Antonín Rašek

Noc, na kterou nezapomenu

Bylo mi šest, začal jsem chodit do první obecné a měl už se světem dvě životní zkušenosti. Tou první bylo nekonečné opakování rozhlasové znělky ze Smetanovy Vltavy, kdy rodiče čekali na verdikt o naší zemi po jednání o mnichovské dohodě. Tou druhou byl patnáctý březen 1939, kdy jsem byl na návštěvě u mých dvou starších bratranců, synů brandýského holiče. Strýc nás vzbudil do zasněžené noci, kdy na klikaté silnici ze Slaného do Prahy sjížděla kolona aut a motocyklů německého wehrmachtu s tlumenými světly. I když jsem měl už slušnou zásobu sprostých slov, doplnili mi je mí tři nejbližší příbuzní těmi nejrazantnějšími, jak je chrlili na adresu přijíždějících Němců.

Tou třetí ještě krutější zkušeností bylo konečné řešení židovské otázky, které se stalo holocaustem.

I když můj otec jednou přinesl z hospody otřesnou jakoby pravdu, že všechno zavinili Židi a Němci, přesto v sobě našel odvahu vzít k nám do podnájmu starší židovské manžele. Asi v tom také hrálo roli, že jsme právě dostavěli dům a topili se v dluzích. Proto se mí rodiče nechali přesvědčit i jednou místní loajální Němkou a nechávali u nás ze soboty na neděli přespávat jednoho vojáka luftwaffe z blízkého letiště, když za ním občas přijela jeho manželka z Vídně. Měli stejně starou dceru Trudu. Jak se brzy ukázalo, bylo to otcovo rozhodnutí ještě riskantnější. Ten rakouský učitel létání nebyl tedy zrovna nejnadšenější obdivovatelem Velkoněmecké říše. Až to bylo varovné, jestli neprovokuje. Naposled jeho paní přijela v černém a bez dcery. Moje matka se zděšeně zeptala: Snad ne Trudi? Zemřela na záškrt. Když paní sugestivně vyprávěla, jak to vypadá ve Vídni, stejně tak bylo od něho uvěřitelné, když mu uklouzlo, že Hitler je gauner a skončí to špatně!

Pod jejich pokojem žijící židovští manželé si občas večer přehrávali na gramofonu několik desek, které si vzali s sebou. O státních svátcích si hráli československou hymnu. Cítili se vlastenci. Pan Adolf by krejčí a vlastnil prosperující obchod s textilem. Nevyhýbal se ani černému humoru. Proč zrovna on musí mít stejné křestní jméno jako Hitler. Paní Hedvika byla v domácnosti, ale měli služku paní Annu Bílkovou. Tu jsem přímo zbožňoval, protože skvostně vařila a pekla. Nikdy mi nezapomněla něco podstrčit. Matka na ni žárlila: Kdybych mohla vařit z toho, co má ona, taky bych to dokázala! Ale nebylo to tak úplně pravda, chovali jsme, co se dalo, včetně každoročně načerno vykrmovaného prasete. Stejně tak jsme hospodařili na zahrádce. Otec nikdy nezapomínal ani na tabák. Často jsem jej cpal do dutinek značky Abadie.

Adolfa a Hedviku často po večerech navštěvovali maminčiny rodiče. Děda byl kameník, workoholik, po čtyřech letech na frontě první světové války s realistickým pohledem na svět. Babička nikdy do práce nechodila, měli pět dětí. Bylo to jako z absurdního světa. Na čaj s malým pohoštěním a hlavně na žolíky se scházeli dva starší lidé patřící podle dobové terminologie k buržoazii se dvěma vrstevníky z radikální levice.

A pak se stalo to nejtragičtější: přišlo povolání do transportu. Děda slíbil, že odveze vozíkem jejich kufry na nádraží. Ve tři ráno vzbudil i mne. Bylo mrazivé ráno. Nad blízkým letištěm svítil měsíc v úplňku. Pan Adolf a paní Hedvika šli po chodníku k vrátkům v jeho světle. Paní vypadlo z kapsy klubko provázku, jehož konec se zachytil o knoflík jejího kabátu, a klubko se válelo po betonu. Působilo to apokalypticky.

Už si nepamatuji, kudy jsme šli. K nádraží vedly dvě cesty. Ale nejspíš jsme se vyhnuli té, kde stála jejích vila, nebyla dlážděná. Možná měl děda obavy, aby je to nedeprimovalo. Ani mi neuvízlo v paměti, jestli jsme potkali jiné povolané do transportu. Živě si ale pamatuji, že u vchodu do nádraží stáli gestapáci a vojáci, kteří kontrolovali povolávací rozkazy. Děda byl silný chlap a vzal oba kufry z vozíku. Nedovolili mu to, musel je vzít pan Adolf. Jen jsme se dívali, jak oba mizeli v nádražní hale.

Poznamenalo mě to. Měl jsem řadu židovských přátel – Otu Pavla i jeho bratra Jirku. Arnošta Lustiga, Pavla Stránské a další. Vždycky jsem jim dával najevo, že jsem si vědom jejich osudu. Byla to chyba, kterou jsem si uvědomil, když jsem o tom četl esej Jeana-Paula Sartra. Lakoničtěji to vystihuje anekdota: Sešli se dva dirigenti, jeden z Moskvy a druhý z New Yorku, Ten sovětský říká tomu druhému: Pořád se vypráví, jak se u nás šíří antisemitismus, a já mám v orchestru osm Židů. Kolik máte vy? Jeho americký protějšek mu rozpačitě říká: Víte, že ani nevím?

Antonín Rašek

Obsah Listů 2/2022
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Noc, na kterou nezapomenu

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu