenost z počátku dvacátého století. Jeho výsledkem mělo být vítězství socialismu nad kapitalismem, ale podmínky tohoto vítězství – materiální i duchovní – se rodí v kapitalismu. Podle Marxe je socialistická revoluce řešením sociálních konfliktů v západních industriálně nejvyspělejších zemích, zde se také zažehne a následně rozšíří v globálním měřítku. Lenin uvažoval stejně, když se snažil bolševickou revoluci v Rusku co nejrychleji přenést do Německa a odtud do ostatních západních zemí. Lenin se právem obával, že bez toho socialistická revoluce v Rusku zkrachuje. Stejně jako Marx měl malé pochopení pro budování socialismu v převážně agrární zemi, jehož hrdinou má být ruský sedlák, a nikoli industriálně ukovaný proletář.
Jak známo, Leninovy předpoklady se nenaplnily a bolševici museli následně přizpůsobit svoji politiku strategii budování socialismu v jedné zemi. Ale i když se do ní promítaly specifické ruské kulturní prvky, stále byla tvarována podle západních či modernistických morálně-politických parametrů. Podle sovětských ideologů bolševická revoluce měla tyto parametry pouze přivést k jejich univerzálně humanistickému naplnění. Boj Sovětského svazu za socialismus proti kapitalismu je tak možné chápat jako svéráznou formu tradičního ruského narativu, který podporoval co největší kulturně-politické přiblížení Ruska a Západu (západnictví). Bez něj nelze pochopit teorie konvergence vznikající na obou stranách železné opony v obdobích tání, a nakonec ani gorbačovskou intenci Sovětský svaz demokratizovat (perestrojka) a ukončit studenou válku. Proč sovětský experiment selhal, je komplexní problém. Na jeden z hlavních důvodů poukázal Nikolaj Berďajev. Pro-západní tendence byly ruskými elitami (ať už za Petra Velikého, Kateřiny II. či bolševických vůdců) prosazovány autoritářským a dogmatickým způsobem. Tento způsob vždy odcizoval ruské lidové vrstvy od jejich politické elity a tím i od Západu. Nicméně západnické ideologické pozadí sovětské politiky (jakkoli karikované z pohledu euroatlantické zkušenosti) umožňovalo počítat se Sovětským svazem jako s předvídatelným partnerem bipolárního i multilaterálního geopolitického systému. Ideologická válka mezi euroatlantickou demokracií a sovětským socialismem nebyla kulturní válkou.
Ministr Lavrov 16. března k ruské invazi na Ukrajinu řekl: Nejde ani tak o Ukrajinu, jako o světový řád. Ale o jaký? Je stále zjevnější, že Rusko chce obnovit světový řád, v němž bude mít status supervelmoci jako za sovětské éry. Za tímto účelem se snaží obnovit svůj vliv v post-sovětských republikách a bývalých satelitech, které se za posledních dvacet let staly členy euroatlantických struktur (EU a NATO). To je ale možné, jen když bude jejich členství v těchto strukturách oslabovat a zpochybňovat. Takové kroky mohou být nadále označovány za pošetilé, nerealistické a z hlediska mezinárodního práva nelegitimní. Tentokrát se ale něco podstatného mění a tato změna zásadně podkopává multilaterální globální řád, jaký existoval ještě donedávna. Morálně politické (ideologické) ospravedlnění geopolitických ambicí Ruska se totiž za posledních dvacet let změnilo natolik, že už jej nelze při zvažování jeho geopolitických dopadů upozadit. Rusko se zcela zjevně rozhodlo vymínit si respekt supervelmoci vyvoláním kulturní války se Západem. Ocitáme se zjevně v situaci, kdy víme, že selhala fukuyamovská perspektiva globálního řádu, a kdy se Rusko rozhodlo pro perspektivu antagonistického střetu civilizací. Takže bude mít nakonec pravdu Huntington, když už ji nemá Fukuyama?
V ruských dějinách, paradoxně více před rokem 1917, nepůsobil jen pro-západní, ale i proti-západní kulturně-politický proud. Podle jeho ideologů je západní morálně-politická kultura bytostně cizí ruské, a nejde pouze o to jak zabránit jejímu pronikání do Ruska, ale jak ji ofenzivně omezovat a vytlačit na geopolitickou periferii. Tento agresivní proti-západní diskurs začal v post-sovětské éře opět ovládat velkou část ruské inteligence posedlé kulturologicko-antropologickým či identitárním sebe-vymezováním Ruska vůči ostatnímu světu a nejrůznějšími propagandistickými prostředky prosakovat do všech pater ruské společnosti. Toto sebe-vymezování je eklekticky vystavěno ze směsice ultra-konzervativních a ultra-nacionalistických myšlenkových směrů, které lze z ruské proti-západní myšlenkové tradice vydolovat. V nejkrystaličtější podobě jej dnes prezentuje ve svém projektu euroasianismu filozof a politický aktivista Alexandr Dugin. Ideologie euroasianismu se chce zcela totálně odpoutat od modernity – její filozofie, vědy, práva, politiky materiálního života – a především liberalismu jako nejčistší manifestace jejího univerzalistického ducha. Podle Dugina se má Rusko postavit do čela globální armády věčnosti, která vybojuje poslední eschatologickou bitvu proti globální armádě času. Zatímco globální armádu věčnosti představují všechny premoderní nebo anti-moderní civilizace morálně ukotvené v metafyzicko-náboženském nadčasovém transcendentnu, globální armádu času představuje moderní civilizace, která se rozhodla toto transcendentno ignorovat ve jménu dosažení prchavých pozemských požitků (utilitarismus). Dugin se brání námitkám, že jeho projekt euroasianismu sleduje totální zničení západní civilizace. Pokud ji ale pojímá jako virus či mor, jeho slova o poslední eschatologické bitvě nelze brát na lehkou váhu. A to tím spíše, že Dugin byl kdysi poradcem Putina, se kterým se rozešel kvůli jeho domnělé shovívavosti vůči Ukrajině; podle Dugina mělo Rusko dávno obsadit Ukrajinu jako Krym.
Putin svým rozhodnutím o invazi na Ukrajinu dal nakonec přece jen na Duginovy rady. A v jejím zdůvodnění v projevu z 24. února vyjádřil vůči Západu opovržení v Duginově duchu, když Západ ztotožnil s pseudohodnotami, které vedou k degeneraci a zrůdnostem a odporují samotné podstatě přírody.
Invaze Ruska na Ukrajinu, stejně jako všechny jeho předchozí vojenské eskapády (Čečensko, Jižní Osetie, Krym, Sýrie) jsou vedeny nejen snahou obnovit jeho bývalou geopolitickou váhu, ale jsou součástí širší strategie zničení západní modernity. Ta počítá s tím, že ve velké části kontinentální střední a západní Evropy budou zrušeny liberální instituce, dnešní liberální demokracie se změní na iliberální. V tomto směru je třeba přikládat pod kotel kulturní války evropských konzervativců proti liberálům. Liberální demokracie je třeba nejlépe zničit, anebo omezit na původní anglosaská teritoria. V kontinentální střední a západní Evropě je třeba obnovit dominanci konzervativního Německa, které bude spolu s Ruskem bránit šíření liberálního moru. Toto putinovsko-duginovské ospravedlnění velmocenských zájmů Ruska nelze upozadit.
Pokud zohledníme širší ideologický narativ, kterým Rusko ospravedlňuje svoji invazi na Ukrajinu, jen stěží se můžeme ubránit závěru, že Rusko již nechce definovat své velmocenské postavení v rámci multilaterálního řádu, který má původ v západním kulturně-politickém diskursu. V něm musí všichni aktéři přistupovat ke svým nepřátelům jako potenciálním přátelům. Rozhodně k nim nemohou přistupovat jako k totálním nepřátelům v metafyzickém kulturně-civilizačním smyslu, které je třeba z důvodu vlastního přežití fyzicky vyhubit. Takový přístup de facto blokuje multilaterální geopolitiku a vede ke střetu civilizací, války všech proti všem, k třetí světové válce. Perspektivy návratu k multilaterální politice jsou nyní krajně nejasné. Je třeba si uvědomit několik zásadních skutečností.
Je třeba mít odvahu přiznat, že současná situace je selháním multilaterální geopolitiky založené na nerovném uplatňování principu omezené solidarity. Znovu, jako po skončení druhé světové a studené války se nabízí jako nejlepší řešení vrátit se k plnohodnotnému modelu multilateralismu, tedy k rovnému uplatňování principu omezené suverenity vycházejícího z Charty OSN a příslušných Listin práv. Je však zjevné, že tento model nelze uskutečnit bez zásadní reformy OSN, především Rady bezpečnosti, v němž už velmoci nebudou moci Chartu OSN obcházet.
Bohužel se zdá, že invaze Ruska na Ukrajinu, která všude vzedmula šovinistické nálady, nás od tohoto pomyslného ideálu mezinárodních vztahů spíše vzdaluje. Na druhé straně lze položit otázku: Když ne teď – v nejhlubší geopolitické krizi od druhé světové války –, tak kdy k takovému kroku přistoupit? Minimálně pro západní levici zůstává realizace tohoto multilaterálního modelu, jehož součástí musí být důsledné uplatňování lidských práv v celé jejich šíři, permanentním úkolem. Levice přitom musí přestat nadbíhat konzervativcům – domácím i ruským – a důsledněji realizovat projekt socialistické rekonstrukce liberální demokracie; jinými slovy, přestat být putinovským užitečným idiotem a vtisknout poněkud rituální obraně Západu proti Rusku, které jsme dnes svědky, jasnou razanci a obsah; důsledně hájit vzájemnou podmíněnost jeho epistemologického a politicko-morálního dědictví – kritický rozum, právní stát a demokracii. Pokud tohle liberální-demokracie nedokážou, hrozí, že se naplní duginovsko-putinovský scénář.
Samozřejmě, jako realističtější se může jevit snaha zabránit nejhoršímu; obnovit geopolitiku alespoň v dosud známé podobě nerovného uplatňování omezené suverenity, ve které ovšem Rusko nebude mít odvahu legitimizovat své velmocenské zájmy šovinistickým narativem; tedy narativem, který nelze upozadit. Tohle ale předpokládá vítězství Ukrajiny s přesvědčivou podporou Západu ve válce s Ruskem, po kterém nebude Rusko tlačeno do kouta. Vítězové musí nabídnout nějaký kompromis. Ten musí Ukrajině mezinárodně garantovat územní celistvost a svobodný rozvoj vylučující ruské recidivy a Rusku záruky širokých práv pro rusko-jazyčnou ukrajinskou diasporu.
Další řešení jsou už jen horší a špatná. Nejhorším je válečné vítězství Ruska nad Ukrajinou vedoucí k připojení celé nebo východní Ukrajiny k Rusku a vystavení Moldavska a Gruzie podobnému osudu. Tohle řešení by znamenalo nahrát na smeč duginovsko-putinovské strategii usilující o návrat před rok 1997, v němž porostou ambice Ruska zaútočit na liberálně-demokratickou Evropu a riskovat třetí světovou válku. Jsme v nejhlubší krizi mezinárodních vztahů od druhé světové války, kterou může světové společenství vyřešit, jen pokud jej neovládnou nejtemnější iracionální síly. Liberální demokracie stojí opět před zatěžkávající zkouškou vlastních schopností tomu zabránit.
Oto Novotný (1958) je filozof a sociolog, člen představenstva Masarykovy demokratické akademie, v minulosti dlouholetý člen odborného zázemí ČSSD.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
